close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Can´t see the rainbow 1

19. června 2009 v 14:06 | Jannica |  Cant see a rainbow
Máme tady první díl naší oddechovky:)
Vypráví to celé Gerard.

Jinak děkuju JajPi že si všimla té mé hrozné hrubky:D Nevím proč, ale poslední dobou mám na angličtinu nějaký blok nebo co, všude cpu dvě O. Třeba i shoop a tak :D Takže díky, už jsem si to opravila:)

Ještě dodatek: Tohle není ta ze střední, ta bude po egoistovi... (tzn zanedlouho)




Popadnu další tři talíře a vykročím k malému stolku vzadu. Lidí je tu nezvykle moc, skoro nestíhám obsluhovat. Můj kamarád a kolega Matt si vzal dovolenou zrovna začátkem léta, kdy chodí nejvíce lidí. A hlavně turistů, kteří mají vždy ty nejsložitější požadavky. Pak po mně vždycky chtějí nějaké doporučení, ptají se na nesmyslné otázky za účelem se dovtípit, co z nejlákavějších menu by jim mohlo nejvíce chutnat. Jsou opravdu k zbláznění.

S úsměvem všem postavím před nos jejich talíř, nezapomínám být milý a ochotný, mám to v popisu práce. Mladý pár s dítětem si svou porci zálibně prohlíží. Taky bych se už potřeboval najíst, jsou dvě hodiny po poledni a já naposledy snídal. Je mi z toho pořádně špatně.

Poté, co zapíšu pár dalších pikantních objednávek, zmizím vzadu v kuchyni a lístečky napíchnu na speciální stojan pro kuchaře.

Jdu si natočit sklenici vody, z toho letního vzduchu jsem hrozně dehydratovaný. Přesto, že tu máme klimatizaci, mám pocit, jakobych se měl upéct.

Opět popadnu nějaké nové objednávky a rychlým pohledem najdu stůl, ke kterému to mám doručit. Je to celkem stereotypní, ale existují i o dost horší práce.

Být číšník je mnohdy celkem fajn, když zrovna není narváno.

Při cestě zpět si mě odchytí nějaká japonka a lámanou anglčtinou chce ode mě poradit, co si dát. Doporučím jí tu nejdražší specialitu šéfkuchaře, pečeného obaleného lososa se speciální omáčkou na víně, jako každému. Vždy říkám to samé, dříve jsem to sice nedělal, ale po čase už člověk nemá moc na vybranou.

Řekne, že si to rozmyslí, tak mám čas na obsluhu ostatních. V duchu proklínám Matta, neměl si brát dovolenou tak brzy, co já teď tady sám. Jenže on nutně potřeboval vypadnout z města s tou svou novou přítelkyní. Je jí teprve šestnáct, takže nastala vyjímečná situace, kdy jí rodiče pustili. Matt - kterému je mimochodem dvacet tři - z toho byl úplně na větvi.

Nechtěl bych chodit se šestnáctiletou holkou. Teda, s holkou bych nechtěl chodit vůbec. Ale ani s klukem, kterému by bylo dvacet a míň. Protože ti mají potom problémy s rodičema, rozebírali by se mnou, jak jim říct svou orietaci a tohle období mám už dávno za sebou. Nechci to peklo soucitných či pohrdavých pohledů zažít znova. Jsem rád, že je mi dvacet pět let, mám už jasno v prioritách svého života, s rodinou vycházím naprosto bez problémů a bez pubertálních hádek. Školu mám také dodělanou, výtvarnou akademii, ale jak jsem se stal číšníkem je poněkud dlouhá historie. Prostě mě tady zaměstnal kamarád, protože… řekněme to tak, že tady byl stálý zákazník jeden moc fajn - můj
bývalý - kluk. I když už ho ani nemám rád, ani sem nechodí a můj kamarád tu nepracuje, líbí se mi tu. Samozřejmě jsem si předtím musel udělat rekvalifikaci, abych mohl pracovat zde, ale když už jí mám (zkoušku dokonce za jedna), tak proč to nevyužít. Navíc je tu víc než dost příležitostí, jak se seznámit. To já, jako plachý člověk, opravdu potřebuju. Nikdy jsem se neuměl skamarádit, na střední se mě dokonce báli. Proto také nemám přítele, i když bych chtěl. Neumím navázat kontakt.

