Červenec 2009

What Next? 35

31. července 2009 v 21:17 | Jannica |  What next?
Říkali jste, že chcete povídku, kde jsou MCR a tour a tak... No, to je zrovna asi jediný typ povídky, kterou teď nepíšu :D Ale tak že jste to vy, mohla bych to vymyslet. Budu o tom přemýšlet celou noc a třeba mě nějaký příběh napadne (už se mi to trochu rýsuje...:))

A co se týče ankety: Je mi jasný, že všichni dáte čtvrtou možnost, tak chci upozornit na to, že to mohou dělat i potom, ok? :D



Nightmare 11 - The End

30. července 2009 v 10:24 | Jannica |  Nightmare
Všechno jednou skončí stejně tak, jako tahle povídka. Abych řekla pravdu - nepatřila zrovna k mým nejoblíbenějším, přišlo mi, jako bych se vrátila tak o rok zpátky. No, vždyť jsem jí taky začala psát už před rokem a původně vůbec neměla být zveřejněná, protože se mi to zdálo moc neoriginální a blbý. Ale tak doufám, že nelitujete času, který jste obětovali pro čtení tohoto a že vám to přece jen něco dalo.
Asi začnu zvěřejňovat něco nového, ale momentálně vážně nevím co, mám toho - jako obvykle - docela dost rozepsaného. Kdyžtak mi můžete napsat jaký typ povídky byste tady uvítali dál a já se vynasnažím:)

Piano accident

29. července 2009 v 20:36 | Jannica |  Praštěné
Asi tušíte, co to je. Doplňková jednorázovka ke Can´t see the rainbow... To aby vám to nebylo líto a taky jsem vám chtěla udělat radost, když si to tak přejete :D

A jestli jste ještě nečetli ten poslední zveřejněný díl, co je hned pod tímhle, tak si ho přečtěte rozhodně dřív, než tuhle blbost... ;)

Btw: Tohle neovlivňuje děj normální story, to snad chápete... :D Napsala jsem to jen tak, abyste byli taky jednou spokojený :D



Can´t see the rainbow 11

29. července 2009 v 15:43 | Jannica |  Cant see a rainbow
Ou... tohle je šíleně dlouhej díl. Ale kdybych to usekla ve vhodném místě tak je to zase moc krátký.
Tak čtěte a já jdu spát, jsem vyřízená z brigády:D Dobrou:)
___________________________

Ohlásil jsem se.

"A-ahoj…" Hlas na druhé straně byl ženský a nejistý. "Já jsem… ta holka z restaurace. Nevadí, že volám?"

"Ne…" řekl jsem zamyšleně a přemýšlel, která. "To je v pořádku. Hele ty jsi ta s tím chlupem v jídle?"

Opatrně se zasmála. "Jo, přesně."

"Promiň, já vím, znělo to debilně."

"Hrozně dlouho jsem se rozhodovala, jestli ti mám zavolat nebo ne. Pořád jsem ten papírek s číslem žmoulala v ruce. Ale nakonec jsem si řekla, že tím nic nemůžu zkazit."

What Next? 34

28. července 2009 v 8:44 | Jannica |  What next?
Je to trochu delší, no... (Má to šest stránek). Trochu jsem se rozepsala a vzniklo z toho tohle, snad nevadí. Hlasujte v anketě, sama nevím, která možnost by byla nejlepší. A tentokrát by byla kombinace dost blbá:D
Jo a vím, že to mělo být včera, ale nestihla jsem to. Tak snad nevadí... :)



Nightmare 10

26. července 2009 v 22:50 | Jannica |  Nightmare
Tak jsem konečně doma, zjistila jsem, že všechno, co jsem měla předepsané se už zveřejnilo, takže zase budu muset začít něco dělat:) Mám z toho radost:) Dneska už ale vážně nemám náladu psát další pokračování What Next, takže to bude až příště (zítra nebo tak). Místo toho zveřejňuju předposlední díl téhle středoškolské povídky. Ano, opravdu už se blíží ke konci...



Can´t see the rainbow 10

25. července 2009 v 17:36 | Jannica |  Cant see a rainbow
Vyjel jsem za Frankem hned po snídani, nemohl jsem se dočkat, až ho zase uvidím. Celou noc jsem o něm přemýšlel, nemohl jsem spát. Na matraci jsem se stále převaloval, odkopával jsem si peřinu a s přiblblým úsměvem na tváři jsem si rekapituloval den. Byl jsem hrozně neklidný, sice mi zpočátku mé snění nevadilo, ale po pár hodinách, kdy už byla noc opravdu v pozdním stádiu, mi to začalo lézt na nervy.

