close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Can´t see the rainbow 10

25. července 2009 v 17:36 | Jannica |  Cant see a rainbow
Vyjel jsem za Frankem hned po snídani, nemohl jsem se dočkat, až ho zase uvidím. Celou noc jsem o něm přemýšlel, nemohl jsem spát. Na matraci jsem se stále převaloval, odkopával jsem si peřinu a s přiblblým úsměvem na tváři jsem si rekapituloval den. Byl jsem hrozně neklidný, sice mi zpočátku mé snění nevadilo, ale po pár hodinách, kdy už byla noc opravdu v pozdním stádiu, mi to začalo lézt na nervy.

Teď jsem byl trochu nevyspalý, ale ten krásný pocit, který se mi rozlil do těla pokaždé, když jsem si uvědomil, že budeme zase spolu, byl přece jen silnější. Připustil jsem si, že jsem se zamiloval.



Vždycky se zamiluju hrozně snadno, řekl bych, že je to možná i nevýhoda. Třeba s Benem. Ale to už bylo trochu o něčem jiném.

Hlavně na střední jsem měl problémy. Když totiž začnu mít nějakého kluka o trochu víc rád, než je správně, dost se to projevuje na mém chování. Pro spolužáky nebylo těžké odhalit, že jsem gay a to ještě potvrdilo mé podivínské postavení ve třídě.

Nikdy jsem se s nikým nebavil, i když jsem mohl. Myslím, že by neodmítali mou přítomnost, dostal jsem se do celkem fajn kolektivu a děcka mě - ačkoliv s přemáháním - brali mezi sebe. Když už jsem se s někým skamarádil, dokázal jsem být fajn kluk, a oni to věděli.

Avšak já byl radši sám, protože jsem se s nimi nechtěl bavit. Připadalo mi, že jsme každý úplně jiný, jakobychom stáli na opačných stranách cihlové zdi. Nestál jsem o to, probírat nekonečné pubertální večírky a první lásku. Nechtěl jsem hrát s klukama fotbal nebo s holkama nakupovat. Nikdy jsem se nechytal žádných trendů, nekoupil jsem si scooter ani jsem ráno nechodil plavat.

Rád jsem si kreslil, hrál na kytaru, i když mizerně. Potají jsem skládal básničky pro kluky, které jsem tenkrát obdivoval. Dnes mi to připadá trochu k smíchu, ale předtím jsem to myslel smrtelně vážně.

Nevadilo mi, že jsem sám. Vystačil jsem si se svým bráchou, který na tom byl dost podobně. Občas jsem si domů přivedl nějakou kamarádku, mamka si okamžitě myslela, že s ní chodím, takže bylo na čase jí říct pravdu.



Došel jsem před Frankův dům. Chvíli jsem studoval jména na zvonkách, ale nikde jsem ho nemohl najít. Nakonec jsem měl to štěstí, že šla dovnitř nějaká paní a ta mě pustila.

"Nevíte, kde má byt Frank Iero?" Zaptal jsem se jí a ona se na okamžik zamyslela.

"Jo, ten… uhm… divnej kluk?"

Zamračil jsem se, nelíbilo se mi to označení.

"Druhé patro, hned po pravé straně. Vždycky ho potkám odpoledne, když jde se psem."

Poděkoval jsem a rychlým krokem jsem se vydal nahorů po schodech.

Zazvonil jsem na dveře jeho bytu. Nikdo neotevíral. Asi až po pěti minutách jsem slyšel štrachání v zámku, brzy na to odevřel dveře.

"Ahoj, Frankie." Zvesela jsem se usmál a přejel ho pohledem. Byl celý rozcuchaný a pomačkaný, začal jsem se trochu bát, že jsem přišel v trochu nevhodnou chvíli.

"T-ty už jsi tady?" Byl zřejmě dost překvapený.

"No… jo. Říkal jsem, že se stavím dopoledne. Kolik je hodin?"

"Půl devátý." Zívl.

"Uh…" Kousl jsem se do rtu. "Promiň, asi jsem tě vzbudil. Nemohl jsem dospat, jak jsem byl nedočkavý, tak jsem vyjel hned po snídani."

Začal se trochu smát. "Tak chvíli počkej." Zmizel zase uvnitř. Opřel jsem se o stěnu a ruce jsem si strčil do kapes, v domě bylo docela chladno. Kamenné zdi byly oproti venku hrozně studené.

Frankie se vrátil asi za čtvrt hodiny, už byl trochu zkulturněný. Zabouchl dveře od bytu a zamkl.

"Nečekal jsem tě
tak brzo." Přiznal se a obrátil se mým směrem, který odtušil.

