4. června 2009 v 8:00 | Jannica
|
Máme tu nečekanně konec. Doufám, že vás tahle povídka bavila alespoň tak, jako mě a že se vám líbila.
Bylo to něco trochu neobvyklého, zase úplně jiného než mé ostatní povídky. Asi se mi po ní bude dost stýskat, měla jsem jí vážně ráda...
Když jsem se pomalu probouzel, uvědomoval jsem si, jak moc mě všechno bolí. Byl jsem celý otlačený z té tvrdé země a měl jsem mírnou bolest hlavy. Pomyslel jsem si, že budu mít na těle určitě spoustu modřin.
Pohlédl jsem vedle sebe na spícího Gerarda, vypadal nádherně. Trochu jsem se pousmál, když se mé prsty setkaly s jeho kůží na obličeji, jemně jsem ho hladil.
Něco zamručel a pak konečně rozlepil své oči. Neměl jsem v úmyslu ho vzbudit…
Natáhl ruku a položil mi jí za pas, pomalu si mě stáhl zase zpátky k sobě. Nechal jsem ho, aby mě objal a znova zkoušel usnout na mém hrudníku.
Náhle jsem slyšel pomalé kroky, které se ozývaly chodbou. Vyděšeně jsem pohlédl na Gerarda a oba jsme se začali rychle oblékat, naštěstí jsme to stihli.
"Frankie…" ozval se za mřížemi roztřesený, ženský hlas. Ve světle pochodně jsem poznal Antoniettu.
Překvapením jsem otevřel pusu a pak se rychle hrnul k ní.
Stáli jsme úplně u sebe, ale přesto to byla taková dálka. Dělily nás masivní, těžké mříže. "Rád tě zase vidím…" zašeptal jsem a natáhl ruku, ona mě za ní chytla a smutně se usmála.
"Já tebe taky." Náhle jí po tváři stekla jedna drobná slza. "Proč?"
"Utekl jsem s Gerardem." Svěřil jsem se. "Protože… víš, zamiloval jsem se do něj."
Byla překvapená, ale její výraz v tváři nasvědčoval, že vše chápe. Věděla o mé slabosti k chlapcům a zřejmě i tušila, že mne nepřitahují ženy.
"Ale on je přece křesťan." Začala nechápavě kroutit hlavou.
"Můj otec také byl. Proto zmizel."
Zavládlo nepříjemné ticho.
"Víš, chtěl bych, abys věděla, že není nic špatného uctívat jiného Boha než ostatí. Každý má mít svůj názor a nepodřizovat se většině. Prosím, pamatuj si to." Naléhavě jsem jí pohlédl do očí. "Já zemřu za dobrou věc a nebojím se toho."
Přikývla a pak opět sklopila svou hlavu. "Je mi to tak líto…" zazněl prázdnou chodbou její roztřesený šepot. "Vlastně jsem ti přišla říct, že… že…" Po tváři se jí začaly koulet slzy. "že budeš mít syna, Frankie."
Prudce jsem jí pohlédl do tváře, neschopný jediného slova. "Ale… ty přece nemůžeš mít děti." Namítl jsem.
"Chtěla jsem ti to říct ten den, cos zmizel." Polekaně se ohlédla, protože byly opět slyšet kroky.
"Sbohem…" Jemně jsem jí pohladil po tváři. "Dobře ho vychovej." Přes úsměv mi začaly slzet oči a mě docházelo, čeho všeho se právě teď vzdávám. "Najdi mu jiného, lepšího tátu. A nezapomeň na to, co jsem ti říkal."
"Mám tě ráda, Frankie…"
Pak mi pohlédla do očí, vyčetl jsem z nich věci, co nešly říct nahlas. Oba jsme byli plní bolesti, strachu.
Naposledy se ohlédla, než se rozeběha chodbou pryč.
Pohlédl jsem na Gerarda. Krčil se v rohu místnosti a ztrápeně na mě hleděl. Přišel jsem tedy k němu a vytáhl ho na nohy, pevně jsme se objali.
"Slyšel jsi to?" Zašeptal jsem.
"Ano." Začal mě jemně hladit po hlavě, rty měl u mého ucha. "Moc se ti omlouvám, Frankie."
"Nemáš se za co omlouvat."
"Mohl jsi mít rodinu a já… já ti to zkazil."
"S nimi bych niky nebyl šťastný." Odtrhl jsem se od něj, abych se mu mohl podívat do tváře. "Gee, za těch pár dní, kdy jsem mohl být konečně svůj, to stálo. Je lepší zemřit, než se trápit celý život."
S úsměvem přikývl, zatímco kroky zesílily a mi poznali, že si pro nás přišli.
