29. července 2009 v 15:43 | Jannica
|
Ou... tohle je šíleně dlouhej díl. Ale kdybych to usekla ve vhodném místě tak je to zase moc krátký.
Tak čtěte a já jdu spát, jsem vyřízená z brigády:D Dobrou:)
___________________________
Ohlásil jsem se.
"A-ahoj…" Hlas na druhé straně byl ženský a nejistý. "Já jsem… ta holka z restaurace. Nevadí, že volám?"
"Ne…" řekl jsem zamyšleně a přemýšlel, která. "To je v pořádku. Hele ty jsi ta s tím chlupem v jídle?"
Opatrně se zasmála. "Jo, přesně."
"Promiň, já vím, znělo to debilně."
"Hrozně dlouho jsem se rozhodovala, jestli ti mám zavolat nebo ne. Pořád jsem ten papírek s číslem žmoulala v ruce. Ale nakonec jsem si řekla, že tím nic nemůžu zkazit."
Usmál jsem se a nevěděl, co na to říct. "Jak se vůbec jmenuješ?"
"Marilyn."
"To je fajn jméno, jak jsi k němu přišla?"
"Rodiče hrozně zbožňovali Marilyn Monroe. Ty jsi Gerard, že ano?"
"Jak to víš?"
"Ohlásil ses do telefonu." Začala se mi smát, bylo mi trochu trapně z toho, že jsem jako vždy úplně mimo. Nicméně jsem se také párkrát uchecht vlastní nepozornosti. "Tak, Gerarde, nechtěl bys někam zajít?"
"Proti tomu bych nic neměl."
"A kdy? Já mám čas… no, nejdřív zítra. A pak až v pátek."
"Zítřek by byl fajn, ale pracuju do šesti. Kdyžtak potom."
"To je skvělý!" Opět jsem měl možnost zaslechnout její smích. Byla milá. "A kde?"
"No, můžeš za mnou přijít do restaurace, pokud by ti to nevadilo."
"Bydlím kousek, takže je to tak asi nejlepší. Tak jo, teď už tě nebudu dál zdržovat, určitě máš něco na práci. Uvidíme se zítra."
Rozloučili jsme se a já mobil odhodil vedle do peřin. Zamyšleně jsem chytil Franka a posunul jsem si ho trochu nahoru. ¨
"Vy jste se seznámili přes psí chlup?" Otočil ke mně hlavu.
"Jo. Zrovna přes Bellin. Ten den, co jsem si s ní tak vehementně hrál."
Zasmál se a přetočil se na břicho, aby mě mohl obejmout. Hlavu měl položenou na mém hrudníku, skoro to vypadalo, jako by poslouchal mé srdce.
Vpletl jsem mu dlaně do vlasů a jemně jsem ho škrábal, nejspíš mu to bylo příjemné, protože se opět tak hezky usmíval. Nějak jsem si jeho vlasy oblíbil, jsou na něm jednou z nejhezčích věcí. Téměř černé, středně dlouhé a hrozně hebké. Trochu mi připadá, jakoby byl Frankie nějaký můj mazlík nebo co. Musel jsem se při představě Franka - plyšáka trochu uchechtnout.
Začal jsem si pramínky té nádhery naplétat na prsty, hrál jsem si s nimi a občas jsem měl pokušení mu udělat pár malých copánků. Frank trochu vrněl, připomínal mi Lindu, tu mou kočku, která nedávno umřela. Vzpomněl jsem si na chvilky, kdy jsem si s ní tak rád jako dítě hrál.
"Gee?" zamumlal Frank, anižby se pohnul.
"Hm."
"Jak vypadám?"
Zamyslel jsem se a natočil jsem si ho tak, abych na něj viděl. Prohlédl jsem si ho. "Jsi nádherný."
Zasmál se takovým holčičím jemným smíchem, který se mi na něm moc líbí. Je tak nakažlivý, že se potom musím stupidně usmívat. "Takhle jsem to nemyslel." Nadzvedl ke mně hlavu a vypadalo to, skoro jakoby si mě prohlížel.
"Chceš popis?"
Párkrát nadšeně kývl.
"Tak fajn. Máš… moc hezký vlasy, moc hezký oči, nos…" Nespokojeně zamlaskal. Povzdechl jsem si a přemýšlel jsem, jak se o jeho vzhledu rozpovídat. "Vlasy máš tmavě hnědý, polodlouhý a docela lesklý. Ty se mi na tobě hrozně líbí. Máš takový obloukovitý tmavý obočí, pod ním obrovský zelený oči. Pak máš takovej trochu delší nos, ten taky zbožňuju a úzký, ale plný rty, ty mám asi úplně nejradši." Usmál jsem se a dal mu na ně malou pusinku.
Dotkl se svého obličeje dlaní, zřejmě chtěl má slova překontrolovat. "A neměl bych se třeba ostříhat nebo tak něco?"
"Ne, to v žádnym případě!" zděsil jsem se. "Takhle jsi dokonalý."