Hodiny letí a já doslova dřu. Bolí mě celé ruce z nošení talířů a táců se sklenkami, plete se mi jazyk z neustálého používání cizích jazyků. Tahle restaurace/bar je totiž téměř v centru NY, je tu tedy dost turistů. "Co si dáte" a "Dobrou chuť" umím říct třinácti jazyky.

"Zaplatíme," ozve se mým směrem, když procházím kolem jednoho stolu. Kývnu a po odnesení špinavých talířů do kuchyně popadnu peněženku a ženu si to zpět.

Nyní, po obědě, přichází fáze placení. Všichni se najedli a teď si chtějí stihnout prohlédnout další část města. Občas mi připadá, jakoby se snad na mě domluvili, ale za to může jen ta stereotypní životospráva.

Restaurace se pomalu vylidňuje, příchozích je skoro minimum. Dokonce tu máme i volné stoly, takže kolem nich pobíhám a měním špinavé ubrusy.

Po hodině mám konečně chvíli klidu, je asi něco kolem pěti hodin odpoledne. Za chvíli přijdou zase na večeři, mám toho už opravdu dost. Opřu se o pult a zadýchaně se rozhlédnu kolem.

"Gerarde, ty jsi úplně vyřízenej, viď?" zaslechnu za sebou smích.

"Sharon nesměj se mi…" pobaveně si povzdychnu a otočím se. "Radši mi nalej pivo. Na povzbuzení."

"Ale ale, v práci se pít přece nesmí,"

"Až doteď jsem pil jenom vodu. Tak neblbni a dopřej mi to…"

Pokrčí rameny a brzy na to přede mnou stojí krásný, vlhký půlitr se zlatavou tekutinou uvnitř. Zhluboka se napiju, osvěží mě to. Mezitím se rozhlížím a pozoruju, jak si lidé spokojeně pochutnávají.

"Měl bys jít usadit nového hosta," zaklepe mi zezadu na rameno. Kouknu ke dveřím a vidím mladého kluka se zvláštníma očima. Dojde mi, přoč jsou tak zvláštní, když zavadím pohledem o bílou slepeckou hůl. U nohou mu přešlapuje vodící pes.

Položím půlitr na pult a vydám se k němu.

"Dobrý den," pozdravím, on jen přikývne a obrátí se mým směrem. "Lituji, ale sem psi nesmí."

"On bude hodný," natáhne ruku a krátce svého mazlíčka pohladí. "Opravdu, je dobře vycvičený."

"Tady jde spíš o to, že by se do jídla mohly dostat psí chlupy a to si nemůžeme dovolit."

"Nepelichá, zrovna ráno jsem ho kartáčoval," usměje se na mě.

Povzdechnu si. "No tak dobře." Chytím ho za paži a opatrně ho vedu k jednomu stolu v rohu místnosti. "Co si dáte?" zaptám se ho a otočím se na Sharon, která se na mě usmívá a usrkává mi moje pivo!

"Co byste doporučil?"

"Specialitu šéfkuchaře, pečeného obaleného lososa se speciální omáčkou na víně." řeknu bez rozmyšlení.

"To asi bude moc drahý, nemám moc peněz," váhavě se na mě podívá. No dobře, podívá je asi dost blbé slovo, ale prostě ke mně otočil hlavu. "Dám si třeba smažený sýr."

Jasně, takže klasika. Napíšu to na lísteček a účet mu položím na stůl. "Něco k pití?"

"Colu."

Zamručím na souhlas a vydám se to říct kuchaři. Všimnu si, že jeden pomocník, co pracuje vzadu a umývá nádobí, stihl obsloužit pár zákazníků, takže mám celkem leháro. Takhle to u nás funguje. Jeden vlastně může dělat všechno a nezáleží na tom, jestli má kvalifikaci, to je jenom úřední doklad pro případné kontroly. Když má Sharon hodně práce, klidně zaskočím vypomoct za pult. Když mám hodně práce já, většinou je to Luke, co mi pomáhá. Nedivím se, mě by také nebavilo mýt nádobí a shánět ingredience pro kuchaře.