Teď jsem byl trochu nevyspalý, ale ten krásný pocit, který se mi rozlil do těla pokaždé, když jsem si uvědomil, že budeme zase spolu, byl přece jen silnější. Připustil jsem si, že jsem se zamiloval.

Nightmare 9

23. července 2009 v 8:00 | Jannica |  Nightmare
Slyšel jsem něco bouchat na okno. Vzbudilo mě to. Rozespale jsem se rozhlédl a zjistil, že už je tma. Venku pršelo. Posadil jsem se a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Otřásl jsem se, ani nevím, jestli zimou nebo něčím jiným. Měl jsem smutnou náladu, zase mě přepadla jedna z mých nezničitelných depresí.

Zase to bouchlo. A znova!

Trhl jsem sebou. Tohle není od deště...

Popošel jsem k oknu a roztáhl závěsy. Hrozně jsem se lekl, když jsem tam spatřil něco živého. Okamžitě jsem otočil kličkou a otevřel...

"Gee..." vydechlo na kost promoklé stvoření. Frank. Toho bych tu teda nečekal...

"Co tu děláš?"

Can´t see the rainbow 9

21. července 2009 v 8:00 | Jannica |  Cant see a rainbow
Koukal dopředu, ruce volně složené v klíně, asi poslouchal zvuk šumějících stromů. Prohlížel jsem si ho, opravdu se mi moc líbil.


Přisunul jsem se k němu blíž a chytil ho za ruku, začali jsme si potichu povídat.

Smáli jsme se spolu a bylo mi opravdu krásně. Hrozně rád jsem si prohlížel jeho tvář, když byl veselý. Tak krásný úsměv jsem neviděl už dlouho.

Položil jsem svou ruku na jeho rameno a přitiskl si ho k sobě. Rty jsem se otřel o jeho uvolněnou tvář, trochu se zachvěl.

"Frankie, vážně se mi hrozně moc líbíš." zašeptal jsem mu do ucha, druhou rukou jsem ho začal jemně hladit po tváři. Přesunul jsem svůj obličej tak, aby byl přímo u toho jeho. Zavřel jsem oči, byli jsme u sebe snad jen na centimetr vzdálení. "Můžu tě políbit?"

Zaznamenal jsem, jak se krátce usmál, než kývl.

Chvíli jsem ještě počkal, abych si vychutnal tu nádhernou napjatou chvilku, než jsem spojil své rty s jeho. Jenom opatrně a něžně, začal jsem ho jemně poznávat.

Asi minutu jsme se jen tak oťukávali, než jsem polibek prohloubil a vzal do úst jeho horní ret.

S potichým mlasknutím jsme se od sebe oddělili a já otevřel oči, abych mohl vidět jeho blažený výraz. Usmál jsem se, tvářil se opravdu roztomile.

"Gee…" zašeptal potichu. "Neumím to."

"Jde ti to skvěle…" vpletl jsem svou pravou ruku do jeho nádherných vlasů a opřel se o něj nosem.

Opět jsem ho začal líbat, tentokrát naléhavěji. Po krátkém zaváhání jsem vnikl svým jazykem do jeho úst, on krátce zavzdychal.

Přejížděl jsem mu po zubech, zkoumal jsem každičký kousek z něj. Frankie se trochu osmělil a dal mi ruku kolem pasu, já ho začal jemně hladit za krkem.

Odtrhli jsme se od sebe až po dost dlouhé době.Opřel jsem se o něj čelem a vnímal jeho dech, srážející se s tím mým.

Pořádně jsem si sedl, protože jsem z toho naklánění klouzal ven z lavičky, a jeho drobné tělo jsem vzal do náruče.

Přesunul jsem si ho na svůj klín, ihned obmotal ruce kolem mého krku.

Dal jsem mu malou, nevinnou pusinku na rty, nemohl jsem to vydržet, když se tak roztomile tvářil.

"Teď spolu… chodíme?" zajímal se.

"Co myslíš?" rozhodl jsem se ho trošku potrápit.

"No, já nevím…" znervózněl.

Rozesmál jsem se. "Ale samozřejmě, že jo, Frankie." Odmlčel jsem se. "Tedy, pokud chceš."

"Že se ptáš!"

Zpevnil jsem objetí a zabořil jsem hlavu do jeho ramene, s potichým, šťastným smíchem bublajícím uvnitř mě.

