
Uplynuly už dva dny od mého propuštění z nemocnice. Začínal jsem být rád, že mi můj plán nevyšel. Uvědomil jsem si, že mám vlastně svůj život rád a je tu spoustu lidí, kterým bych scházel.
"Zlato?" do mého pokoje vstoupila máma. Zeširoka se usmívala a klekla si k mé posteli. "Jak ti je?"
"Už je to dobrý..." podíval jsem se na ní.
"Tak to je fajn. Půjdeš zejtra do školy?"
"No, nevím.." zamyslel jsem se. "Já tam moc nechci..." sklopil jsem hlavu. Jak překonám ty narážky spolužáků? A všichni na mě budou zírat...
"Měl bys tam jít, Gee.." máma mě chytla za ruku a tvářila se starostlivě. "Jednou tam stejně půjdeš... Uvidíš, že to není tak hrozný. Moc lidí o tom ani vědět nebude." No, jasně. Nebude. Hlavně, že to ví Frank Iero.