"Gee, myslím, že tu máš rodiče," ozve se opět Sharon a já se kouknu ke dveřím.

Mamku s taťkou bych poznal podle jejich charakteristického chování i kdyby na sobě měli kuklu. Vstoupili do dveří a se širokým úsměvem se rozhlíželi kolem, kdeže to mají jejich synáčka.

Dojdu k nim a pozdravím je, od obou schytám mlaskavou pusu na obě tváře. "Mami…" zavrčím a rozhlédnu se kolem.

"Gee, ty jsi pořád jako malý," zasměje se. "Hlavně, aby tě se starochama nikdo neviděl."

"Ale ne… jen mě dost štve ten váš jihoevropanský návyk," povzdechnu si. "Tak pojďte, usadím vás."

Vedu je k jednomu prázdnému stolu, mamce galantně podržím židli, než si sedne.

"Pořád stejný gentleman," šibalsky se směje taťka, zatímco bere do rukou jídelní lístek. "To má po tátovi," mrkne na mě.

"Ale jdi, Donalde…" mamka zakroutí hlavu. "Odkdy zrovna ty máš úctu k ženám?" Podívá se na mě. "No tak se přece posaď a pověz nám, co je nového…."

Rozhlédnu se kolem, jestli nejsou nějací noví hosté. Vidím jenom Luka, který se usměje a kývne na mě, abych věděl, že si nemusím dělat starosti, protože to má pod kontrolou.

Přisunu si jednu židli a zadívám se na ně. "Jak se má Linda?" optám se. To je kočka, mám jí moc rád. Když jsem ještě bydlel s rodiči, byl jsem jediný, kdo se o ní staral.

"Víš, Gee…" povzdechla si. "Linda asi před měsícem umřela…"

"Cože?!" byl jsem v šoku. "Vy jste jí určitě nechali vyhladovět!"

"Ale ne, byla už stará…"

Docela dost mě to mrzelo. Jak už jsem říkal, měl jsem jí opravdu rád. "Pohřbili jste jí aspoň?"

"Jo, je na zahradě za domem…"

Mlčeli jsme.

"A co, Gee? Už máš nějakého přítele?"

"Ne…" zavrtěl jsem hlavou.

"Ale jdi, takový hezký kluk. Ani se ti nikdo nelíbí?"

Zamyslel jsem se. "Taky ne… Když ono je to hrozně těžký,"

"To chápu. Určitě si ale brzy někoho milého najdeš."

"A co třeba tamhleten?" taťka ukázal prstem někam do prostoru, zřejmě na sympatického blonďáčka, který vypadal ze všech mužů úplně nejvíc jako gay. "Ten se ti nelíbí?"

"Ne, takovej frajírek," odfrkl jsem si. "Můj kluk musí být něco extra. Jiný než ostatní."

"Chlapče ty máš představy jako z pohádky. Smiř se s tím, že ne tak snadno narazíš na někoho dokonalého…" Mamka se mi smála. "A tamten - jak on se jenom jmenoval - Bill? Bruce?"

"Benjamin," opravil jsem ji.

"Ano ten, co se vlastně stalo?"

"Měl mě rád jenom kvůli tomu, jak vypadám. Vůbec nebral v potaz moje názory a hrozně rád se se mnou předváděl ve společnosti."

Vstal jsem, protože mi přišlo poněkud nezvyklé se o tom bavit s rodiči, navíc bych si Bena radši vůbec nepřipomínal. Já ho měl totiž docela rád. Bohužel poněkud jednostranně.

"Budu muset jít zase obsluhovat," zasunul jsem svou židli a usmál se.

"Ovšem. Přines nám prosím nějaké dobré, ale ne moc drahé víno."

"Jasně," zamručel jsem a odešel do kuchyně.