"Ty jsi předtím nikdy neměl kluka, viď?" zeptal jsem se přímo, chtěl jsem se ujistit.

"Ne." Zavrtěl hlavou a kousl se do rtu, jakoby se za to snad styděl. "Jeden se mnou chtěl chodit, ale pochopil jsem, že by mě jen využíval. Byl to hroznej magor. To je právě můj problém. Nemůžu se lidem jen tak podívat do očí, abych je nějak odhadl. Musím soudit jen podle hlasu. Nikdy nevím, na koho narazím. Doufám, že ty mi neublížíš."

Prohrábl jsem mu vlasy a trochu se zamračil nad tím, že vůbec může pomyslet na něco takového. "Neboj, Frankie." Upevnil jsem stisk. "Nedokázal bych to."

Dlaní jsem si přitáhl k sobě jeho hlavu, abych ho mohl znova políbit. Cítil jsem, jak se s každou přibývající vteřinou lepší, už nebyl tak neohrabaný, jako předtím.

Projela mnou vlna vzrušení, když jsem si uvědomil, že jsem jeho první a že já mám tu čest ho všemu naučit.

"Gee…" zašeptal, když jsme se od sebe opět pomalu odtrhli. "Můžu tě trochu poznat?"

"Jak to myslíš?"

"Chtěl bych vědět, jak vypadáš."

Už jsem chtěl něco říct, ale přiložil mi ukazováček na ústa. Pak mi po nich začal pomalu jezdit dvěma prsty, postupoval výš, k nosu a tvářím. Opatrně propátrával každičký kousek mého obličeje, zavřel jsem víčka, když se k nim dostal a přejel nahoru k obočí.

"Jakou máš barvu očí?" zeptal se mě.

"Zelenohnědou. Takovou… divnou."

Zasmál se a pak mě krátce pohladil. "Jsi tmavovlasý."

"Vlasy černý jako uhel." Usmál jsem se. "Jak jsi to poznal?"

"Tmavé vlasy jsou o dost hrubší než světlé. A taky kvalitnější."

Přemýšlel jsem o tom, zatímco pokračoval ve zkoumání mé tváře. Líbilo se mi to, ale občas mě jeho prsty šíleně lechtaly.

Když na mém obličeji nezůstal jediný kousek neposkvrněný jeho dotekem, ruku stáhl a krásně se usmál.

"Tak co, líbím se ti?"

"Moc…"

Šťastně jsem zavrněl a pak jsem ho začal hladit po tváři. Přitáhl jsem si ho k sobě a prohlížel jsem si ho z velké blízkosti.

I když nebyl úplně dokonalý, zdál se mi krásný.

Zabořil jsem obličej do jeho krku a otřel jsem se o něj nosem. Jeho kůže nádherně voněla. Zpozoroval jsem, že se trochu chvěje, nejspíš štěstím.

Usmál jsem se a spokojeně jsem zavřel oči, zatímco jsem si vychutnával jeho blízkost.



Seděli jsme tam spolu na lavičce a zatímco si vítr lehce pohrával s našimi vlasy, mazlili jsme se. Otírali jsme se od sebe tváří a vyměňovali si neustálé polibky na ústa, tváře nebo vlasy.

Na Frankiem bylo dost znát, že tohle všechno prožívá poprvé. Byl úplně mimo a nejspíš v sedmém nebi, pořád se tak hezky uculoval a tulil se ke mně. Chvíli jsem měl pocit, že mě snad nikdy nepustí a budeme odsouzeni k věčnému hlazení se na lavičce. Jemu by se to podle všeho dost zamlouvalo. No, valstně i mě.

Čas letěl a já si všiml, že už se začíná stmívat. Věděl jsem, že do hodiny bude tma jako v pytli, tudíž je akorát tak vhodné vyrazit.

"Frankie?" Zamumlal jsem, nechtělo se mi ani náhodou opustit tohle překrásné místo. "Budeme muset jít."

Zatvářil se trochu zklamaně a pak se ke mně zase pevně přitiskl. "Já nechci, tady je krásně."

"Musíme…" krátce jsem ho pohladil po vlasech. "Už se stmívá a je dost hodin. Jsi určitě dost unavený…"

Povzdechl si a narovnal se, slezl mi z klína.

Stál na místě až do té doby, než jsem ho chytil za ruku a pomalu ho odvedl zpět na cestu.

Propletli jsme své prsty a natisklí na sebe vyšli alejí.

