21. května 2009 v 19:45 | Jannica
|
Gerard:
Jak… jak jenom mohl? Jak mě Christian mohl tahle podvést!
Zahodil jsem další posmrkaný kapesník a znova si opřel hlavu o kolena, která se mi samým rozrušením třásla. Bylo to všechno tak krásné… Věřil jsem mu, že mě opravdu miluje, že pro něj znamenám vše. A on mě místo toho jenom využíval. Když mi šeptal všechna ta sladká slůvka… Jen se chtěl přiblížit blíže ke svému cíli. Chtěl ze mě udělat feťáka, zničit mě.
Otřel jsem si hřbetem ruky slzu, která stekla po mém obličeji až k bradě a z úst mi vyšel roztřesený povzdech. Nemohl jsem uvěřit, že měl Frank pravdu.
Tolik jsem Christianovi věřil, připadal mi jako anděl, kterého mi seslalo samo nebe, abych mohl být konečně šťastný. Jenže se to všechno pokazilo.
Nebyla to láska. Z jeho strany určitě ne. Přitom já se na něj tak upínal. Pravdu jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy jsem nabyl pocitu, že bez něj nemůžu žít.
Vzhlédl jsem a krátce se rozhlédl po místnosti. Můj pohled se zastavil až u otevřeného okna, linul se z něj čerstvý vzduch, který si lehce pohrával se záclonou.
Vstal jsem ze sedačky a pomalým krokem jsem se k tomu místu vydal. Vyšplhal jsem na parapet a usadil se mezi rámem okna. Když jsem se podíval dolů, trochu se mi zamotala hlava, protože to byla docela výška.
Tenhle dům má totiž hodně vysoké podlaží a bydlím jen v tom prvním, dole mám nepoužívaný ateliér. To je ten, ze kterého jsem kdysi dávno chtěl udělat galerii. Ve skrytu duše jsem doufal, že to vybudujeme společně s Christianem, mohl by mi dovnitř navrhnout design. To jsem si ještě myslel, že má firmu přes interiéry.
Díval jsem se ven a nechal jsem studený vítr šlehat do mých zarudlých tváří. Stále jsem plakal, ale už to nebylo tak hrozné. Spíše jsem propadal bezradnosti a zoufalství.
Říká se, že zlomené srdce bolí nejvíc a já to mohu potvrdit. Je to skoro až fyzická bolest, jakoby mě někdo zevnitř rozlomil na dvě půlky.
Hrudník se mi svírá, tou příčinou dýchám špatně a zrychleně.
Přitáhl jsem si kolena blíže k tělu a trochu jsem se naklonil dolů, abych dohlédl na ulici.
"Gee…" Ozvalo se ode dveří šeptání mého jména. Otočil jsem se tím směrem a spatřil Franka s vyděšeným výrazem ve tváři, jak na mě upírá své velké oči. "N-nedělej hlouposti. On ti za to nestojí."
Chvíli jsem nechápal o čem mluví, až po chvíli mi to došlo. Musel jsem se trochu usmát i přes vážnost situace. "Neboj, nechci skočit. Jen přemýšlím." Znovu jsem vyhlédl ven a nasál do plic ten jarní vánek.
"To je dobře, ale stejně slez dolů." Přišel ke mně a natáhl ruku, aby mi pomohl.
Po chvíli jsem ho za nabízenou dlaň chytil a za pár vteřin jsem už cítil pevnou půdu pod nohama.
Frankie na mě ustaraně hleděl a pak mě prudce objal. Ačkoliv jsem to nečekal, pevně jsem se k němu přitisknul a začal mu znova vzlykat na rameni.
Sedli jsme si na pohovku, já se zahleděl před sebe se spoustou černých myšlenek v hlavě. Uvědomil jsem si, že na téhle sedačce jsme s Christianem nesčetně mockrát leželi a mazlili se.
"Netrap se kvůli němu." Frank mě začal jemně hladit po vlasech. Sebral mi z ruky balíček papírových kapesníků a jedním z nich mi stíral slzy z rozpálených tváří. "Je to hajzl."
Přikývl jsem na souhlas. "Když já ho stále miluju. On… moc mi ublížil."
"Já vím. Vím úplně nejlíp ze všech lidí, jak se teď cítíš. Přejde to, neboj se."
Otočil jsem se k němu a nechal se znova objímat. Mačkal mě ve své náruči a utěšoval mě, já pomalu přestával plakat. Možná tím, že už mi došly slzy, možná jsem se vážně zklidňoval. Ale každopádně s každým Frankovým konejšivým dotekem bolest uvnitř mě usupovala a mé hrozné myšlenky se stahovaly do ústranní.
"Děkuju…" Zašeptal jsem, sotva slyšitelně. S úsměvem přikývl a nepřestával mě hladit po rozcuchaných vlasech.
"Jsem rád, že jsem mohl zabránit tomu nejhoršímu. Nesnesl bych to pomyšlení, že by ses trápil stejně jako já."
"Zachránil jsi mi život."
Krátce se zasmál. "Ale jdi. To přeháníš."
"Ne, opravdu." Vážně jsem se na něj podíval. "Nezvládl bych to. On by mě úplně zničil a ze mě by byla naprostá troska, možná bych byl i mrtvý."
Začal jsem při tom pomyšlení znova natahovat, připadal jsem si hrozně. Říká se, že chlapi nebrečí a není to teda vůbec pravda.
Když už jednou dám průchod svým emocím, nedokážu přestat. Vyleju ze sebe úplně všechno, co jde. Vyždímu ze sebe všechny slzy, pláču za sebe i za jiné. Vždy se pomalu dostanu do depresivní nálady.
"Potřebuješ si odpočinout." Frankie mě pustil a vsal ze sedačky. Opatrně mě na ní uložil, chvíli se rozhlížel po místnosti, než si všiml deky přehozené přes křeslo. Přikryl mě s ní až k bradě.
Nahmatal jsem dlaní jeho ruku a pevně jí stiskl, dal jsem do toho svou poslední sílu. Byl jsem hrozně vyčerpaný, zavřel jsem tedy oči a konečně přestal přemýšlet.
"Budeš u mě?" zeptal jsem se s neskrývanou nadějí v hlase.
"To víš, že jo. A teď už spi, pak ti bude líp."
Můj dech se stal pravidlelným a já pomalu upadal do říše snů. Je nádherné, když je tu někdo, kdo vás utěší i v tom nejhorším období.
Vlastně jsem měl neuvěřitelné štěstí, že jsem Franka potkal, i když to tak zprvu vůbec nevypadalo.
jééééééééééééééééééééééééé supéééér! konec absťáku xD ♥