Měla bych začít zveřejňovat něco pořádnýho. Víte, jak to myslim... něco s myšlenkou, s rozsáhlým dějem a formou knihy, ne debility. Ne, že by mě tohle nebavilo. Ale... no, určitě mě teď chápete.
Jinak už vážně nevim, co do těch anket dávat :D
A prosím, komentujte. Mám pocit, že na mě poslední dobou docela kašlete.. Teda, ne všichni, samozřejmě:D Vám, od kterých můžu spolehlivě očekávat nějakou tu větu pod článkem, moc děkuju:)
Frankie mě ještě párkrát pohladil po vlasech a pak se začal zvedat ze země. Ani jednou nepřerušil tělesný kontakt, pořád mě držel za ruku a já byl za to rád. Nechtěl jsem být bez něj, nemohl jsem. v tu chvíli jsem zkrátka musel cítit teplo jeho těla a vědět, že je se mnou, že sdílí mou bolest a záleží mu na mě.
Když stál, sehnul se a pomalu mě zvedl z té země, já sykl, protože mě neuvěřitelně bolel zadek. Byl jsem celý slabý a rozlámaný, jak na těle tak na duši.
Podepřel mě a vydal se zpět do místnosti plné barev, já se ale zastavil.
"Není tu jiný východ?" Nechtěl jsem v takovém stavu mezi všechny ty lidi, nemohl jsem riskovat, že potkám znovu toho násilníka.
"Doufám, že jo…" Frank se rozhlédl a pak jsme se vydali na druhou stranu. Vstoupil do nějakých dveří, vedla tam jiná chodba. Šli jsme pořád rovně, až k těžkým, dřevěným vratům. Ty když jsme ztěžka rozrazily, ocitli jsme se venku. V zahradě.
Opatrně jsme vylezli ven, báli jsme se, že nás tu najde ten psychopat. Nebylo by nic příjemného se znova ocitnout ve sklepě.
Museli jsme přelézt plot, jiného úniku nebylo. Dělalo mi to celkem problémy, jelikož jsem nemohl ani pořádně zvednout nohu. Společnými silami jsme to však zvládli a za chvíli jsme byli volní.
Pocítil jsem nepatrný záchvěv úlevy, která jen z částli pohltila mé tělo. Vnuknula mi myšlenka, že teď už je jeden problém vyřešen a já se brzy dostanu ze svého stavu.
Došli jsme na konec ulice a Frank se podíval na cedulku, značící její jméno. "To jsme tady?!" Vykřikl zděšeně. Rychle se na mě obrátil, v očích překvapený výraz. "Gerarde, my jsme skoro vedle tvého sídliště."
V duchu jsem se zaradoval a pobídl ho, abychom šli dál.
Dělal jsem malé kroky poukazujíc na můj toporný stav, ale bolest pomalu ustupovala, jak jsem si na ní zvykal. Čím dál jsme byli od toho prekletého domu, tím větší úlevu jsem cítil.
Na sídlišti jsme si museli přetrpět pár obvyklých nadávech od skejťáků a hoperů, flusali nám pod nohy. Jestli si myslíte, že to dělají proto, že jsme gayové, mýlíte se. Oni jsou totiž zlí na každého, nezávisle na tom, jestltli je to mladý kluk, školačka, matka s kočárem nebo třeba senilní dědek. Snad jen kulturisty nebo mafiány by nechali být. Oni to jsou totiž jen malá, ustrašená děcka. Takových jsme měli ve škole spostu.
Doma jsem cítil nádherný pocit bezpečí, rozhlížel jsem se kolem, jakobych tu byl poprvé.
"Lehni si…" Frank mě dovedl k posteli a položil mě na ní. Možná se o mě až přehnaně moc staral, nic vážného mi přece nebylo. Až na to, že jsem byl znásilněný.
Při té myšlence jsem se bolestivě ušklíbl. Přemýšlel jsem o tom, zatímco mi sundal obě boty a trochu mě posunul, aby si mohl sednout vedle.
Začal mě trochu hladit po obličeji, koukal mi do očí a svou druhou ruku obmotal kolem mého pasu. "Jak to bylo?" zeptal se mě.
Odvrátil jsem pohled, nemohl jsem mu to říct. Zároveň jsem nic nechtěl zamlčovat.
"Dostal jsem se tou hudbou do extáze…" potichu jsem přiznal. "Začal se tam na mě lepit ten kluk a společně jsme tancovali. To bylo úžasný."
"Viděl jsem tě tam," kývl.
"Pak mě odtáhl do zadu a já se nebránil. Líbil se mi. To já… já ho začal líbat první." V očích se mi objevily slzy, vnímal jsem, jak sebou Frank cukl a odvrátil svůj pohled jinam. "Možná jsem ho v tu chvíli i trochu chtěl…" přiznal jsem potichu. "Ale v tom polibku mi došlo, že tě nechci a nemohu podvést. Že mi on za to nestojí a já bych měl hrozné výčitky. Tak jsem mu řekl ne, ale on odpověděl, že mám smůlu a prostě se na mě vrhl. Nedokázal jsem se ubránit."
Frankie se na mě starostlivě podíval a pak vzal mé tělo do náruče. "Gee, jsem rád, že máš tak silnou vůli. Vážím si toho, že sis na mě vzpomněl a ovládl se."
Usmál jsem se do kůže na jeho krku. "Co by se stalo, kdybych se neovládl?"
Povzdechl si a nejspíš se trochu zamyslel. "Myslím, že bych ti dokázal odpustit," řekl nakonec. "Fyzická nevěra není tak hrozná, psychycká by byla horší. Sex na jednu noc přece nic neznamená. Ale hodně by mě to mrzelo, nechápal bych, žes toho byl vůbec schopný."
"Já toho málem schopný byl." Odvrátil jsem hlavu, protože jsem se za sebe styděl.
"Ale vzpomněl sis, neudělal jsi to. Jsem rád, že tě mám."
Otočil si mou hlavu ke mně a krátce se mi zadíval do očí, než spolil své rty s těmi mými. Začal mě opatrně a něžně líbat, bylo nádherné cítit teplo a vlhkost jeho úst. Jemně skousl můj spodní ret a začal mi ho mnout, různě si se mnou pohrával. Byl to polibek bez jazyků, jen takový ten něžný, vyjadřůjící city.


já cu nedaaa:D