2. května 2009 v 7:23 | Jannica
|
Tohle je takový díl trochu jiný než ostatní. Chudák Frankie.
Chci se vás zeptat, kolik ještě chcete dílů...? Mě je jedno, jak dlouho budu pokračovat, zatím mě to stále baví (ale bojim se, že mi třeba dojdou nápady nebo tak).
Takže mi to prosím napište do komentářů, abych si o tom utvořila nějakou představu...
Vzbudil jsem se a rozespale se rozhlédl kolem. Začal jsem trochu panikařit, Frank totiž vedle mě nebyl. Uklidnil jsem se ve chvíli, kdy ho mé zalepené oči zpozorovaly sedícího na posteli se zadumaným výrazem.
"Ahoj," zamumlal jsem.
Otočil se na mě a na tváři vykouzlil něco jako úsměv, ne zrovna moc upřímný.
"Gee, já přemýšlel…"
Posadil jsem se vedle něj a chytil ho za ruku. Trochu jsem se bál, tu větu řekl tak vážně.
Držel jsem ho pevně pro případ, že ode mě bude chtít třeba utéct.
"A o čem?"
"O nás. A Andrém."
Krev mi doslova zkuhla v žilách. O nás… Doufám, že se nechce rozejít nebo tak něco.
Se zvednutým obočím a nechápavým výrazem jsem poslouchal, co z něj vypadne.
"Víš… já.. Myslel jsi to vážně, když jsi mi nabídl, ať se k tobě odstěhuju?"
Znova jsem se usmíval a spadl mi obrovský kámen ze srdce. Začal jsem se úlevou děsně smát.
Frankie trochu zrudnul a sklopil hlavu. "Takže sis jen dělal srandu?"
"Ne, ty trdlo." Položil jsem si hlavu na jeho rameno a jemně ho pohladil po vlasech. "Samozřejmě se můžeme sbalit a hned teď odjet. Budu rád, že tě můžu mít u sebe."
Věnoval mi rozradostněný výraz a ještě víc se na mě natiskl. "Tak jo, hned."
Vstali jsme a vystřídali se v koupelně, než jsme se navzájem oblékli. Vyměňovali jsme si naustále rychlé a upěchané polibky, pomáhal jsem mu si balit.
Věci narval do tří obrovských kufrů a dostrkal je ke dveřím.
Rozhlédl se po svém domě s nostalgickým povzdechem, který se mu vyloudil z hrdla.
Přišel jsem k němu a zezadu ho objal. Jemně jsem si ním kolébal ze srany na stranu. "Frankie, nebuď smutný," šeptal jsem do jeho ucha.
Otočil se na mě. "Když ono je tu po večerech tak krásně. A všechno tohle jsem si vybudoval sám. Předtím to tady bylo takový hnusný a neútulný, a já mám teď svůj krásný domov dát nějakému hnusnému Mexičanovi."
"Ještě se sem určitě někdy vrátíš." Snažil jsem se o povzbudivý úsměv.
Pomalu a zamyšleně zakýval hlavou, pak jsme všechny věci vyložili ven.
Stál před masivními domovními dveřmi a pohrával si s klíčema v ruce. Pak se krátce usmál a zamkl na dva západy. "Tohle je nedobytný, nedostane se sem."
Zahihňal se a hodil hlavou směrem ke stanu, ze kterého se ozvalo hlasité chrápání.
Společně jsme všechnu bagáž naložili do auta a odjeli.
V mém bytě se mu docela líbilo, prý až na to sídliště, ve kterém je. Když vyšel z auta, málem ho totiž srazil nějaký skejťák a dost pikantně nadával. No jo, to se mi zde stává běžně.
Pomohl jsem mu všechno vybalit a musel jsem se dost uskromnit ve skříni. Nevadilo mi to, byl jsem rád, že už tady nemusím žít dál sám.
Byl pořád nějaký smutný. Když jsme měli všechno hotové, sedl si na postel a zíral do neznáma.
S úsměvem jsem ho položil do svých peřin a lehl si vedle něj. Obmotal jsem kolem jeho malého těla ruce a přitáhl jsem si ho. Jemně jsem ho líbal na krk. "To bude dobrý…" šeptal jsem.
"Zvykneš si, uvidíš."
Povzdechl si. "Já vím, jenže i když mě tam rodiče doslova deportovali, měl jsem ten dům rád. Vždyť jsem si na něm dával tak záležet, celý jsem ho opravil. A je na nádherném klidném místě."
Uvědomil jsem si, že tohle sídliště se opravdu nedá srovnávat s tou krajinou, která byla u něj. Doufal jsem, že ho tahle nálada někdy zase přejde, aby mi tu nesmutnil pořád.
Fee je takovej chudáášek.. a nejenom v týhle story. Hej já chci aby ho představil rodičům! Jak na něj asi budou koukat XD
A jak dlouho pokračovat? No dokud tě to baví a jsou nápady :-) respektive co jsem četla komentáře pod touhle story, tak čtenáři jich maj ažaž. Ehm. Sice ouchylných ale maj XD