poklopu. Anižby nás přestal ohrožovat, odemknul ho a odvrátil těžké, železné víko. Dolů vedl strouchnivělý žebřík, který měl nějaké příčky ulomené. Byla tam absolutní tma a skoro mi to připadalo jako vchod do pekla.
What Next? 25
14. června 2009 v 21:50 | Jannica | What next?Taky se vám zdá, že jde tahle "povídka" tak trochu do míst, kde sluníčko nezasvítí? No, nejspíš trochu jo. Ale zatím mě to ještě docela baví, nejhorší je stejně vždycky vymýšlení těch anket:D A pak nevím, co psát...
Jen tak orientačně - kolik si ještě představujete dílů? Je to vaše story, tak si řekněte:D
Cesta byla dlouhá, snad až příliš na to, že jsme jeli ke mně domů. Jinak to trvá okolo půl hodiny a my jeli jednou tak déle. Frankie měl hlavu opřenou o mé rameno a já sledoval tmu za okýnkem.
Muž, co řídil, vypadal chvílemi dost mimo, jakoby snad ani nedával pozor na cestu. Občas něco nesrozumitelného šeptal, ale hlavně, že zatím nenaboural. I když je pravda, že jel rychle jakoby byl snad nějaký Semír.
"Frankie?" Lehce jsem do něj drknul, když jsme se objevili v ulici, kterou jsem ani trochu neznal. Ospale zamručel a zvedl svou hlavu, rozhlédl se. "Kde to jsme?"
"No právě. To by mě také zajímalo."
Okamžitě se probudil z polospánku a začal otáčet hlavu ze strany na stranu.
"Hej!" Křikl na řidiče, ten se ani neotočil a prudce zabočil do leva. "Kam nás to vezete!"
"Drž hubu, skrčku…" odsekl.
Než se Frankie stačil vrhnout dopředu a převzít kontrolu nad situací, zabrzdili jsme.
"Už jsme na místě, pánové."
"Ale tady já nebydlím…" ozval jsem se hlasem hodným největšího debila.
"Tady bydlím já. A tady vás budu věznit."
Vyměnili jsme si s Frankem krátké, vyděšené pohledy. Ani jeden jsme nic nechlápali.
"Ale to přece nemůžete! Je to nezákonné!" namítl jsem, vzápětí se ozval hroznivý smích.
"Vystupte si."
Oba dva jsme vylezli z auta. Opravdu jsem začal obdivovat Frankovu statečnost, když na neznámého muže najednou skočil a začal ho škrtit.
"Dost!" zakřičel ten kriminálník. "Nech toho!" Všiml jsem si, že se mu pod kabátem zalesklo cosi stříbrného.
"Vážně toho nech, má zbraň!" křikl jsem, on se polekal a pustil ho.
To už na nás mířila velká, nadupaná pistole. "Jděte!" pokynul hlavou k jednomu domu. Nezbylo nám nic jiného, než uposlechnout. "Rychleji!"
Dostrkal nás až k mě neznámému
poklopu. Anižby nás přestal ohrožovat, odemknul ho a odvrátil těžké, železné víko. Dolů vedl strouchnivělý žebřík, který měl nějaké příčky ulomené. Byla tam absolutní tma a skoro mi to připadalo jako vchod do pekla.
poklopu. Anižby nás přestal ohrožovat, odemknul ho a odvrátil těžké, železné víko. Dolů vedl strouchnivělý žebřík, který měl nějaké příčky ulomené. Byla tam absolutní tma a skoro mi to připadalo jako vchod do pekla.
Vyměnili jsme si krátké, zoufalé pohledy.
"Dolu! A tady máte baterku, abyste neřeli, že jsem na vás moc zlý. Večeře dnes nebude, zítra vám hodím šachtou snídani."
Opatrně jsem začal první slézat dolů, Frankie byl hned za mnou. Bál jsem se, aby pode mnou nějaké ty příčky nepraskly, vždy to totiž tak strašidelně zakřupalo.
Dolů to bylo asi deset metrů, dostali jsme se tam celkem rychle.
Sotva jsme dopadli na pevnou zem, žebřík se vytáhl nahoru a poklop se zaklapl. Zamknul nás.
Posvítil jsem okolo a všiml jsem si, že jsme v úplně prázdném sklepě. Ovládl mě bezmocný pocit úzkosti a strachu, uvědomil jsem si, že tady už můžeme zemřít. A já myslel, že už bylo těch tragických událostí dost!
Cítil jsem ve své dlani Frankieho prsty, jemně mě chytil za ruku. Cítil jsem, že se třese.
"Gee, co budeme dělat?" zašeptal.
"Počkáme do rána. Pak se uvidí." Rozhodl jsem.
Sedli jsme si tedy ke zdi a přitulili se k sobě.
"Tu baterku radši šetři, už tak je dost chatrná."
Zhasl jsem a tak jsme seděli ve tmě. Byla mi zima, měl jsem hlad. Lítostivě jsem Franka pohladil po tváři, bylo uklidňující se o něj zajímat. Naklonil se ke mně a otřel se mi nosem o lícní kost, objali jsme se.
Ráno bylo snad ještě horší než večer. Všechno mě bolelo ze spaní na tvrdé zemi a v břiše mi neskutečně moc kručelo. Cítil jsem se špatně, mé myšlenky byly černé jako kvalitní uhlí, co hnilo milióny let v dávném pravěku z vysokých přesliček.
Podíval jsem se na Franka. Seděl opřený o zeď, pod očima měl kruhy a každou chvíli zívl.
Přilezl jsem k němu a jedním pohledem jsem vyjádřil vše, co jsem cítil. Byla to hrozná noc.
Náhle na nás spadlo pečené kuře!
Podivil jsem se, co tady dělá, ale nicméně jsme se s chutí pustili do jídla. Ten psychopat přece říkal, že nám dá jídlo šachtou. Někde by tu tedy měla být…
Ano! Přímo nad námi byla díra jako prase!
Anketa
Komentáře
jo, ať si zahrajou na spidermana... ale kuře k snídani? kdybych nebyla vegetarián tak si takovej luxus nechám taky líbit:D
"Drž hubu, skrčku…" no, tak to jsem málem chytla infarkt...
Taky jsem vegetarián ale kuře bych si nedala
hej jako já nemohla z toho uhlí...to je upe boží jak dokážeš jediný sloho razvýst na pul řádku:D:D...ale jako skvělí
Ano.. hnijící přesličky 4ever :-D a polezou tou šachtou. Tak a namlátěj si u toho kokosy že jo? :-)))
No, je to trochu slabší díl, to jo, ale stejně jsem se docela pobavila. Nějak to pěkně zakonči a ať lezou dírou, bude prdel.


whuah, děkuju moc :)