"Tak jo, budu ti věřit." Posunul se, protože tím, jak na mě ležel, klouzal stále níž.
Zůstal u mě až do odpoledne, pak musel odejít kvůli Belle. Bylo asi pět hodin, když mi zavolala Sharon.
"Ahoj Gee…" pozdravila hned, její hlas zněl trochu nejistě.
"Čau, jak je?"
"Jo, jde to. Víš, mám teď chvíli času, myslela jsem si, jestli bys někam nechtěl."
"No nevím, jsem dost unavený…" přiznal jsem a otevřel jsem lednici, abych se podíval, jestli tam není něco ke svačině.
"Prosím…" její hlas zněl opravdu naléhavě.
S povzdechem jsem vytáhl bílý jogurt a začal jsem hledat cornflakesy. "Co se stalo?"
"Nic." skoro jsem viděl, jak na druhé straně drátu rychle zavrtěla hlavou. "Vlastně, je mi docela smutno a… potřebovala bych si s někým promluvit. Jsi můj nejlepší kamarád, myslela jsem-"
"Tak dobře. Jen se najím a hned budu u tebe."
Slyšel jsem, jak si oddechla a po potichém "díky" zavěsila. Nasypal jsem si lupínky do jogurtu a vytáhl ze šuplíku lžičku. Posadil jsem se ke stolu s mobilem v ruce, přemýšlel jsem o Frankovi. Je blbý, že na něj vlastně nemám žádné spojení, když nemá telefon. Když s ním chci mluvit, vždycky si za ním musím dojet.
Najednou mě něco napadlo. Někde bych tu měl mít svůj starý mobil. Mohl bych mu ho dát, to by nebylo úplně k zahození.
Pomalu jsem dojedl a měl jsem potřebu se hned pustit do hledání telefonu, ale zavrhl jsem to. Nechtěl jsem, aby na mě Sharon moc dlouho čekala. Sebral jsem tedy z věšáku bundu - venku bylo chladno - a opustil jsem svůj útulný domov.
Brzy na to jsem už klepal na dveře jejího bytu, který se nacházel ve třicátém patře mrakodrapu. Byl její, takže nemusela platit žádný pronájem, ten by byl asi pořádně tučný.
Otevřela mi po pár vteřinách a okamžitě mě vtáhla dovnitř. Na přivítanou jsme se objali.
Vstoupil jsem do moderně zaříreného obýváku, vždycky se mi líbilo, že měl celou jednu stěnu prosklenou, takže bylo vidět ven do ulice. Měla vážně pěkný domov, ale sám bych tu bydlet nechtěl, na můj vkus je to tu moc studené.
"Chceš kafe?" Ptala se, i když jí předem byla jasná odpověď. Okamžitě odešla do kuchyně, já se mezitím posadil na zářivě bílou sedačku a polemizoval jsem sám se sebou nad tím, jak může být stále tak čistá. Udělal jsem si větší pohodlí a neotevřel oči až do té doby, než mě do nosu udeřila nádherná vůně horké kávy.
"Jsem moc ráda, že jsi tady…" řekla a s úsměvem se posadila do křesla naproti mně. Od sebe nás dělil jen malý, konferenční stolek.
Usmál jsem se na ní. "Něco se musí dít. Jinak bych tu teď neseděl."
"Vlastně máš pravdu." Z hluboka si povzdechla a sklopila pohled, nervózně si krouila pramínek svých dlouhých, nakudrnatělých vlasů. To nebylo dobré znamení. Vždycky je taková rozjařená a sebevědomá, proč najednou tohle?
"Víš, že mi můžeš říct všechno." Zahleděl jsem se jí do očí a pokusil jsem se o povzbudivý úsměv.
"Tak fajn. Víš, nevím, jestli se to teď hodí, ale prostě jsem chtěla, abys to věděl. Zkrátka to musíš vědět, když se tě to týká!" Odvrátila pohled a kousla se do rtu. "Zamilovala jsem se do tebe, Gee…"
"Bože…" zašeptal jsem a dal jsem si ruku před ústa, nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě teď slyšel. Ona... Sharon… má nejlepší kamarádka.
"Promiň, hlavně… hlavně teď neodcházej prosím. Je mi to líto, já…"
"Nikam nepůjdu, neboj…" Dál jsem na ní nepokrytě zíral. "Jen jsem v šoku. Vážně jsem to nečekal."
Věnovala mi omluvný výraz a hořce se pousmála. "Vím, že jsem ti to asi neměla říkat. Hlavně v tuhle dobu…"
"V pořádku. Vážním si toho, že ses mi svěřila."
"Opravdu?"
Přikývl jsem. "Jsi moc hezká a hodná, zkrátka opravdu úžasná holka. Ale já jsem gay, to víš. Nevybral jsem si to."
"To je mi jasný, ani nečekám, že by něco… mohlo být."
Omluvně jsem zavrtěl hlavou.
"Když to je prostě proto, že jsi jiný." Povzdechla si a zahleděla se do dálky. "Tak citlivý, vůbec se nemůžeš srovnávat s ostatními muži. Skvěle si s tebou rozumím, je s tebou legrace, umíš mi naslouchat, když mě něco trápí. Dny, které trávím s tebou jsou opravdu nejkrásnější z celého mého života."