Vytáhl jsem z lednice láhev portského, hodil jsem jí do speciální nádoby s ledem a vzal jsem si utěrku, k tomu všemu ještě dvě skleničky. Donesl jsem to rodičům, nejprve jim profesionálně ukázal značku, než jsem špunt rozšrouboval a začal nalévat.

Taťka se hrozně smál mému přístupu. "Hele, před námi nemusíš dělat ten tyjátr."

"Ale no tak ho nech, je vidět, že má svou práci rád," obhajovala mě máma.

Přešel jsem to beze slov a pokračoval v obsluhování. Donesl jsem smažák tomu slepému klukovi, všiml jsem si, že sedí skoro vedle nás. Ten ze mě teď taky musí mít dost velkou srandu, pokud slyšel náš rozhovor.

Poděkoval a pořád se na mě tak usmíval, byl milý.

Do restaurace přišli zase noví lidé, takže jsem měl stále co dělat. Luke to vzal na chvíli za mě, abych se stihl alespoň najíst, ale stejně jsem si musel pospíšit. Naštěstí to ale nebylo tak strašné, jako chvíli po poledni.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 fallen angel fallen angel | Web | 19. června 2009 v 16:02 | Reagovat

a já asi vím kdo je ten slepý kluk, heč :D

2 Lyl Lyl | 19. června 2009 v 16:08 | Reagovat

Dobrá klasika :D ! Můžu jen poprosit o větší písmo??? Mě se to blbě čte. :(

3 Darek Darek | Web | 19. června 2009 v 17:02 | Reagovat

Já možná tuším, jak se ten klučina, co nemůže vidět duhu, jmenuje...

4 Chemical Writer Chemical Writer | Web | 19. června 2009 v 20:34 | Reagovat

Jůůů já vím taky kdo je ten slepý kluk! Já to vim! :-) tohle je fakt krásnej příběh. A Gee mě dost pobavil.. prej že se ho na střední báli xD je jak já! A taky chce něco extra :-) tohle se mi moc líbí po všech těch brutalitách! Jdu si dát lososa xD

5 Lyl Lyl | 19. června 2009 v 21:21 | Reagovat

[4]: Lososa??? Mňam. XD

6 Hedr Hedr | Web | 19. června 2009 v 21:36 | Reagovat

Mno je to zajímavý---fakt jako těšim se jak to bude dál:D

7 Tez Tez | 19. června 2009 v 23:34 | Reagovat

[4]: žádnýho losa jíst nebudeš prostě!

8 Tez Tez | 19. června 2009 v 23:35 | Reagovat

Ježiš...zapomněla jsem ohodnotit...začátek mě zaujal, takže si s potěšením přečtu další díl :)

9 iWusZka iWusZka | Web | 20. června 2009 v 15:26 | Reagovat

Chudák Geeho kočka... :D

10 JajPi JajPi | Web | 20. června 2009 v 19:03 | Reagovat

huh, jako já tyhle kraviny taky co chvíli napíšu.. Mě angličtina jednou dovede do blázince.. Na čtvrtletce jsem napsala větu 'Where Grandma live?' :D A vůbec mi to nepřipadalo jako blbost, takže jseš na tom ještě dobře :D

Jinak tahle story je zatím docela zajímavá.. Těším se na další, yeah.

11 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 22. června 2009 v 6:28 | Reagovat

já nevim, ale rozesmálo mě to:D ja vim, že se slepýmu klukovi a číšnicky vytížený osobě smát nemám, ale nemůžu si pomoct, vlastně ani nevim, co mi na tom přijde tak k smíchu:D ale nic proti, to je prostě jenom mnou:D

12 Petra Petra | 22. června 2009 v 21:02 | Reagovat

vypadá to dobře.....až na chudáka kočku xD

13 Laivine Laivine | 25. června 2009 v 0:43 | Reagovat

Jéééééééé... jeho rodiče jsou vtipní. Ale fakt nevím, kde jeho tatík sehnal jihoevropské zvyky, když je skot.
Pardon, zase hnidopiším

14 Klaudiqa Klaudiqa | Web | 30. ledna 2010 v 22:10 | Reagovat

saaaakra, preco som to zacala citat aj teraz? ved je to uplne super!!! okej idem na dalsi diel :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama