25. června 2009 v 12:16 | Jannica
|
A anketě vyhrálo znásilnění a abych pravdu řekla - jsem za to ráda. Nechtělo se mi psát trojku, posední dobou na to nějak nemám náladu. Navíc se úplně vyžívám v těch pocitech, to jste si už možná všimli:)
Kdybyste vážně moc moc chtěli nějakou prasárnu, tak napište, a já možná něco stvořim. Píšu totiž hlavně pro vás a záleží mi na tom, abyste byli spokojení:) Musíte mě ale hodně prosit, abych se překonala a něco vymyslela. A pak taky na to musím mít náladu.
Tak jo, teď už se konečně vžijte do chudinky Gerarda.
Čím více síly jsem soustředil do polibku, tím rychleji mi začalo všechno docházet. Najednou jakoby něco v mé hlavě přeskočilo a já si vzpomněl na Franka. Nemohu se tady líbat s úplně cizím klukem. Nemohu podvést člověka, kterého miluju. Vím, že si to nezaslouží. Nechal jsem ho tam jen tak stát, abych mu mohl být nevěrný? A vždyť ani nechci. V sexu mi naprosto vyhovuje, nemám tedy žádný důvod.
V tom se ruka toho neznámého přesunula od mých zad až k zadku. Stiskl.
Odtrhl jsem se od něj a vážně jsem se zahleděl do jeho tváře. "Promiň, ale… já nechci."
Nejprve se díval zmateně a možná trochu i smutně, pak se ale jeho výraz změnil do pobaveného. Začal se nahlas smát, nechápal jsem to. "Co je mi po tom, že nechceš?!" Odsekl a ještě víc zmáčkl můj zadek. Zakňučel jsem, protože to bolelo.
"N-nech mě bejt!" Vyškubl jsem se mu a chystal jsem se rychle odejít, on mě však hrubě popadl za zápěstí. Strhl mě zpátky k sobě, jeho stisk byl tak pevný, až jsem měl pocit, že mi tím dokáže rozdrtit kosti.
"To se nedělá, odcházet v tom nejlepším." Fláknul se mnou o zeď a já se praštil do hlavy. V zoufalé panice jsem se snažil křičet o pomoc, ale on mi přitiskl dlaň na ústa. "Ššš…" zašeptal přímo do mého ucha, připadal mi hrozně odporný. A to se mi před tím docela i líbil. Najednou se prostě proměnil v nechutné zvíře, které ovládají jenom pudy. "No tak, buď, hodný kluk."
Vzepjal jsem se a vší silou ho kopl do rozkroku, on se skácel a já chtěl rychle proklouznout ven. I přes bolest byl ale silnější, opět mě popadl a zatáhl mě dál do opuštěné chodby, tam mě povalil na zem.
Kopal jsem nohama, aby se ke mně nedostal, ale nebylo mi to nic platné. Bránil jsem se jak jen se dalo, ale po únavném a krvavém boji to přece jen vyhrál.
Cítil jsem, jak mi z oka vytekla jedna slza. Tak moc jsem nechtěl… Litoval jsem své nerozvážnosti, nechápal jsem, jak jsem mohl být tak hloupý a někam s ním jít.
"Já ti nechtěl ublížit…" Namítl, snad aby se ospravedlnil a začal mi bezohledně sundavat kalhoty. Ležel jsem na břiše, ruce jsem měl zkroucené za zády, jak mi je stále držel levou rukou. Pravou mi přetáhl látku těsných džín přes zadek a já začal panikařit.
Cítil jsem se bezmocný, zlomený. Věděl jsem, že to co mi udělá bude bolet jak na těle, tak na duši. Na okamžik jsem zalitoval toho, že jsem s ním nešel dobrovolně, ale to by bylo možná ještě horší.
Teď už jsem měl dole i boxerky a cítil jsem jeho ohavné ruce na mém zadku. Začal mě nechutně ošahávat, zkousl jsem zuby a snažil jsem se nevnímat ty doteky. Bylo mi špatně od žaludku, měl jsem pocit, jakobych měl každou chvíli zvracet.
Bez přípravy do mě prostoupil. Z očí mi vytryskly slzy bolesti a ponížení, to ho nejspíš ještě víc vzrušilo. Nemohl jsem poslouchat jeho steny, ale stejně jsem jich měl plnou hlavu. Mísily se s mým pláčem, bylo hrozné, v jak děsivém kontrastu jsme byli. On si to na rozdíl ode mě dost užíval.