"Omlouvám se, nechtěl jsem tě takhle přepadnout." Přišel jsem k němu a chytil ho za pas, abych se s ním mohl konečně přivítat. Zvedl ke mně hlavu a já ho začal opatrně líbat.

Stále mi to připadalo, jako by to bylo poprvé. Nemohl jsem si zvyknout na hebkost a chuť jeho rtů, vždycky jimi pohyboval tak strašně opatrně. Bál se, že něco zkazí nebo mu to nepůjde, a to mi připadalo roztomilé.

Pevně jsem ho sevřel ve své náruči a na krátko jsem zabořil nos do jeho vlasů, než jsme společně vykročili.

"Kam půjdem?" Zeptal se, když jsme se dostali na čerstvý vzduch. Otočil ke mně hlavu a já se na něj usmál, ačkoliv o tom nevěděl.

"Kam bys chtěl?"

"Já nevím, nechám to na tobě."

Zamyslel jsem se. Po pravdě jsem o tom už dost přemýšlel, ale nic moc mě nenapadlo. "Mohli bychom si třeba objednat pizzu a pak si s ní sednout do parku, co říkáš?"

"To by bylo super!" Zakýval hlavou a úsměv se mu rozšířil od ucha k uchu.

"A kde je tady nejbližší pizzerie?"

"Pojď, ukážu ti jí."

Nechal jsem se od něj vést, i když jsem ho musel trochu korigovat správným směrem, aby někam nenaboural. Byl už ve své chůzi celkem jistý, věřil mi. Nenašlapoval tak opatrně jako dřív, prostě počítal s tím, že ho nenechám do něčeho vrazit.

Brzy jsme už šli směrem k parku, držel jsem v ruce malou, teplou krabici, ze které se linula nádherná vůně. Začal jsem mít trochu hlad, těšil jsem se, až si konečně sedneme do trávy a najíme se.

K naší smůle začalo pršet přesně v tom okamžiku, když jsme prošli velkou bránou s nápisem "Central Park".

"Sakra…" Potichu jsem zaklel. Frank upevnil stisk ruky, po které začaly stékat malé kapky vody. Během pár vteřin se spustil typický jarní slejvák.

"Co budeme dělat?" Podíval se na mě. Neodpověděl jsem, jen jsem přemýšlel. Je jasné, že venku zůstat nemůžeme. Do žádného podniku se mi nechce, jelikož tam trávím všechny své pracovní dny. A poslední dobou i volno. Takže zbývá snad jen jediná možnost.

"No tak půjdeme ke mně." Pokrčil jsem rameny, otočili jsme se a šli zase zpět.

Frankie nic neříkal, jen se trochu roztřásl tím náhlým přívalem zimy. Pustil jsem jeho dlaň a paži jsem mu obmotal kolem ramen, úplně z něj pod vlivem okolního studeného větru sálalo teplo.



Ke mně jsme dozarili asi o půl hodiny později. Byli jsme celí promrzlí, byla to příjemná změna vstoupit do mého teplého domu.

Sundali jsme si v předsíni boty a já vyhlédl z malého okna. Hlasitý déšť na něj bubnoval, div neprorazil tenké sklo. Otočil jsem se zpět k Frankovi, zrovna když poprvé zahřmělo.

"No, ještě jsme to docela stihli." Usmál jsem se a prohlédl si ho. Prohrábl jsem mu skrz na skrz mokré vlasy a jedním prstem setřel kapičku deště, která se chystala sklouznout zjeho rtů a ukápnout na podlahu. Nemohl jsem si pomoct a opět jsem mu dal malou nevinnou pusu do koutku úst.

"Provedu tě tady." Opatrně jsem ho chytil za ruku a vyšli jsme v před. "Hned tady jsou dveře do chodby, ty máš hned před sebou." Opatrně natáhl ruku, vzal za kliku a otevřel je. "Teď je tady asi… pět kroků dlouhá chodba. Po levé straně dveře do koupelny, po pravé do takové malé šatny." Pustil jsem ho a on pomalu prozkoumal obě místnosti, chodil jsem všude za ním a dával jsem pozor, aby si nijak neublížil. Bez své hole a psa byl dost neohrabaný a nejistý. "Dveře rovně vedou do obýváku a kuchyně," Pokračoval jsem ve výkladu, společně jsme vstoupili do místnosti, kde zrávím asi nejvíce času. "Po pravé straně je kuchyně, mám jí spojenou s obývákem. Když půjdeš úplně směrem k ní, asi sedm kroků a zahneš doprava, měl by ses objevit v mé pracovně. Nebo tomu alespoň pracovna říkám, je tam spíš jen neuvěřitelný bordel." Opět jsem ho nechal se zorientovat, vypadalo to, že přemýšlí a snaží si zapamatovat každou věc, co řeknu.

"Mohl bys mi naladit klavír, když tak výborně slyšíš."

"Jé, ty hraješ?"

"Snažím se o to." Kývl jsem. "Ale moc mi to nejde… Prostě ho tu mám po babičce, slouží spíš jako ozdoba."

Usmál se a ještě chvíli se "rozhlížel" po místnosti, než konečně vyšel ven. Vedl jsem ho napříč pokojem, minuli jsme dveře do chodby. "Po pravé straně jsou dveře ven, ty nejspíš nebudeš moc potřebovat. Zahrada je stejně v mizerným stavu. A tady je obývák."

Zanedlouho jsem ho zavedl do poslední místnosti. "To je ložnice." Vysvětloval jsem. "Přímo naproti jsou dveře do koupelny, je to takhle propojený."

Sedl jsem si na svou postel a chvíli jsem ho sledoval, nechal jsem mu dostatek času. "Orientuješ se tu alespoň trochu?"

Váhavě kývl. "Ale bude mi trvat delší dobu, než ti přestanu vrážet do věcí."

"Hlavně dej pozor, aby sis něco neudělal."

Rozesmál se, přestože jsem svou větu myslel naprosto vážně. Nevím, co mu na tom přišlo tak vtipného, občas mi připadalo, jakoby mu snad už dočista přeskočilo. "Co je?" zeptal jsem se a sledoval jsem, jak rukama objíždí můj nábytek, aby zjistil, jak je rozestavěný.

"Nic, jenom… Od každého pořád slýchám tu samou větu. Hlavně pozor, aby sis nic neudělal; víš kolik lidí mi to už řeklo?"

"No ale tak já mám o tebe strach!" Založil jsem si ruce a zamračil jsem se.

"Vím, Gee…" přešel k posteli a opatrně si sedl vedle mě. "Od tebe to znělo jinak než od ostatních. Líp. Víš, ty to říkáš vážně, není to pro tebe jen obvyklá fráze, jako pro ostatní. Když jsem slepý, tak se musím vypořádat obrovským množstvým napomínání a lítosti, všichni mi jenom vtloukají do hlavy, jak mám být opatrný."

"Je to pravda. Musí to být pro tebe hodně těžké a nedivím se, že se o tebe ostatní bojí…"

"Hlavně mě nelituj." přerušil mě. "To je něco, co za všechny ty roky nesnáším. Pořád jenom "ty jsi taková chudinka", nejsem, žiju tady úplně stejně jako ostatní a nic na mě není zvláštního."

"Samozřejmě." Kývl jsem a lehce ho chytil za ruku, podíval jsem se mu do tváře. "Ale zvláštní jsi. Každý je svým způsobem jedinečný. Teď nemyslím tvůj handycap, ale povahu. Všichni jsou originál."

"A tím, jak je každý originál není originál vlastně vůbec nikdo."

Zamyslel jsem se. To je vlastně také pravda. Nikdy dřív jsem na to nemyslel po téhle stránce, jen jsem si tlumočil slova svých rodičů, kteří mi to vtoukali do hlavy, když se mi na základce smáli kvůli mému účesu.

"Můžu se tě na něco zeptat?" Zamyšleně jsem se na něj podíval ve chvíli, kdy ke mně pomalu otočil hlavu. Kývl s tázavým výrazem ve tváři. "Tys nikdy neviděl?"

Zamyslel se, jako by zvažoval svou odpověď. Nejdříve jen tak mlčel, než se nadechl, aby mi to mohl říct. "Narodil jsem se s vzrozenou vadou." Mluvil pomalu, asi si snažil na všechno vzpomenout. "Nosil jsem dost silné brýle, ale zrak se mi stále zhoršoval. Postupně se ztrácel a když mi bylo šest a já měl jít do školy, tak jsem oslepl. Takže znám barvy a vím, jak co vypadá. Pamatuju si to, i když možná trochu zkresleně. Za prvních pět let života se toho člověk naučí nejvíc, jsem za to rád."

"Co se stalo pak?"

"Pamatuju si, že rodiče hrozně vyvávědli. Hlavně máma. Nejdřív jí mě snad bylo líto, ale prostě to nedokázala přenést přes srdce. Dokonce mě z toho i obviňovala, pak tátu, prej "co to splodil" a hulákala, že mám zkažený celý život."

"Nemáš, vždyť se s tím dá žít." Namítl jsem a obmotal ruku kolem jeho ramen, pevněji jsem ho k sobě přitiskl. Bylo na něm poznat, že o tomhle nerad mluví.

"Dá, jak vidíš." Kývl. "Ale dělala scény ještě několik týdnů, pak se konečně uklidnila. Už to mezi námi nikdy nebylo jako dřív. Vím, že se třeba snažila mě mít stejně ráda a pomáhat mi, ale představa, že má handycapovaný dítě jí nejspíš ničila. Jednou jsem málem skončil v děcáku, naštěstí se to ale nestalo. Pokud tedy slovo naštěstí je zrovna vhodné."

Mlčeli jsme. Nevěděl jsem, co k tomu říct ani jsem netušil, jak se chovat.

"Víš, ale myslím, že mě ráda přece jen měla," pokračoval dál bez pobízení. "Byla z toho zničená ne kvůli sobě, ale kvůli mně. Věděla, že pro mě to bude těžké a budu muset snášet spoustu soucitu nebo naopak pohrdání. Dopředu tušila mé problémy, že nemám kamarády, že ani nemám příležitost si nějaké najít. Nikde v zaměstnání mě nechtějí a tak je pro mě másto leda tak v ústavu."

Hlas se mu trochu zlomil, ale stále byl silný. Přes to, že ho minulost bolela o ní mluvil naprosto bez problémů. Uvědomil jsem si, jak moc si toho prožil na to, že je mu teprve osmnáct let.Jsem o sedm let starší a starostí mám asi o polovinu méně.

Najednou obmotal své ruce kolem mého krku a pevně se ke mně přitiskl. Pohladil jsem ho po zádech a snažil jsem se mu být na blízku.

"Jsem rád, že tě mám." Potichu zašeptal a já se neubránil malému úsměvu. "Víš, hrozně jsem trpěl depresema. Protože jsem byl sám."

"Teď už je to dobrý." Dal jsem mu malou, něžnou pusu do vlasů, abych potvrdil svá slova. "Víš co? S těma kamarádama to brzy vyřešíme. Seznámím tě se svými, jsou to moc fajn lidi."

"Gee..." teď zvedl hlavu a ve tváři měl vážný výraz. "To nevím, jsou všichni o dost starší. Nebudu si s nimi rozumět."

"Fyzicky možná starší jsou, ale mentálně určitě ne." Zasmál jsem se. "Jsi na svůj věk ohromně rozumný."

Na tváři se mu objevil malý, zasněný úsměv. Nechal jsem ho, aby si představoval svou budoucnost a sám jsem přemýšlel o podobných věcech. Nebude to určitě tak lehké, jak si to představuju. Jediná má kamarádka, které opravdu věřím a mohu jí říct cokoliv, je Sharon. U ostatních nedokážu předpokládat, jak budou reagovat na mého nevidomého přítele.

Posunul jsem se tak, abych se mohl natáhnout na postel a opřít se o zadní stěnu. Frankieho jsem si přitáhl k sobě, celý se o mě opřel a já kolem něj obmotal ruce. Vzpomínal jsem na první den, co jsme se potkali. To byl ten den, kdy za mnou přišli rodiče. Tenkrát jsem řekl, že můj kluk musí být něco extra. Jiný než ostatní. Na to mi odpověděli, že mám nereálné představy, jako z pohádky.

Teď tu mám někoho naprosto jedinečného. Já i má mamka jsme to zřejmě mysleli o trochu jinak, ale v podstatě se mé přání vyplnilo. Měli bychom i s Frankem přijít na oběd, abych ho mohl představit. Nejdřív ale budu muset zavolat a seznámit je se situací, aby to nebyl takový šok. Vůbec jsem na sebe tímhle vzal spoustu zodpovědnosti. Ale jsem si jist, že to zvládnu. Vždycky jsem si přál, aby v mém životě nastal zvrat. Teď ho mám a postavím se k tomu čelem.

Prohrábl jsem Frankovy vlasy a usmál jsem se, když krátce zavrněl. Ve tváři měl roztomilý výraz, líbilo se mi, jak byl takový mladý a nevinný. Nikdy jsem nebyl ten typ teplouše, který chce, aby se o něj jiní chlapci starali. To spíš já mám tu potřebu být dominantní.

Opět jsem si vzpomněl, že jsem nechtěl mít přítele pod dvacet let. Teď mám osmnáctiletého. Ale já se tenkrát takovému vztahu bránil kvůli tomu, že by byl ten kluk nevyzrálý a nestálý, také bychom museli řešit problémy s rodičema. To už má Frankie dávno za sebou. Ale je pravda, že i když je poměrně dost chytrý, stejně mi občas připomíná spíš dítě než dospělého muže.

