
"Hej Gerarde!" slyšel jsem za sebou ode dveří, zatímco jsem si v šatně odkládal pracovní sako. Otočil jsem se a usmál se na Sharon, Luka a Gabrielu. "Pojď s náma ven!"
"Kam?" tázavě jsem naklonil hlavu.
"Třeba někam do klubu…"
"No já nevim," povzdechl jsem si. "Jsem hrozně utahanej… dneska byl fakt šílenej den,"¨
"Jasně, to chápu…" Sharon pokyvovala hlavou.
"Aspoň by ses odreagoval, ne?" namítla Gabriela. Té se to teda mluví. Nepracuje, přišla až teď za svou nejlepší kamarádkou.
"Fakt ne, půjdu domu se rovnou prospat…"
Vědí, že já když něco odmítnu, myslím to vážně, takže mě nepřemlouvali. Rozloučili jsme se a já sledoval, jak odchází.
Popadl jsem svou tašku, přehodil si jí před rameno a vyšel ven do parného podvečeru.
Další den v práci už nebyl tak hektický. Asi proto, že byla sobota a turisté se trochu uklidnili. Víkend je vždy nejvíc fajn, protože cizinci zřejmě chodí po památkách a oběd si nosí s sebou. Obsluhuju jenom pár lidí, všichni se chovají mile a přátelsky, mají radost, že není tak narváno. I já mám lepší náladu.
Roznáším talíře s jídlem, tentokrát jich na sobě nemám naložených tolik. Vždycky, když mám na sobě více než čtyři se hrozně bojím, že neudržím rovnováhu. Jednou se mi stalo, že jsem to vyklopil. Naštěstí mě odsud nevyrazili, ale trapas to byl teda solidní.
Nějak po poledni přišel zase ten kluk s bílou slepeckou holí a psem, šel jsem ho tedy usadit.
Pozdravil jsem a chytil ho za paži, usmál se na mě a nechal se odvést ke stolu.
"Co si dáte?" vytáhl jsem lístek a propisku.
"Jenom džus."
Zapsal jsem to a položil mu papírek na stůl, šel jsem mu nalít pití, zatímco jsem přemýšlel, co tady vlastně dělá. Určitě nepřišel jenom pro to, aby se mohl napít.
Naložil jsem připravené sklenice na tác a začal roznášet. Měl jsem celkem dobrou náladu, venku svítilo sluníčko. Přemýšlel jsem o tom, že bych dneska nemusel zůstávat doma a mohl bych jít s přáteli ven. Pokud tedy po včerejšku nemají moc velkou kocovinu.
Když jsem zase došel k jeho stolu, opět se tak pěkně usmál. Zvláštní, jak lidé s takovým handycapem mohou být veselí a usměvaví.
"Na někoho tu čekáte?" zeptal jsem se, i když to bylo možná až příliš troufalé. Obvykle se cizích lidí neptám, co tu dělají, ale zvědavost byla silnější.
"Ne, nečekám…" zamyslel se. "Jenom moc nemám co dělat, tak tady vysedávám a poslouchám hlasy ostatních. Je to takové uklidňující…"
Zakýval jsem hlavou, i když to nemohl vidět. "To je zvláštní, dneska každý pořád někam pospíchá…"
"Nechápu to. Já mám času dost."
Měl ke mně otočenou hlavu, takže jsem si ho mohl prohlédnout. Měl hezké oči, ale vypadalo to, jako by koukal skrze mě.
"Nechcete si přisednout?" zeptal se a vzápětí se trochu začervenal.
"Je mi líto, ale musím obsluhovat… Možná až skončím, tak budu mít čas…"
Kývl a já odešel, přemýšlel jsem o něm. Chce se s někým bavit, asi je pořád sám a proto rád vysedává na hodně frekventovaných místech. No, pár slov bych s ním prohodit mohl.
Zajímal mě, byl tak zvláštní. Hlavou se mi honilo tisíce otázek. Chtěl jsem se ho zeptat, jaké to je nevidět, jak se s tím vyrovnává nebo jak reagují lidé, kteří se s ním seznámí. Ale nemohl jsem, bylo by neslušné se ho takhle vyptávat, když ho skoro ani neznám.
Nedočkavý pocit se rozlil mým tělem, byl jsem zbrklý a neopatrný. To není zrovna dobré pro číšníka, musel jsem dávat veliký pozor, abych neudělal něco špatně. Vždy, když jsem procházel kolem jeho stolu jsem se na něj musel dívat, i on zřejmě vycítil mou přítomnost.
Sotva odbyla šestá hodina a já měl padla, bál jsem se, že už tam nebude. Seděl ale na svém místě a likvidoval poslední zbytky svého pití.
Usadil jsem se naproti němu a nic jsem neřekl, jen jsem ho sledoval.
"Máte do šesti?" zeptal se najednou a já překvapením otevřel pusu. Vždyť jsem byl naprosto zticha! A zvuků odsouvání židlí je tady opravdu spousta. Nechápal jsem, jak poznal, že sedím naproti němu.
"Uhm… jo."
"Omlouvám se, jestli se nějak vnucuju," řekl nejistě. "Většinou se neptám lidí, jestli si nepřisednou."
"To je v pořádku, jsem rád." Upřímě jsem se usmál.
Natáhl ruku a podrbal labradora, který odpočíval pod stolem.