Na tramvajovou zastávku jsme došli až za poměrně dlouhou dobu, každou chvíli jsme totiž museli zastavovat kvůli naustálým polibkům. Mě a nespíš i Franka dost bolelo za krkem. Náš výškový rozdíl je docela velký a kdybych se o tolik nesklonil, musel by si asi stoupnout na špičky.

"Kde máš vůbec Bellu?" Zeptal jsem se, když jsme čekali na zastávce. Jeho hlava teď byla přitisklá na mém hrudníku a ruce mi obmotal kolem pasu. Na krku mě dost lechtaly jeho vlasy, ale ani mi to moc nevadilo.

"Nechal jsem jí dnes doma. Když jsem s tebou, tak je mi docela zbytečná."

"Nepotřebuje vyvenčit?"

"O to jsem poprosil sousedku. Má jí totiž hrozně ráda, takže byla nadšená, když se dozvěděla, že jí bude mít skoro celý den pro sebe."

Usmál jsem se. Také jsem měl kdysi psa, takového malého, trpasličího pinče. Bylo s ním hrozně práce a všechno devastoval. Pořád jenom štěkal, vrčel, běhal po bytě… Ale měl jsem ho rád. Umřel přirozeně, zakopal jsem ho za domem na zahradě.



Dojeli jsme před Frankův dům, byla tam dost velká tma, protože měsíc nesvítil a pouliční lampy byly dost tlumené. Jsem nervózní, když dobře nevidím. To pro Franka musí být opravdu hodně těžké.

Chytil jsem ho za boky a dal mu malou pusu na čelo. Okamžitě mě obejmul a pak jsme se ještě dlouze loučili.

Ani jednomu se nám nechtělo od sebe oddělit, ale nedalo se nic dělat.

"Uvidíme se zítra?"

"Rád bych." Usmál jsem se. "Ale zítra do restaurace nechoď, mám volno."

Zatvářil se překvapeně. "To máš dost blbý, úterý a neděle."

"No jo…" Povzdechl jsem si. "Ale když chci někam odjet, tak se dá ukecat třeba ještě pondělí. Pokud si teda seženu náhradu." Odmlčel jsem se. "Tak já tě vyzvednu tady, už dopoledne a půjdeme se někam naobědvat, chtěl bys?"

Nadšeně přikývla a úsměv se mu rozzářil. Naposledy jsme se objali a on zamířil ke svým dveřím.

"Gee?" Otočil se na mě ještě. "Chci ti říct, že tohle byl asi nejkrásnější den v mém životě."

Pocítil jsem jakýsi záchvěv štěstí, když větu vyslovil. Nemohl jsem si pomoct a šel jsem k němu, věnoval jsem mu ještě několikaminutový polibek na rozloučenou.

Nightmare 8

19. července 2009 v 8:00 | Jannica |  Nightmare
Probudil jsem se, když se prudce rozrazily dveře.

"Vstávej ospalče, už je-" hlas Mikeyho se najednou zarazil. Otevřel jsem oči a pohlédl na šokovaný výraz svého bratra. A kurva.

Frankie vedle mě cosi zamumlal a přehodil si přese mě ruku. Svůj obličej zabořil do mého krku.

"Uhm.. ahoj Mikey." To bylo to jediné, co mě napadlo. Byl jsem snad ještě víc vylekaný, než on. Tohle se nemělo stát! Pořád tam stál a nebyl schopný se hýbat. Snažil jsem se natáhnout peřinu víc přes nás, měli jsme jí sotva u boků.

"Gerarde..." vydechl najednou. "Gerarde, já..." najednou prudce vystřelil z pokoje a já slyšel jeho dupot po chodbě, vzápětí se ozvalo třísknutí dveří od jeho pokoje.


What Next? 33

18. července 2009 v 8:00 | Jannica |  What next?
Takže v tuhle dobu už jsem nejspíš někde v tahu, na dálnici nebo vyjíždim, tak nějak to bude. Jsem ráda, že tak hojně komentujete, vážně je sranda si to číst:) Doufám, že to tak bude i nadále a s touto vírou zveřejňuju další díl What Next?. Opět tu máme kombinaci, tentokrát tří věcí. Pojedou za Andrém, k moři, i k Frankovým rodičům. Ale sekla jsem se u rodičů, k moři sice vyjeli, ale dojedou příště, až si zahlasujete:)
Tak já teď jedu, přístup k netu mít budu a tak možná tohle ještě za ten týden napíšu. A číst nejspíš taky budu, ale za to neručím, protože je mi blbý strávit u dědy celý den na počítači.
Mějte se.