*
Stál jsem na dřevěném pódiu s okovy na rukou. Zoufale jsem se podíval na všechny ty lidi, co se na naší popravu přišli podívat. Někteří mě litovali, někteří mi to přáli. Kdosi na mě pokřikoval a jiný se rozohňoval nad tím, co jsem provedl.
Povzdechl jsem si a obrátil jsem pohled k šibenici. Začal jsem se klepat, strach ze smrti mě úplně pohltil. Avšak byl jsem na to připravený, věděl jsem totiž, co bude dál. Věřil jsem v to.
Kat začal se svým proslovem a já ho neposlouchal. Pohledem jsem rentgenoval Gerarda, který stál na druhé straně a stále na mě hleděl, se slzami v očích. Avšak přesto jsem v něm viděl tu hrdost. Umíral za dobrou věc a toto vědomí ho drželo na nohou.
Po nekonečné chvíli ke mně přišel jeden kat, s děsivým úsměvem na tváři. "Tak Franku…" Promluvil pomalu a já si uvědomil, že ho znám. Z práce. Při té vzpomínce jsem se otřásl. "Jelikož jsi byl v našem městě celkem vážený, bohatý člověk a král tě měl rád… můžeš mít poslední přání."
Při slově "poslední" jsem muset sevřít ruce v pěst, abych v sobě uchoval ten zbytek síly, co mi zůstal. Přemýšlel jsem, co si mám přát.
Mohl bych naposledy vidět Antoniettu. Nestihl jsem jí říct, že jí mám také rád. Nebo bych se měl omluvit své matce za to, jak jsem se k ní choval. I přes to, že jsme neměli dobrý vztah jí stále vděčím za život, se kterým jsem tak nerozvážně jednal.
Podíval jsem se do lidí a všiml jsem si mého nejlepšího přítele, který stál v první řadě, celý bledý a s kruhy pod očima. Hrklo to ve mně, když jsem si uvědomil, že jsem ho celou tu dobu hrozně zanedbával. Ani jednou jsme spolu nepromluvili…
Měl bych mu říct to, co jsem v tom všem utrpení zjistil. Pravda by neměla zůstat nevyřčena, ať je jakákoliv. Je to důležité.
Možná bych to mohl říct tady, přede všemi. Otevřít lidem oči a chtít po nich, aby jiná náboženství než to jejich neodsuzovali. Takhle by se zachránilo spoustu trestanců, kteří jsou neprávem mučeni.
"Chci…" Potichu a zřetelně jsem řekl, "Chci naposledy políbit Gerarda." S úsměvem jsem se rozhodl pro úplně jinou možnost.
Mezi lidmi to zašumnělo a já se podíval na Geeho, který ke mně překvapeně vzhlížel. Zřejmě předtím myslel na to co já a čekal, že udělám něco užitečnějšího. My dva jsme se viděli každý den…
Ale nesnesl bych pomyšlení, že bychom se ani nerozloučili.
Přivedli ho ke mně a já nedočkavě přitiskl své rty na jeho. Začal jsem ho pomalu, ale vášnivě líbat, chtěl jsem, aby to naposledy bylo nejkrásnější.
Obmotal ruce kolem mého pasu a tiskl si mě na sobě jak nejpevněji dokázal. Měl jsem mokrou tvář a nedokázal jsem určit, jestli od mých nebo od jeho slz.
Byla to kouzelná chvilka, skrz jeho rty do mě proudila nová síla, naděje.
Odpojil se ode mě a něžně mě objal. "Miluju tě…" Zašeptal do mého ucha, zatímco jsem ho hladil po vlasech. "Počkám na tebe v nebi, Frankie…"
Pak ho odvlekli pryč a já nastávající události vnímal jako v mlze. Stále mi v hlavě hrál Geeho hlas. Ten způsob, jakým vyslovil mé jméno, byl úžasný. Krátce jsem se dotkl svých rtů, stále jsem na nich cítil ty jeho.
Pak mě odvlekli k šibenici, avšak já se usmíval. Bylo mi krásně.
Věděl jsem totiž, že když jsme si přetrpěli všechnu tu bolest, utrpení, dostaneme se do lepšího světa. A tam s Gerardem začneme nový život.
Tohle bylo tak hrozně moc krásný. Tady prostě happyend bejt nemohl. Ale opravdu krásný zakončení. Ten poslední odstaveček...aww. *ještě že jsem sama doma,tak jsem mohla dál volný průběh emocím ×D*. Opravdu krásná a originální story. Hrozně moc mě to bavilo.A teď, když skončila, by to chtělo novou ×D.