18. května 2009 v 9:01 | Jannica
|
Vážně se omlouvám, že jste si museli počkat. Ale od pátka do neděle jsem tu nebyla. Asi bych měla přidat spíš Last Wish, ale nějak sem na to neměla náladu, místo toho jsem vám teď napsala další díl tohohle.
Lyl: Děkuju za nabídku, ale já jak tu nebyla, tak jsem jí tak trochu prošvihla... To všechno od pátka do teď totiž byly přednastavený články. Ale ten zájem o pokračování mě vážně těší, díky:)
Tak snad nebyl absťák moc silný, teď už máte tu možnost číst dál:D
"Sakra" zamumlal jsem a jako střela vylétl z gauče. Natáhl jsem na sebe džíny a pobídl Franka, aby si pospíšil. Trochu neochotně poslechl a s otráveným výrazem na tváři se oblékal, jako šnek.
"Dělej, to je Christian…" Už jsem měl na sobě všechny hadry a teď jsem rovnal věci do původního stavu. "Poznám to, vždycky zvoní takhle dvakrát za sebou."
Vyšli jsme z místnosti a já ho začal strkat na schodiště, které vedlo k němu do pokoje. Hrozně se mračil. Ještě jsem za ním hodil tričko, než jsem si pospíšil k domovním dveřím, abych mohl přivítat svého přítele. Nikdy by mě nenapadlo, že ho někdy uvidím opravdu nerad.
"Ahoj…"
hraně jsem se na něj zazubil a rychle ho objal, aby si toho falešného úsměvu nevšiml.
Podíval se na mě a já si všiml ztrápeného výrazu v jeho očích. "Co se stalo?" podivil jsem se.
"Gee, je mi to hrozně blbý, ale…" Zarazil se. Pak si na něco vzpomněl. "Ani jsem tě nepolíbil na přivítanou." Krátce se zasmál a spojil naše rty dohromady. V tu chvíli jsem úplně zapomněl na celou tu událost s Frankem, věděl jsem, že celý ten sex s ním byl nic proti polibku s Christianem. Možná proto, že ho tak moc miluju.
"Tak co jsi chtěl?" Teď už jsem se usmíval opravdu a hladil ho po ruce.
"Nepůjdeme radši dovnitř? Víš, mám takový jistý problémy a potřeboval bych to probrat. Protože tobě můžu věřit, pomůžeš mi a já to vím." Jeho oči byly stále smutné.
Vtáhl jsem ho do bytu a všiml jsem si, jak si mě zamilovaně prohlíží. Nebo zkoumavě? No, každopádně se mi to líbilo. Přímo z něj číšil zájem o mě.
Náš pohled se setkal a oba jsme úsměvem vyjádřili projev náklonnosti tomu druhému. Otevřel jsem dveře obýváku a zavedl ho dovnitř.
Zarazil jsem se a připadalo mi, jako by mě někdo vší silou nečekanně praštil. V hlavě mi začalo hučet a kolující krev v žilách se zastavila stejně tak, jako srdce. Byl jsem v šoku.
Na gauči totiž seděl Frank a zářivě se na nás oba usmíval.
Frank:
Nemohl jsem ho v tom nechat. Celý ten rozhovor, co vedli u dveří, jsem poslouchal za rohem a dával si dohromady jedna a dvě. Připadalo mi to všechno tak průhledné. To, jakým způsobem se Christian vetřel. Určitě bude žádat o peníze. A Gerard si samozřejmě ničeho nevšiml, láska je opravdu slepá. Mám chuť ho nakopnout do zadku a zařvat na něj, ať sakra čumí kolem sebe!
Rozhodl jsem se, že ho z toho vytáhnu a je mi jedno, za jakou cenu. Zkráta nemůžu dopustit, aby se Geemu stalo to samé, co mě před pár lety.
Sedl jsem si tedy do obýváku a čekal. Když konečně přišli, musel jsem se začít smát, protože jejich vyděšené výrazy vypadaly jako nějaký záběr z groteskního filmu.
"Franku…" zasyčel Christian. "Co… co tady doprdele děláš?! Gerarde, tys mi celou dobu lhal! Stýkáš se s ním! Něco spolu máte!"
"Ne-e" Přidušeně ze sebe vydal Gerard a propaloval mě pohledem.
"Já tady totiž bydlím." Zazubil jsem se na něj, jakobych se tím snad chlubil. Úplně zbělal a pak ke mně rychlými kroky přišel. Asi se mě chystal udeřit, ale Geeho paže ho zastavila. "Nech ho." Sykl naštvaně, pak ho přitáhl na pohovu naproti mně. Oba si sedli.
Čím tragičtěji se tvářili, tím vítěznější úsměv jsem měl na tváři já.
"Christiane, já ti překazím ty tvé sprosté plány. Jsi ta největší svině, kterou jsem kdy potkal. Nedovolím ti zničit jeho, stejně jako kdysi mě."
Mlčel. A to bylo dobře.