Can´t see the rainbow 8

17. července 2009 v 8:00 | Jannica |  Cant see a rainbow
Další ráno bylo ošklivé, venku docela dost pršelo. Má nálada se bohužel občas veze s počasím, takže jsem byl unavený a nechtělo se mi nic dělat.

Vzpomněl jsem si, že dneska uvidím Franka a už se málem mé myšlenky daly na pozitivní cestu, kdyby mé pesimistické já škodolibě nepoznamenalo, že Frankie možná ani v tomhle počasí nevyleze ven.

Na ulicích to určitě klouže a to pro něj není moc dobré.

Nightmare 7

15. července 2009 v 8:00 | Jannica |  Nightmare
Zase ve škole. Frank se chová úplně normálně, takže vlastně úplně jinak, než jaký je. Předtím mi ještě vysvětlil, že potřebuje čas na to, aby si všechno promyslel. Chápu ho, nemůže to tomu gangu hned říct. Ale už mě to štve. Vždyť dělá, jako bych ho otravoval, jako by mě nenáviděl a vadila mu má přítomnost. Už je to asi tři týdny ode dne, kdy jsme spolu začali chodit. V žádném případě toho nelituji, ale už mi začíná vadit to jeho chování. Ta přetvářka.

.

Odpoledne zazvonil zvonek od domovních dveří. Máma je obvykle až do večera v práci a Mikey flámuje, takže jsem šel otevřít. Za deřmi byl Frank. Nechci být hnusný, ale zrovna jsem na něj nějak neměl náladu. Byl jsen rozmrzelý ze školy, neznamenalo to, že bych ho hned neměl rád.

"Ahoj, Gee..." dal mi krátkou pusu na tvář. Hned se mi rozzářily oči a všechno jsem mu ospustil.

Jaká maličkost stačí k tomu, abych byl zase šťastný. Úplně jsem zapomněl na to, že jsem nechtěl, aby sem chodil.

Lehce jsem naklonil hlavu a začal ho líbat na ústa. On si stoupl na špičky a dal mi ruce kolem krku.


Can´t see the rainbow 7

13. července 2009 v 8:00 | Jannica |  Cant see a rainbow
Domů jsem se dostal tak kolem třetí hodiny. Chtěla ještě někam jít, ale já jí vysvětlil, že jsem Franka dnes pozval na večeři.

Zatvářila se dost otráveně, ale nevyčítal jsem jí to. Jenom se bojí, co se stane dál.

I já měl docela strach. Zatímco jsem se sprchoval, jsem přemýšlel o spoustě věcí. Bál jsem se, že budu s Frankem jenom z lítosti, že nemá kamarády, že nemůže nikoho sehnat. Ano, mám ho opravdu rád, je skvělý… Ale může nám to spolu vyjít? Co když se v mém životě objeví někdo další?

Nightmare 6

11. července 2009 v 8:00 | Jannica |  Nightmare
Od teď teda přednastavené články...
Vracim se kolem 26. července, ale už jsem se postarala o to, abyste neměli absťák:) Ale kapitoly budou přibývat zřejmě ob den, jinak bych to asi nestihla.
Asi budu mít přístup k netu, tak si vaše komentáře přečtu a možná někdy napíšu What Next, vyloučeno to neni:)



Následující týden jsme se s Frankiem vídali skoro denně. Štvalo mě ale, že ve škole se choval jako by nic. Úplně mě ignoroval a já dál musel trpět narážky těch grázlů. Rozhodl jsem se si toho nevšímat, důležité je teď přece to, že mám kamaráda.

Nevím ale, jestli ke kamarádovi cítíte takové zvláštní pocity. To mravenčení v břiše a závratě.

Myslím, že jsem se asi zamiloval.

Vždycky jsem o lásce snil, ale připadalo mi to tak vzdálené. Jako by se mě to snad ani netýkalo. Teď to prožívám na vlastní kůži. Je to nádherné, ale jsem z toho celý zmatený. Musím to Frankiemu říct. Budu doufat, že mě pochopí.


What Next? 32

10. července 2009 v 7:51 | Jannica |  What next?
Promiňte, že se v té anketě opakuju, ale zkuste si něco vymyslet, já jsem nějaká vygumovaná po ránu. Laivine mě donutila vstávat tak brzo, protože je v Americe a chtěly jsme si zavolat. A já vstanu a ona nikde :/ No nic, musela jsem si vám postěžovat.
A teď důležité upozornění! Zejtra odjíždim na chatu (uhm), pak jedu někam k dědovi a vážně nevim, kdy se vrátím. Každopádně články vám přednastavím tak měsíc dopředu, abyste měli co číst. :D Jenom nebude What Next, protože to bohužel přednastavit nejde. Ale možná jo, myslim, že bych se mohla dostat k netu.
Tak se tu mějte zatim hezky:)
(A to, že budu pryč neznamená, že přestanete komentovat!! :D)



Can´t see the rainbow 6

9. července 2009 v 9:51 | Jannica |  Cant see a rainbow
Další den jsem vstával docela brzo, nemohl jsem se válet v posteli tak dlouho jako obvykle. Ne, že bych byl zvyklý spát do jedenácti, obvykle se o víkendu vzbudím tak v půl deváté a pak si ještě v posteli čtu nebo se jen tak válím a přemýšlím.

Zapadl jsem do koupelny a opláchl jsem si obličej, abych se alespoň trochu probral. Zděsil jsem se, když jsem na sebe pohlédl do zrcadla, po ránu vypadám opravadu strašně. Černé přeležené vlasy mi trčely do všech stran, zarudlé oči se opravdu skvěle vyjímaly v mém bledém obličeji.

Nightmare 5

8. července 2009 v 12:39 | Jannica |  Nightmare
Uhm... teď jsem se probudila :D Vůbec mě nenapadlo, že bych někdy mohla spát do půl jedný, ale když v tý posteli je tak hezky... Ale hned jsem na vás myslela, zapla notebook a zveřejňuju vám další díl:) Tak čtěte a já du do koupelny:D
___________________________________________

Druhý den ve škole se choval jakoby se nic nestalo. Zase se bavil s tou jeho partičkou. Stáli na chodbě a vždy, když kolem nich prošla nějaká holka, jí začali povrchně hodnotit. Zvedal se mi z toho žaludek. Ne, že bych si hezkou holku neprohlédl, ale nemusím na ní pískat a pokřikovat. A taky ani nejsem úplně čistej heterák. Spíš bi, párkrát jsem už přemýšlel o klukách... no, prostě trochu jinak.

Frank teď vždycky, když jsem se na něj podíval, odvrátil hlavu někam jinam a odmítal si mě všímat. Po škole se vypařil úplně, vůbec všechno bylo ten den jinak. Nešiknovali mě, jenom jsem si vytrpěl řádku zhnusených pohledů. Rychle jsem pospíchal domů, potřeboval jsem si srovnat myšlenky. Jako vždy.

What Next? 31

7. července 2009 v 8:37 | Jannica |  What next?
Hned, co jsem otevřel oči, jsem začal šíleně skuhrat. Všechno mě bolelo, byl jsem celý rozlámaný a připadalo mi, jako by se do mého těla zapichovalo tisíce připínáčků, jehel a všechno takové. Má nálada ztěžka spočívala na bodu mrazu a odmítala se pohnout, byla tam stále dokonce i když jsem zpozoroval sluneční paprsky pronikající skrz závěsy do pokoje.

S potichým klením jsem se převalil na druhý bok, abych dal trochu vzduchu proleženinám, které se mi stačily vytvořit na sraně mých bolavých zad. Spatřil jsem Franka, byl celý rozhozený po posteli, pusu měl do kořán a spal. Pousmál jsem se nad ním a začal jsem se štrachat ven, neboť mě napadla dost důležitá myšlenka.

"Franku..." šťouchnul jsem do něj. Spokojeně zamrurčel, popadl mou ruku a přitulil se k ní. Zamlaskal a spal dál, já se pro změnu nemohl vůbec pohnout.

Pokusil jsem se vyprostit z jeho sevření. "Franku..." sykl jsem znova. Začal jsem svou paží tak moc klepat, že se celý otřásal a konečně rozlepil oči.

Can´t see the rainbow 5

6. července 2009 v 18:46 | Jannica |  Cant see a rainbow
Tohle je vážně dlouhá kapitola:D

Mám už napsaných padesát stránek a pořád to není ani uprostřed. No, taková telenovela z toho bude. Připomíná mi to Esmeraldu :D I když tu jsem vlatsně nikdy neviděla celou.

Tahle povídka je taková oddechová. Bude se tam dít spoustu věcí, ale při tom vlastně nic. Nemá to žádný určitý děj, je to vlastně o tom Gerardově životě.

Myslim, že po všech těch tragických povídkách jako Last Wish je to příjemná relaxace jak pro vás, tak pro mě:)