Znovu jsem se na něj zahleděl. Natáhl ruku a našel mou dlaň, která odpočívala na jeho hebké tváři. Nadechl se a zřejmě chtěl něco říct, ale mě v tu samou chvíli zazvonil telefon.

Vztekle jsem zavrčel a zkontroloval display, na kterém bylo neznámé číslo. Frank chtěl nejspíš odejít, abych mohl telefonovat v klidu, já si ho ale přitáhl zpátky k sobě, jelikož jsem nechtěl ztratit teplo jeho těla. A také nepatřím k těm lidem, kteří musí mít na hovory absolutní klid a soukromí.
 

16 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Chemical Writer Chemical Writer | Web | 25. července 2009 v 18:16 | Reagovat

Hmmm proč Gee odkopával peřinu a nemohl usnout? xDDD jéžiš, chudáček, děti se mu smály pro jeho účes xD jen doufám že mu nevolá Sharon Kazišuková. Já snad dojdu pro ten klavír!

2 Senii Senii | Web | 25. července 2009 v 19:44 | Reagovat

Ne, to bude určitě tamta borka, které dával to číslo nebo jak to bylo. Sharon by měl určitě v seznamu!

3 iWusZka iWusZka | Web | 25. července 2009 v 19:50 | Reagovat

Který debil mu sakra volá! :D

4 Aless Aless | 25. července 2009 v 19:53 | Reagovat

krásné... zrovna když jsem to dočetla tak mě naši zavolali na jídlo a jak jsme začali jíst tak jsme uviděli nádhernou duhu! A byly dokonce 2...hm, sexuální bůh Gerard má gay sex... s Frankiem ×D

5 Chemical Writer Chemical Writer | Web | 25. července 2009 v 19:59 | Reagovat

Kdyby měla být duha na nebi pokaždé, když má Gerard sex s Frankem, tak jsou duhový i mraky a slunce vážení! Nonstop xD

6 Aless Aless | 25. července 2009 v 21:17 | Reagovat

[5]: To máš pravdu =D tak dneska použili hodně duhovejch lubrikantů... duhá má 7 pruhů? A byly 2 ×D

7 Hedr Hedr | Web | 25. července 2009 v 21:22 | Reagovat

katastrofa zas to někdo přerušil

8 Tez Tez | 25. července 2009 v 21:41 | Reagovat

[6]: Ty prase, sotva přijedeš a myslíš na sex... :D
Jinak to byl žůžo díl

9 Aless Aless | 25. července 2009 v 22:01 | Reagovat

[8]: No, měla sem absťák na Frerardy a neměla sem si to na nikom vybít...×D *těš se ×D*

10 Darek Darek | Web | 25. července 2009 v 22:29 | Reagovat

A kdopak nám to volá?

11 Tez Tez | 25. července 2009 v 22:49 | Reagovat

[9]: To jako že mě znásilníš, někde v křoví na aroši? Nee, to bude bolet :D

12 Aless Aless | 25. července 2009 v 22:52 | Reagovat

[11]: tam ne... na nějakym lepšim místečku =D až budu u tebe spát ×D A neboj, budu na tebe...uhm,hodná?

13 Tez Tez | 25. července 2009 v 22:53 | Reagovat

[12]: Ale vzbudíme sousedy...a ty nejsi nikdy hodná! jseš brutální a zlá :P do mě teda u nás dělat nebudeš...u vás taky, ne :D ve křoví prostě :D

14 Aless Aless | 25. července 2009 v 22:59 | Reagovat

Ach jo, na postely by to bylo pohodlnější... ale když už, tak aspoň ve křoví ×D. A na aroši teda ×D? Na těch lavičkách?

15 Aless Aless | 25. července 2009 v 22:59 | Reagovat

pro Tez

16 Tez Tez | 25. července 2009 v 23:03 | Reagovat

Ano, přesně, na těch lavičkách, kde na nás můžou čumět z balkóna a kde spí bezdomovci a teď už nebudeme obtěžovat, uvidíš zejtra ;)

17 Aless Aless | 25. července 2009 v 23:05 | Reagovat

[16]: To je flek přesně pro nás... zejtra už tam lavičky nebudou =D po těch našich nájezdech ×D

18 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 26. července 2009 v 10:37 | Reagovat

telefony by měli v povídkách zakázat a zrušit!:D

19 Pansy.xo Pansy.xo | 26. července 2009 v 10:51 | Reagovat

[18]: souhlasím! pak nemůžu dospat! :D:D

20 fallen angel fallen angel | Web | 28. července 2009 v 22:38 | Reagovat

hmpf... to smrdí problémem xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama