6. května 2009 v 7:00 | Jannica
|
Seděl jsem u něj a starostlivě si prohlížel jeho smutný obličej. Byl takhle strnulý už skoro hodinu a já o něj začínal mít vážně strach.
"Frankie…" povzdechl jsem si. "Co mám s tebou dělat? Jak tě rozveselit?"
Podíval se na mě a pokrčil rameny.
"Vážně nechci, aby ses takhle trápil." Přisunul jsem se blíže k němu a vzal do dlaní jeho ruku. Byla nepřirozeně ledová. "Nechtěl bys jí třeba na zmrzku?" Navrhl jsem a usmál jsem se na něj.
On ale jen zavrtěl hlavou.
"A na oběd?"
Znova nesouhlasil a já vstal, abych mohl začít vařit něco k jídlu. Doufal jsem, že si vyrazíme, abych nemusel nic připravovat, ale bohužel.
Jedli jsme v naprosté tichosti. Frank se ve svém talíři hrozně rýpal a zkoumal snad každé sousto, co napíchl na vidličku.
"Copak, nechutná ti?"
"Gee, je to moc dobrý." Pohlédl na mě a pokusil se o úsměv. "Jen… musím stále přemýšlet o Andrém a tom všem. Mám z toho špatný pocit a je mi zle od žaludku. Nechal jsem za sebou svůj domov, na pospas tamtomu…" Rozhodil rukama, protože nevěděl, za co ho označit.
"To bude dobrý…" zašeptal jsem a odnesl svůj prázdný talíř. Pak jsem k němu zezadu přišel a začal ho zlehka hladit po vlasech. "Neboj, určitě se to vyřeší. Třeba odjede sám, je to přece magor."
Frank pomalu zakýval a otočil se na mě, aby se mohl usmát.
Když dojedl poslední sousto, vstal a sklidil ze stolu. Pozoroval jsem ho, byl takový hrozně nemotorný a zbrklý, ale na něm se mi to líbilo.
Sedl jsem si na postel. Když procházel okolo, čapnul jsem ho za pas a strhl ho k sobě, nemohl nic dělat.
Přitiskl jsem ho ke svému tělu jak nejvíce to šlo, cítil jsem jeho zrychlený dech. Nebránil se, jen seděl a ruce mu bezvládně visely kolem mého krku.
"No tak…" Snažil jsem se ho ukonejšit a jemně jsem s ním na sobě houpal.
Ve chvíli, kdy jsem se ho chystal políbit mi zazvonil telefon. Byla to máma a ptala se, jestli nechci zajít. Řekl jsem jí, že tady mám návštěvu, ale nakonec jsem souhlasil. Na konci hovoru jsem poznamenal, že s sebou přivedu i svého nového přítele.
Nemohl jsem po telefonu určit, jestli z toho měla radost nebo ne, každopádně já byl rád, že mamka Frankieho pozná. Představil bych ho oboum rodičům, ale jsou bohužel rozvedení a táta bydlí v Británii.
"Frankie jedeme k mé mamce." Oznámil jsem poté, co jsem hovor típl.
"Co?" zatvářil se na nejvýš otráveně.
"Je dobrý, že tě pozná. Jsem za to rád."
Něco zabručel a pak se ještě víc schoval v mé náruči.
Nakonec jsem ho dokázal přesvědčit o tom, že to přece jen bude fajn.
"Jenom doufám, že tvoji rodiče nebudou stejní, jako ti moji." Poznamenal kysele, když jsme nastupovali do auta. Poznal jsem, že je dost zatrpklý a nevyrovnaný se svou minulostí. Frank přece říkal, že ho rodiče nesnášeli kvůli tomu, že je gay.
"Ví to aspoň?" zeptal se.
"Co?"
"Že je jejich syn teplouš."
Pomalu jsem zakýval hlavou, zatímco jsem nastartoval a vyjel z parkoviště. "Nevím, jetli se s tím máma už srovnala, ale snad jo. Každopádně nikdy jsem si domů ještě přítele nepřivedl."
Zatvářil se nejprve zděšeně, pak pomalu kývl.
Jeli jsme docela dlouho, skoro přes celé město. Mamka bydlí v takovém menším bytě, avšak v o dost poklidnější čtvrti, než je ta má.
Čím více jsme se blížili k domovním dveřím a zvonkům, tím byl Frank nervóznější a šel pomaleji.
"Snad nemáš strach?" Zeptal jsem se ho.
"Ne, vůbec ne." Odsekl, ale přesto jsem zpozoroval, že se mu potí ruce.
Chytil jsem tedy do dlaní jeho prsty a začal jsem si s nimi hrát. Pomalu jsme došli k cíli a já zazvonil.
Ozval se bzučák, takže jsme mohli vstoupit dovnitř.
Ve výtahu mezi námi panovalo nepříjemné napětí, jeli jsme do pátého patra sotva deset vteřin, mě to však připadalo jako věčnost.
Frankův výraz se změnil z ustrašeného na zděšený, když jsem zmáčkl zvonek, který se vzápětí hlasitě rozdrnčel.
Zajimavy...=)