Vůbec jsem nevěděl, co dělat, jak se chovat. Takový kompliment jsem ještě nikdy nedostal, ale bohužel je vlastně od nesprávé osoby.
"Musíš na to zapomenout," zkonstatoval jsem. "Najdi si nějakého přítele, třeba podobného, jako jsem já."
Najednou jí do očí vyhrkly slzy. "Ale vždyť o mě nikdo ani nestojí."
Bylo hrozné jí vidět, jak se trápí. Vstal jsem tedy ze sedačky a přišel až k ní. Naklonil jsem se a konejšivě jsem jí objal. Začala mi vzlykat na rameni, celá se třásla. Krátce jsem jí pohladil po vlasech. "Otevři oči a rozhlédni se kolem sebe. Určitě tu bude spoustu takových."
"Jo a ty snad někoho znáš?"
Kousl jsem se do rtu a v duchu přemítal, jestli to mohu prozradit. "Ano…" řekl jsem na konec, sedl si na zem a zadíval se jí do očí, které jí teď úplně zasvítily.
"Kdo je to?"
"No, nevím, jestli bych to měl prozradit…"
"Prosím. Třeba mi to pomůže."
Povzdechl jsem si. "Paul."
Zamyslela se, chvíli mezi námi panovalo ticho, byl slyšet jen tlumený ruch ulice. "Paul? Vždyť ten se chová jako idiot."
"Jo, jenže jenom před tebou. Všechny ty namachrovaný kecy maj sloužit k tomu, aby tě sbalil. Ve skutečnosti takový není, jen to prostě s holkama neumí."
Trochu se zarazila. "To je vážně tragéd."
"Být tebou, dal bych mu šanci. Je totiž vážně fajn."
"Nikdy jsem si toho nevšimla. Koukala jsem jen po tobě a ostatní mi úplně ucházelo."
"Slib mi, že se to změní."
Nejistě kývla. "Ale nikoho nemůžu mít ráda tak, jako tebe."
Ta slova mě bolela za ní, protože jsem věděl, že je naprosto nemožné, aby se mezi námi cokoliv stalo. Nejen, že jsem zadaný, ale ještě k tomu homosexuální. Musí jí to hrozně sžírat.
"Věřím, že za pár týdnů tomu bude už jinak."
Poprvé za dnešní večer se upřímně usmála a zamyšleně přivřela oči. Já si šel sednou zpátky na ten gauč, pozoroval jsem jí a trochu přemýšlel.
"A co Frank?" řekla po chvíli ticha.
"Uhm… není lepší o něm teď nemluvit? Kvůli tobě…"
"Jsem v pohodě. Chtěla bych to vědět."
Zasnil jsem se a cítil jsem, že jsem se úplně rozzářil. "Je dokonalý…" zašeptal jsem. "Cítím se s ním tak krásně, ještě nikdy jsem nezačal tak nadějný vztah. Víš, mám pocit, že si skvěle rozumíme a umíme spolu komunikovat, to je důležitý."
"Jsem ráda, že jsi konečně šťastný."
"Jo, to jsem," přitakal jsem a podíval jsem se do výrazu v její tváři. Byl přinejmenším milý. "Víš, říkal jsem si… Frankie nemá vlastně žádný kamarády, kvůli jeho handycapu zůstává pořád doma. Myslel jsem, že bych ho mohl seznámit s vámi všemi."
"To určitěnení špatný nápad." Přitakala. "V neděli třeba někam můžeme zajít, domluvím to."
"Vážně? To bys byla zlatá. Děkuju."
Beze slov vyjádřila pouhým rozjařeným pohledem všechno, o čem v té chvíli přemýšlela a krásně se na mě usmála. "Těším se, až ho poznám."
"Myslíš, že ostatní dobře přijmou to, že nevidí?"
"Snad jo. Ale musíme je na to nejdřív připravit."
Chvíli jsme ještě jen tak klábosili, občas pomlouvali naše zákazníky a jindy zase plánovali tu neděli. Bylo spoustu věcí, co jsme si museli říct. Také jsem jí navedl na to, aby dala Paulovi alespoň malou šanci. Myslím, že by jim to mohlo vyjít, ačkoliv to zpočátku vypadá naprosto beznadějně. Ale on jí téměř bezmezně miluje, o tom není pochyb. S každým dnem se ta jeho snaha horší a horší, je jenom otázka času, kdy ze sebe začne dělat úplnýho vola.
Domů jsem se vrátil až tak kolem půlnoci. Hned jsem spadl do postele a spal jako zabitý, ani jsem se nestačil osprchovat.
Necháš to bejt! Fuj Sharon, jedeš! Jo sorry ona není pes :-D ale jo, je mi jí trooošinku líto. Nicméně se mi nelíbí ta druhá holka, protože Gee půjde ven s ní a Frankoušek bude chudinka sedět doma :-(