"Franku, on přece nemohl udělat něco takového! Já ho miluju, věřím mu!" Gee se na něj podíval, ale on stále zkoumal špičky svých bot s hraným nezájmem.
"Teď něco potřeboval, viď? Peníze. Protože mu ty drogy už tolik nevynáší. Až dostane tebe, tak z něj bude zase boháč. Vidíš, už si přivlastňuje tvůj majetek."
"Potřebovals peníze?"
"Jo." Odmlčel se a pak se konečně podíval na Gerarda. Chvíli bylo ticho. "Na nájem. Trochu mi krachuje firma a já to nemám z čeho zaplatit."
"Firma." Odfrkl jsem si. "Řekl ti vůbec někdy co za firmu má?"
"Nějaký… návrhy interiérů a tak…"
"Víš, jak se jmenuje?"
"Ne. Nikdy jsem se o to nezajímal."
"Nikdy ti nedal možnost se o to zajímat."Opravil jsem ho. "Až bys mu půjčil ty peníze, chtěl by jich víc. Pak byste na tvé narozeniny zkusili lehčí drogu. Ale on by ti dál pervitin, anižby ti o tom řekl. Tím by to nezkončilo. Když bys do toho spadl úplně, vydíral by tě. Musel bys rozprodávat své věci, aby sis od něj drogu mohl koupit. On by tu bydlel a s nechutným úsměvem na tváři si odpočítával bankovky. Tvé bankovky. Pak bys musel převážet přes hranice. Možná by to ani nestačilo, takže bys šlapal. Vlastě by to takhle fungovalo do té doby, dokud by sis nepíchl zlatou nebo by tě, v lepším případě, sebrala policie." Dořekl jsem Christianův plán a s nechutí na něj koukal. "Jak ubohý!"
Gerard na něj vyděšeně hleděl. Zmátlo ho, že nekřičí, neobhajuje se. Určitě čekal, že začne prosit o odpuštění nebo tak, ale on stále seděl, koukal na své boty a přemýšlivě si pohrával s prsty. Na tváři se mu objevilo pár ustaraných vrásek.
"Že to není pravda-?" Gee se začal trochu klepal. "Christiane, tak řekni něco! Že to není pravda-?"
"Je." Zakýval a konečně se na něj podíval. Krátce a falešně se zasmál. "Je to pravda od začátku až do konce. Teď už ti stejně žádný drogy dát nemůžu, takže je mi na nic dál zapírat. Nikdy jsem tě nemiloval, Gerarde. Dokonce ses mi ani nelíbil. Všechno tohle byla jenom přetvářka. Šel jsem za vidinou peněz. Nezajímals mě ty. Nikdy."
Viděl jsem, jak jeho tvář pomalu bělá a jeho výraz je stále vyděšenější. Najednou ale sevřel ruku v pěst a vrhl se na něj.
"Ty hajzle!" Zakřičel, povalil ho na tu sedačku a začal ho surově mlátit. Neřekl bych, že je normálně silnejší, ale teď měl jasně navrch. Ventiloval nahromaděný vztek a zřejmě byl připraven ho i zabít.
Sledoval jsem je a byl jsem rád, že už je mimo ohrožení. Zvládl jsem to. Sice má teď zlomené srdce, ale stále ještě není pozdě.
Christian spadl ze sedačky a začal se rychle hrabat na nohy, snažil se všemi možnými způsoby dostat ven.
"Vypadni odsud!" Řval na něj, z očí mu tekly proudem slzy a jeho tvář nabrala rudé barvy. "A už se nevracej!" Došel ještě za ním a já slyšel, jak prudce bouchly dveře, až se stěny baráku otřásly. Ta rána mi doznívala v uších ještě dlouho.
Gee se vrátil do obýku, kde si sedl na pohovku a hrozně plakal. Přitáhl si kolena k tělu, rukama si bezmocně vjel do vlasů. Vzlykal tak nahlas, že mi to rvalo srdce. Nemohl jsem ho vidět takhle zlomeného. Na druhou stranu jsem chápal, jak mu je a proto jsem si k němu přisedl, abych ho mohl alespoň obejmout.
Jemně jsem kolem něj obmotal svoje ruce, ale on sebou cukl. Vzhlédl a máchl rukou do vzduchu, aby mě odehnal. "Ty taky jdi!" Zamračil se. "Zkazil jsi mi život…" Zašeptal, než si položil hlavu na kolena a máčel své džíny ve slané vodě.
Odešel jsem, ale ne úplně. Vystoupal jsem po schodech do svého pokoje, kde jsem se zavřel a přemýšlel. Udělal jsem dobrou věc, tak proč se cítím provinile?
Myslí si, že jsem mu zkazil život. Je v šoku a momentálně nechápe, že jsem ho zachránil. Vidí vše zjednodušeně - sebral jsem mu Christiana. Kdybych tu nebyl, mohl by s ním být šťastný.
Jo, jenže ne na dlouho.
páni.. kionečně :)