Náhle jsem tam dole cítil teplo, myslel jsem, že už se udělal, ale jeho neustávající přírazy a bolest napovídaly o tom, že je to má krev.
Opět jsem se pokusil vzepřít, avšak ruce mi stále svíral za zády. Druhou dlaň měl nyní položenou na mém boku, aby si mě mohl na sebe ještě více narážet ve zběsilém tempu.
Zavřel jsem oči a nechal ty slané kapky téct na podlahu přes můj obličej, vlasy. Nemohl jsem nic dělat, jen jsem čekal. Přál jsem si, aby ten horor už konečně skončil, aby mě nechal být a nebo někdo přišel. Doufal jsem, že mě zde najde Frank a zachrání mě.
Nenašel mě.
Kůže mi znecitlivěla a já už bolest ani nevnímal. Přešel jsem do stádia, kdy mi to bylo jedno.
Konečně se udělal a já slyšel jeho sípavý dech, stále ho ze mě nevyndal. Cítil jsem se asi nejhůř, jak jsem se kdy v životě cítil, všechny incidenty na střední byly proti tomuhle procházka růžovým sadem. Až do teď se mi nestalo, že bych někoho z celého srdce nenáviděl. Nyní už vím, jaké to je. Přál bych si, aby se mu něco stalo, aby chcípnul! Bohužel ani tím by se nenapravilo to, co mi způsobil.
Slyšel jsem uspěchané malé kroky. "G-Gee…" Frankův hlas bych poznal kdekoliv a kdykoliv. I když jsem na svou lásku neviděl, dokázal jsem si ho živě představit, jak tam stojí, neschopný slova a sebemenšího pohybu.
"Ty hajzle!" zakřičel najednou a vrhl se na muže, který ze mě nyní konečně vystoupil. Slyšel jsem rány, neopovažoval jsem se ohlédnout. "Zabiju tě!" Poznal jsem, že Frankie nemá daleko do pláče.
Neznámý se jenom zasmál a pak utekl pryč.
Začalo mi být trapně. Ležel jsem tam polonahý, špinavý, tekla mi krev. Styděl jsem se, že jsem se nedokázal ubránit, že jsem šel do takové temné chodby s cizím člověkem a že jsem původně chtěl být nevěrný.
"Gee…" zašeptal plačtivě a padl vedle mého těla na kolena. "Proboha Gee… co ti to udělal?" Dal si ruku před pusu, jakoby se snad pokoušel nezvracet.
"Proč jsi nepřišel dřív?" zasípal jsem a namáhavě jsem k němu pozvedl hlavu. "Proč?"
"Omlouvám se." Natáhl ruku a pohladil mě po vlasech, i když jsme oba moc dobře věděli, že to rozhodně není jeho vina.
Obmotal jsem kolem jeho pasu své ruce, které jsem měl celé ztuhlé, a on si přitáhl mou hlavu do svého klína. Začal jsem potichu vzlykat a máčel jsem mu kalhoty, zatímco se pokoušel ty mé narvat na to správné místo.
"Krvácíš…" Poznamenal, jakobych to snad sám nevěděl.
"Frankie, musíme odsud co nejdřív vypadnout. Hned!"
"Vím, já vím." Konečně mu podařilo mě obléct a nadzvedl si mé tělo tak, abych se mu mohl schoulit do náruče. To jsem také hned udělal, pevně jsem ho sevřel a rozhodl jsem se ho už nikdy nepustit. "Bude to dobrý…" slyšel jsem ho nezřetelně šeptat. Tato věta to všechno ještě víc zhoršila, protože slovo bude akorát naznačovalo, že teď to dobrý rozhodně není.
"Miluju tě." Jeho slova mi zazněla až kdesi hluboko v hlavě, skoro jakoby se odtamtud dostala přímo do srdce. Na okamžik jsem cítil uvnitř svého hrudníku pichlavou bolest, zavřel jsem roztřesená víčka a trochu jsem pohnul rty, jen proto, abych se ujistil, že jimi ještě mohu hýbat. Chtěl jsem mu to říct zpátky, chtěl jsem mu hned teď vysvětlit, co pro mě znamená a jak jsem rád, že tu teď je. Ale z neznámého důvodu jsem to neudělal. V krku jsem měl nepřirozeně sucho a všechna slova mi zůstala uvnitř hrdla, nemohla se prodrat ven.
Spolkl jsem tedy to, co jsem chtěl říct a nechal jsem se dál hladit po vlasech. U něj mi bylo dobře.
To bylo epesně dojímavé :)