Zvolili jste si psychopata. Abych řekla pravdu, tuhle možnost jsem moc nechtěla, protože mě napadaly samé hrozné myšlenky a to by se k témhle povídce nehodilo.
Sami budete moct hlasovat, co jim udělá, nedávála jsem tam moc brutální možnosti, protože poslední dobou nějak nemám potřebu jim ubližovat. Zatím jim nedělá nic, to si teprve zvolte, já bych se stejně nedokázala rozhodnout:D
Bezradně jsem si sedl na kraj silnice a zahleděl jsem se do dáli, kde se rozprostíraly široké louky, které vystupovaly, jakoby snad ani neměly konec. Civilizace zřejmě byla v nedohlednu a já začal mít opravdu strach, co s námi bude.
Má mysl obsahovala jen jednu jedinou vzpomínku z noci strávené pod širákem u silnice. Moc dobře si pamatuji, že jsem tam tenkrát málem skonal. Mohlo mě sežrat nějaké zvíře nebo by mě někdo unesl, každopádně by má smrt nebyla nijak hezká. Navíc jsme s Frankem ještě mladí a nemůžeme zemřít osamnělí v takové hroznivé pustině, kde by se jen těžko hledala naděje, co by nás mohla dostat odsud pryč, zdravé a bez psychycké újmy.
Se smutkem v srdci jsem si přitáhl kolena blíže k tělu a schoulil jsem se do klubíčka, v hlavě mi hučelo obavami. Frank stál opřený o auto a bezstarostně se rozhlížel kolem. Jak může být tak v klidu? Copak nechápe, že naše situace je více než vážná? Jde tu o krk!
"Oba tu chcípnem!" Zaskuhral jsem a schoval jsem si obličej mezi kolena.
"Gerarde nedramatizuj to!" Přišel ke mně a flákl sebou na silnici přesně tam, kde byla vyznačená krajnice.
"A co chceš kurva dělat?"
"Pojedeme stopem." Pokrčil rameny.
"Tady jako něco jezdí nebo co?" Byl jsem rozčílený nad jeho neuváženou a hloupou myšlenkou. Je to to samé, jako kdyby řekl, že prostě nastartujeme a pojedeme dál. Naprosto nereálné a tragické uvažování.
"Věřím, že za dvacetčtyři hodin tudy projedou minimálně tři auta."
"A který z nich stopnem?" zpozorněl jsem.
"To první. Jsi vážně zabedněnec."
Nechápal jsem, proč bychom měli jet zrovna tím prvním, když můžeme jet tím druhým, ale neřešil jsem to. Pak mi trochu došlo, že čím nižším číslem auta pojedeme, tím dřív budeme doma. Mé srdce zaplesalo, když jsem si uvědomil teplo horké koupele a voňavost aviáže na mých peřinách. Začalo se mi stýskat po komfortu už teď a to ho postrádám teprve pár minut. Jak já tohle přežiji? Jsem přecitlivělý a nestydím se za to!
"Gee, to zvládnem…" Frankie se ke mně přisunul a dal mi ruku kolem ramen, jelikož si nejspíš všiml mého ztrápeného výrazu. "Bude to dobrý a my se brzy dostaneme domu. Proč jsi tak vyděšený?"
"Nesnáším noc v divočině!" vyjekl jsem možná přehnaně nahlas. Když jsem si uvědomil, jak pitomě se chovám, schoval jsem si obličej do dlaní, abych alespoň z části zakryl své rozpaky. Co si teď o mě Frank musí myslet? Že jsem nějaká baba… Že nemám ani kousíček odvahy. Ale to přece tak není! Já jen… nejspíše mám nějakou fóbii. Za to může ta noc, kdy jsem se zraněný plazil od Franka.
"Promiň," zašeptal jsem a cítil jsem uklidňující doteky Frankových prstů na mém rozechvělém rameni. "Víš, mám asi nějaký blok. Pamatuješ, jak jsem se zraněný v noci vydal pryč z tvého domu?"
Po očku jsem se na něj podíval a spatřil jsem, jak přikývl. Nadechl jsem se a jazykem si přejel suché rty, abych mohl pokračovat. "Tak, víš… málem jsem tam umřel. Kdybys mě nenašel, vážně by mě sežral třeba nějaký vlk, který by mě vystopoval po mé krvi. Cítil jsem se tam hrozně. Ležel jsem na kraji ulice, promrzlý, zakrvácený. Tu bolest si vybavuji dodnes."
