
Čekali jsme na tramvaj a stále si povídali. Měli jsme se o čem bavit, bylo tu spoustu věcí, které jsme měli společné.
"Máš moc hezký hlas…" řekl najednou a krásně se usmál. "Kvůli tomu jsem tě také oslovil, líbilo se mi, jak mluvíš."
"Vážně?" podivil jsem se.
"Ano. Kolik ti vůbec je?"
"Dvacet pět."
Na okamžik se zatvářil překvapeně. "Hádal bych asi míň…"
"Tobě je kolik?"
"Osmnáct."
"Bydlíš u rodičů?"
"Ne, už dávno ne. Vlastně jsem je hrozně dlouho neviděl, nemáme spolu moc dobrý vztah. To, že jsem slepý by ještě docela zvládali, ale když jsem jim řekl, že… No nic."
"Cos jim řekl?"
"Pusť to z hlavy."
"Ne, vážně…" Asi jsem byl hodně vlezlý, ale zajímalo mě to.
"Že… se mi nelíbí holky."
Povzdechl jsem si. "Mě taky ne. Jsou ošklivý jedna jako druhá."
Krátce jsme se zasmáli. "Tys asi nepochopil, jak to myslím…" trochu se zamračil.
"Ale pochopil. Máš rád kluky, stejně jako já."
Najednou se mu rozšířil úsměv a bylo na něm vidět, jak moc si oddechl.
"Ty ses bál, jak to vezmu, viď?"
"Jo, nesnesl bych pomyšlení, že by ses se mnou kvůli tomu přestal bavit. To udělalo už pár lidí… Tramvaj je tady."
Žádnou jsem neviděl, ale po chvíli se přece jen vynořila ze zatáčky. Je zvláštní, že to Frank tak snadno poznal.
Dveře se se skřípáním otevřely a vystoupilo pár lidí. Pak jsem Franka opatrně chytil nad loktem, vedl jsem ho do schodů, i když nevypadal na to, že by mohl spadnout nebo zakopnout. Je zvyklý.
Nějaký hodný pán ho pustil sednout, bylo narváno. Popostrčil jsem Bellu blíž k sedačce, aby nepřekážela, podívala se na mě a já z jejích očí nedokázal vyčíst, jestli přátelsky nebo ne. Avšak když jsem jí podrbal za uchem, líbilo se jí to.
"Tys tu tramvaj slyšel?" zeptal jsem se Franka, když se rozjela.
"Jo."
"Musíš mít hodně dobrý sluch, viď?"
"Mnohem lepší než normální lidé. Jakoby mi to příroda chtěla vynahradit."
Hlavu měl ke mně otočenou, takže jsem mu viděl do tváře, ale dělalo mi problém přijmout ten fakt, že jeho oči stále hledí jen skrze mě.
Cestou jsme se moc nebavili, jízda byla moc hlučná a my bychom se špatně slyšeli. Teda spíš já bych neslyšel jeho, on by s rozpoznáváním mých slov zřejmě neměl problémy.
Prohlížel jsem si jeho tvář, odrážel se mu v ní zahloubaný výraz, přemýšlel. Pomyslel jsem si, že je to moc hezký kluk, měl hodně neobvyklé rysy a to ho činilo jedinečně krásným. Vůbec všechno na něm bylo zvláštní.
Nemohl jsem uvěřit té náhodě, která nás svedla dohromady. Je to jako z laciného románu, ale přece to má nějaké zvláštní kouzlo. Možná jsem já ten, na koho Frank čeká. Třeba bych mu mohl pomoci. Je přece tak sám…
Kdysi dávno u nás na střední škole dělali průzkum. Ptali se studentů na všemožné otázky, jaký mají postoj k určité společnosti a podobně. Mezi tou spoustou otázek byla i ta, jestli by nám vadilo, kdyby náš přítel byl nějak handycapovaný. Na vozíčku nebo ochrnutý, nevidomý, hluchý… Pamatuji si, že jsem odpověděl, že ano. Musel jsem se nad tím dlouho zamýšlet, nakonec jsem si uvědomil, že by to určitě bylo dost omezující a kdybych si měl vybrat mezi zdravým mužem a nemocným, má volba by byla jasná.
Ale když se tak dívám na Franka… Mám pocit, že jsem předtím odpověděl špatně.
Vůbec by mi to nevadilo, naopak. Byl bych rád, že mu můžu nějak ulehčit život, měl bych potřebu ho chránit a zpříjemňovat mu každou vteřinku dne. Rozmazloval bych ho, abych mu nějak vynahradil ten jeho těžký osud.
"Vystupujeme…" vyrušil mě Frankův hlas z mého snění a začal se zvedat. Zatahal za vodítko, i když Bella už dávno stála připravená opustit vůz hned, co se otevřou dveře.
Vyšli jsme do chladné ulice, otřásl jsem se, když mi tváře ovanul mrazivý vítr.
Obrátil se ke mně a krátce se usmál.
"Tak… tak se měj…" začal se loučit.
"Počkej, doprovodím tě až před dům." Nechtěl jsem ho nechat v noci samotného.
"No, víš…" začal se trochu ošívat. "Já bych… šel už radši sám."
"Proč? Jestli se bojíš, že to dělám jenom z nutnosti, není to pravda."
"Ne, to ne…" nadechl se a odvrátil hlavu. "Jenom… neznám tě a…"
"Ty se mě bojíš?" zamračil jsem se. Trochu se mě to dotklo, tohle jsem nečekal. Já přeci nejsem žádný násilník!
"Nechci aby ses naštval, nebojím se přímo tebe, ale…" krátce se podrbal na hlavě. "Hezký hlas není všechno, jsme spolu první den a já tě skoro vůbec neznám."
Kývl jsem hlavou a trochu si skousl ret. Bylo mi to líto. "Jasně. Tak ahoj." Chystal jsem se jít na druhou stranu.
"Ahoj," řekl, skoro neslyšně, zatímco jsem vyšel svým směrem. "A promiň, Gee…"
Otočil jsem se čelem k němu a usmál jsem se na něj co nejkrásněji jsem dokázal, i když jsem věděl, že to nemůže vidět.
Zatímco jsem čekal na mou tramvaj, přemýšlel jsem. Už jsem chápal, že nechtěl, abych ho doprovodil. Vážně takhle snadno může narazit na nějakého úchyla nebo člověka, co mu může ublížit. Má strach, to je jasné. Zvlášť, když si mě nemůže ani prohlédnout. To bych se také dost bál.
A pak se mi omluvil, i když nemusel. Nejvíce mě dostal ten způsob, jakým vyslovil mé jméno. Stále mi znělo v uších, dokonce i když jsem nastoupil do vozu a odjel.


Whuah, jak tak přemýšlím, tak bych fakt nechtěla být slepá, hluchá ani nic podobného...