"Krasný zvíře, má jméno?" zeptal jsem se.
"Bella. Sice je hrozně hodná, ale někdy moc neposlouchá a to je potom problém…"
"Miluju psy, jsou hrozně chápaví a chytří."
"To ano, bez ní bych už nedokázal být. Nejenom protože bych se vůbec nemohl orientovat, ale také mi dělá společnost doma. Prostě nejlepší přítel, jak se o psech říká."
Pochopil jsem, že asi moc kamarádů a známých nemá. Takoví lidé se potom hodně snadno upnou na zvíře.
"Měl jsem taky psa, ale nikdy mi moc nepřirostl k srdci." Přiznal jsem.
"Co to bylo za rasu?"
"Trpasličí pinč."
"Aha… tak ti jsou protivní. Když už pes, tak velkej a chlupatej."
"Malí jsou roztomilí."
"Pokud je nezašlápnete tak ano." řekl a oba jsme se trochu rozesmáli. Úplně jsem zapomněl, že jemu je vlastně nějaké prťavé psisko na nic.
Mávl jsem na Paula, který kolem právě procházel s prázdnými talíři. Pracuje tady spíš po večerech na poloviční úvazek. Je fajn.
Obrátil jsem zrak zpět k tomu klukovi.
"Dáte si ještě něco k pití?" zeptal jsem se ho.
"Jo, něco jo. Asi další jablečnej džus."
"Tak nám ho přines dvakrát." Poručil jsem Paulovi.
"Na čí účet?" zeptal se.
"Na účet podniku."
"Gerarde až se tohle dozví šéf, tak ti to spočítá. A to doslova…" mrmlal, zatímco odcházel. Štve ho, že mě má šéf radši. A nemůže přenést přes srdce, že je to skoro můj nejlepší kamarád.
"Baví vás tahle práce?" zeptal se mě.
"Někdy je to docela stereotypní, ale fajn."
"Tak to se máte… já pořád nemůžu nic sehnat, je to hrozný."
"Musí to být určitě těžký, když-" zarazil jsem se. Nechtěl jsem se ho nějak dotknout.
"Když nevidím. Klidně to řekněte. Nikam mě nechtějí přijmout a to i u prací, u kterých to zas až tolik nevadí."
Uvědomoval jsem si, jak je znevýhodněný. Bez práce, bez přátel… A to jenom kvůli tomuhle.
Povídali jsme si ještě dlouho, lidé z restaurace odcházeli a přicházeli zase noví, my tam pořád seděli, popíjeli džus a společně se smáli. Byl moc fajn.
"Kolik je vlastně hodin?" zeptal jsem se spíše sám sebe a začal šahat po mobilu.
"Bude čtvrt na osm."
Zůstal jsem na něj užasle hledět. "Jak... jak to víte?"
Náhle se hlasitě rozesmál, začalo mi být trochu trapně, ale stále jsem to nechápal. To má jako nějaký radar?
"Jak bych mohl být bez toho, anižbych věděl, kolik je hodin?"
"No já... nevím…"
"Mám normální hodinky."
Teď jsem byl zmatený ještě víc. "Co?"
Položil ruku na stůl, blíž ke mně a ukázal mi tak své zápěstí, na kterých byla taková zvláštní věc. Ano, opravdu hodinky.
"Ty ručičky tam maj na pevno, takže se to neposune pouhým dotykem a já snadno poznám,kolik je."
Opatrně jsem se toho dotkl, jakobych se snad bál, co to udělá. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Zkusil jsem si zavřít oči a uhádnout tak čas, ale ať jsem se jakkoliv snažil, nešlo to.
"Vždyť je to hrozně těžký…"
"Ale vůbec ne."
Chvíli jsme jen tak mlčeli a oba asi trochu přemýšleli.
"Už asi budu muset…" řekl po chvíli. "Kvůli Belle."
"Doprovodím vás." Zvedl jsem se ze židle.
"To jste hodný, ale nemusíte. Dojdu sám."
"Neodpustil bych si, kdybych vás nechal odejít samotného. Jenom musíte chvíli počkat, dojdu si dozadu pro věci."
Kývl a já odběhl pryč.
Pospíšil jsem si, nechtělo se mi ho tam nechat dlouho čekat. Sebral jsem své věci a krátce jsem se rozloučil s ostatními.
"Můžeme jít," řekl jsem, když jsem se objevil zpátky u něj. Lehce jsem ho chytil za paži a vyšli jsme ven.
"Tak kudy pojedem?"
"Stačí, když mě dovedete přes ulici na tramvajovou zastávku. Pak už to zvládnu."
"Ale no tak, určitě je to pro vás pohodlnější."
"Ano, ale nechci otravovat."
"Neotravujete, vždyť jsem se sám nabídl." Krátce jsem se odmlčel. "Mimochodem já jsem Gerard." Připadalo mi hloupé si pořád vykat. Už jsme se poznali dostatečně.
"Frank." Podal mi ruku a já jí pevně stiskl.


Nevím proč ale ta věta kde likvidoval zbytek pití mě pobavila :-) ale je to krásný. Gee se chová naprosto úžasně. Jáááj škoda že neuvidíme ten trapas kdy všechno to jídlo vyklopil xD
byl jsem zbrklý a neopatrný. To není zrovna dobré pro číšníka... xDDDDD