Jeho paže se obmotaly kolem mě a on si mě přitáhl do své náruče. "Nemusíš se bát, když jsi se mnou." Dal mi malou pusu do vlasů. Uvědomil jsem si, že se naše role vyměnily. Já vždycky uklidňuji druhé a teď je tomu naopak. Ale nevadí mi to, spíš jsem rád. "A proč jsi předtím vůbec odešel? Bál jsem se o tebe."
Pokrčil jsem rameny. "Víš, měl jsem tě rád a nechtěl jsem ti překážet. Myslel jsem, že mě nesnášíš."
"Ne, já se jenom bál dát své city najevo. Popravdě - i teď se toho trochu obávám."
"Proč?"
"V podvědomí mám nejspíš zafixováno, že když dám najevo jakýkoliv pocit, je to slabost. A já chci být silný, hlavně od té doby, co…" hlas se mu trochu zlomil, "co mě opustil ten bývalý přítel."
Podíval jsem se na něj trochu rozzlobeně a soucitně zároveň. "Ale teď máš mě!" namítl jsem, byl jsem trochu dotčený.
"Samozřejmě." Vylekal se, zřejmě nechtěl, aby jeho slova působila tak vyčítavě. "Víš, jenže… byli jsme spolu tak dlouho. Opravdu jsem ho miloval, ale teď…"
Krátce se usmál a přitáhl si mě tak, aby mi mohl koukat zpříma do očí. Malý, nežný úsměv si pohrával s jeho rty a v očích se mu odráželo něco nádherného. Byl krásný. "Gee…." Opřel se svým čelem o to mé a zavřel oči. Udělal jsem totéž, abych si mohl víc užívat blízkost jeho těla a uvolnit se. "Chtěl jsem ti to říct už v autě, ale Ned mě vyrušil." Jemně se zasmál, ale pak opět zvážněl. "Miluju tě."
Cukl jsem sebou, nevěděl jsem, jestli překvapením nebo štěstím. Bylo to poprvé, co jsem od něj slyšel tato dvě slova. Nechal jsem si je pořádně doznít v hlavě a pak jsem Frankieho chytil za zátylek, abych mu mohl věnovat dlouhý, procítěný polibek. Byl jsem tak potěšený tou jeho náklonností. Dělalo mi dobře vědět, že je tu někdo, komu na mě záleží. Pro koho něco znamenám.
Když se naše rty od sebe pomaloučku odtrhly, usmál jsem se na něj tak upřímně, jak jen jsem to dokázal. Splynuli jsme v jednom nádherném objetí.
"Frankie…" vydechl jsem a jednu ruku jsem vpletl do jeho hebkých vlasů. "Taky tě miluju."
Cítil jsem, jak se nepatrně pousmál do mé kůže na krku. Lehli jsme si spolu na špinavou zem a objímali jsme se. Teď - po vyřčení našich citů - to bylo všechno takové jinačí, hezčí. Snad za to mohlo to vědomí, že tu budeme vždy jeden pro druhého, ať už se stane cokoliv.
Leželi jsme tam dlouho, vlastně do té doby, než jsme zaslechli zvuk přijíždějícího auta. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a stoupl jsem si blíž ke středu silnice, abych věděl, jestli opravdu něco jede.
"Co jsem ti říkal," zašklebil se Frank, když na mě dopadly první paprsky reflektorů vozidla, které začalo brzdit. Gesty jsem prosil, ať nás sveze.
Zastavila bílá dodávka a dveře se otevřely. Oba dve jsme spěchali dovnitř a po krátkých formálnostech jako "Dobrý den," nebo "Kam to bude?" jsme nasedli.
Řidič vypadal celkem sympaticky, byl to trochu starší, urostlý muž s příjemným pohledem v očích. Vypadal upraveně, až na náznak strniště na bradě. Nejspíše byl unavený, usoudil jsem, že jede už dlouho.


Ou so sweet dílek... jak byl Gee dotčenej.. teď máš mě! xD já jim taky nemám momentálně chuť ubližovat, takže volím že se vybourá :-D a doufám že bude následovat zběsilá jízda :-D a že se budou modlit ke svatému Frerardovi chachá.