30. května 2009 v 19:27 | Jannica
|
Zítra jedu se školou na něco jako zážitkový kurz. Takže budu týden pryč.
Pokračování ale stále budou přibývat, dneska jsem dohromady napsala asi třicet stránek:D Tak mě napadá, že bych mohla začít třeba knížku a do týdne bych jí měla hotovou:D
Samozřejmě nemůže přibývat What Next, na to si budete muset chvíli počkat. No, myslím, že šest dní není tolik. Možná stihnu k WN napsat alespoň jeden další díl, ale myslím, že už jsem docela upsaná.
Jo a to, že tu nebudu neznamená, že mi nenapíšete komentář! Já si to pak všechno hezky zkontroluju!:D
Tak se tu mějte hezky...
Další noc jsme spali pod nějakou skálou, blízko cesty. Měsíc nesvítil, protože bylo zataženo, celá noc byla taková smutná a mlhavá. Ani hvězdy nebyly pořádně vidět. Děsily mě zvuky lesa a přírody, vnímal jsem všechno hrozně zkresleně. Bylo to děsivé, musel jsem se stále rozhlížet, jestli sem nejde třeba nějaké divoké zvíře. Mohou tu být i vlci. Sice jsem se uklidňoval tím, že by se nás nejspíš sami báli, ale poté, co jsem slyšel jejich vytí zhloubi lesa, jsem se začal vážně strachovat.
Gerard ležel na zemi, měl zavřené oči a vypadalo to, že se snaží usnout. Zřejmě mu také zrovna nebylo do smíchu, hustý vzduch naznačoval, že se brzy něco stane.
"Gee…" zašeptal jsem a trochu do něj strčil. Něco zamručel, otevřel oči, aby se na mě mohl podívat.
Natáhl ruku a chytil mě za pas, přitáhl si mě k sobě, takže jsem měl obličej těsně u toho jeho.
"Neboj…" slyšel jsem ho šeptat, trochu se usmíval. "Nic se nám nestane, tady jsme v bezpečí."
"Já vím. Jen… je tu moc velká tma."
Trochu se mi zasmál a pak upevnil svůj stisk. Všiml jsem si, že si mě zaujatě prohlíží. Hleděl mi do očí a teď mě začal lehce hladit po těle. Pod jeho doteky jsem se celý úplně rozechvěl.
Opřel své čelo o mé, takže jsem na rtech mohl cítit jeho horký dech. Zavřel jsem oči a vnímal jeho blízkost tak intenzivně, jako nikdy předtím. Zabořil jsem mu prsty do vlasů a jemně jsem mu je projížděl, srdce mi zrychleně bušilo, stejně jako tep.
"Frankie…" zašeptal, až mě ta slova zašimrala na nose. "Já… myslím, že tě miluju."
Zhluboka jsem se nadechl a nechával jsem ta slova doznít v mé hlavě. Tolik jsem si to přál slyšet. A teď, když to konečně řekl… je to jako sen. Skoro mi připadá, že se z té nádhery probudím. Je to všechno tak neskutečné.
Uvědomil jsem si, že zřejmě stále čeká na odpověď. "Taky tě miluju." Usmál jsem se a vzápětí rychle přitiskl své rty na jeho. Začal si mě k sobě mačkat, zatímco jazykem vnikl do mých úst. Snažil se polibek co nejvíc prohloubit, i když byl už takhle dost vášnivý.
Připadalo mi, jakobych vylétl někam do oblak. Už jsem vůbec neměl strach z nočních živlů, které byly všude okolo. Věděl jsem, že Gee by mě ochránil. Nejsem tu sám.
Na pár vteřin jsme se od sebe odtrhli a začali se líbat znova, tentokrát jemněji. Otírali jsme se o sebe rty a někdy i nosem, mohl jsem na jeho tváři cítit malý, šťastný úsměv.
Naklonil jsem hlavu více na sranu, dotýkali jsme se jen tvářemi. Pořádně jsem se k němu přitulil a schoulil se do klubíčka, nechal jsem se hladit. Hrozně se mi líbilo, s jakou něžností se ke mně choval. Jeho ruce byly tak láskyplné, opatrné. Každý jeho dotek měl v sobě jakousi zvláštní energii, která mi dávala pocit naprostého bezpečí. Věděl jsem, že se nám nic nemůže stát.
*
Jeli jsme několik týdnů v kuse, jídlo jsme si vždycky koupili v nějaké z vesnic, které jsme míjeli. Dnes jsme také potřebovali doplnit zásoby, tak jsme šli po širších cestách, která nás nakonec dovedly k cíli.
Chvíli jsme se starostmi bloudili všelijakými ulicemi, než jsme konečně došli na menší náměstí. Když jsem spatřil velký trh se spoustou zásob, na tváři se mi rozlil spokojený úsměv.
Chytil jsem Gerarda za ruku a vedl ho dopředu skrz lidi, on se tak zvláštně rozhlížel okolo, zřejmě byl dost zmatený.
"Nikdy jsi nic podobného neviděl?" Zeptal jsem se ho.
Zakroutil hlavou. "Vždycky mi všechno kupovalo služebnictvo. O domácnost jsem se nestaral." Vzpomněl jsem si, že je vlastně šlechtic. "A pak, když jsem se začal skrývat jsem se na takových místech ani neukazoval. Moc jsem se bál."
"Myslím, že nemáme čeho se bát." Došel jsem k jednomu muži, co prodával ovoce a začal jsem si prohlížet čerstvé zboží. "Jsme nejspíš dost daleko a navíc je tu takových vesnic jako tahle spoustu."
Nakoupili jsme opravdu dost velké zásoby, museli jsme počítat s tím, že zase pár dní na nic takového nenarazíme.
Vraceli jsme se zpět po široké cestě, oba jsme měli dobrou náladu a smáli jsme se. Plánovali jsme si nadcházející dny a snili o tom, co bude, až utečeme za hranice.
Najednou jsem za sebou slyšel zvuk koňských kopyt, který stále sílil. Ohlédl jsem se a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.
"G-Gee…" potichu jsem zašeptal a stiskl mu ruku. Otočili jsme se oba a já pohlédl přímo na královy vojáky.
"Stůjte!" Ozvalo se, my začali pomalu couvat, pak jsme upustili nákup a rychle se obrátili. Běželi jsme
cestou, co nám síly stačily. Uvnitř mě se rozezněly poplašné zvony a v těch pár vteřinách mou hlavou prolétlo nesčetně mnoho myšlenek. Před očima jsem viděl to, co se s námi stane, jestli nás chytí.
Najednou jsme se oba prudce zastavili. Ne proto, že bychom už nemohli nebo se radši vzdali. Ale z druhé proti nám jeli další.
Začal jsem se zoufale rozhlížet ze strany na stranu, už nebylo kudy utéct. Oblíčili nás.
S Gerardem jsme si vyměnili krátký, bezradný a vyděšený pohled, zatímco koně dojeli úplně k nám.
"Gee,…" zašeptal jsem. "Bojím se."
Udělal jeden krok vpřed a přivinul si mě k sobě. Schoulil jsem se celý do jeho náruče a snažil jsem si vychutnat poslední svobodnou chvilku. Pevně jsem zatnul zuby a přitiskl jsem ucho k jeho hrudníku, abych mohl poslouchat pravidelný tlukot srdce. Jeho dech byl tak uklidňující.
Dál jsem vnímal už jen to, jak se naše ruce od sebe oddělily. Nasadili nám studené okovy a vlekli nás zpět do našeho města. A to jsem doufal, že už se tam nikdy nevrátíme.
Nééééé jo byla to nuda ale tohle??? Chudáčci dva malý. :(