6. července 2009 v 18:46 | Jannica
|
Tohle je vážně dlouhá kapitola:D
Mám už napsaných padesát stránek a pořád to není ani uprostřed. No, taková telenovela z toho bude. Připomíná mi to Esmeraldu :D I když tu jsem vlatsně nikdy neviděla celou.
Tahle povídka je taková oddechová. Bude se tam dít spoustu věcí, ale při tom vlastně nic. Nemá to žádný určitý děj, je to vlastně o tom Gerardově životě.
Myslim, že po všech těch tragických povídkách jako Last Wish je to příjemná relaxace jak pro vás, tak pro mě:)
Opět jsem roznášel jídla, občas jsem vážně měl co dělat. Nevýhoda mého povolání je, že si nemůžu rozvhnout sám svou práci a musím se řídit podle ostatních.
"Prosim vás…" zastavila mě nějaká holka, když jsem odnášel sklenice. Stoupl jsem si k ní a čekal, co mi poví.
"Zavolejte mi kuchaře, mám tu stížnost."
"Jakou?"
"V tom jídle je nějaký chlup."
A je to tady. Nahlas jsem si povzdechl a přemýšlel, co dělat, abych nedostal vynadáno. Neměl jsem na Bellu vůbec šahat, doufám, že se stížností neobjeví víc.
A to jsem myslel, že jsem to ze sebe smyl pořádně.
"To je má vina." Krátce jsem se kousl do rtu. "Vím, je hrozně nezodpovědný si hrát se psem předtím, než roznáším jídlo, snažil jsem se to ze sebe všechno dostat, ale asi se mi to moc nepovedlo. Teď budu mít akorát tak další průšvih…"
Ta slečna na mě nejdřív jen tak koukala, než se usmála a sklopila pohled zpět ke svému talíři.
"No, já myslím, že mi to nemusí tolik vadit. Nechte to být, taky mám doma psa, takže jsem zvyklá. Nechci vám přidělávat další starosti…"
Nemohl jsem věřit svým uším. Je vážně hodná.
"Děkuju moc…" usmál jsem se. "Jste zlatá. Stejně vám ale nebudu účtovat celou cenu, to by bylo nefér."
Cítil jsem na svých zádech její pohled, zatímco jsem odcházel. Zvláštní, mohla mít celé jídlo zadarmo. Nechápu. To jsem na ní tak zapůsobil?
Zbytek dne jsem měl co dělat, bylo tu spoustu náročných zákazníků, hlavně ti francouzi se pořád na něco vyptávali a chtěli vykoušet co nejvíce druhů vína. Následně vedli dlouhé debaty o tom, že u nich mají teda lepší. Znělo to, jako kdyby mě z toho obviňovali. Nevšímal jsem si jejich narážek, jen jsem jim plnil všechna přání a v duchu si přál, abych za to dostal alespoň pořádný dýško.
Zanedlouho se ozvala ta hodná holka, že zaplatí.
Přišel jsem k ní teda s blokem a začal vypisovat účet, stále jsem na sobě cítil její pohled.
"Nechtěl byste mi k tomu účtu dát ještě své telefoní číslo?"
Hrklo to ve mně. Tohle bych opravdu nečekal. Podíval jsem se na ní. Byla hezká, taková roztomilá, hlavně se na mě mile usmívala. Opět jsem zalitoval, že nejsem normální heterák.
"Já vám ho klidně dám…" pokrčil jsem rameny. Jí se úplně rozzářily oči. "Ale možná byste měla vědět, že jsem… na kluky."
Překvapením otevřela pusu a vypadala vážně zaskočeně. Asi jí to mrzelo.
"No nevadí…" řekla nakonec. "Vždycky jsem chtěla kamarádit s nějakým gayem."
Usmál jsem se na ní dal jí na sebe číslo. Nevadí mi poznávt nové lidi, jsem rád, že mohu rozšířit okruh svých přátel.
Odešla a s ní i pár dalších lidí. Ti, co tu byli na oběd se sice pakovali, ale přicházeli jiní na večeři. No nevadí, já dneska pracuju zase jen do šesti.
Zaznamenal jsem, že do restaurace vešel Paul, přišel mě vystřídat, ale byl tu o něco dřív.
Vydal jsem se k němu.
"Čau, jak je?" Pozdravil jsem hned.
"Jo, jde to… Je tu Sharon?"
Kývl jsem a spiklenecky do něj drkl. "A dneska má dokonce dobrou náladu."
Šibalsky se usmál a začal jí hledat očima, když jí zpozoroval za pultem, jak otírá sklenice a uklízí je do vitrín, ihned se za ní vydal.
Zakroutil jsem hlavou a pro sebe se zasmál. Paul je vážně jako puberťák. Od té doby, co sem nastoupil se snaží mou nejlepší kamarádku dostat, nejvtipnější na tom je, že ona o tom nemá ani páru. Jeho balicí techniky typu "nevíš, kolik je hodin? Je, to už je tolik, a já ještě nemám s kym jít na večeři" jsou vážně dost chabý. Vyzní to spíš jakoby byl nějaký děvkař.
Francouzi na mě začali zuřivě mávat a hulákat. Otráveně jsem se vydal k jejich stolu a nemohl tak zjistit, co na ní vytáhne teď.
Následovala další smršť slov a vět s prapodivným R a koncovkami typu ui a tui.
Rozumněl jsem slovu "Zaplatit", takže jsem jim začal sepisovat účet. A to pořádě mastný, těch vín vypili vážně hodně.
Platili eurama a nenechali mi žádný dýško. To jsou dneska lidi. Alespoň by si mohli směnit na dolary, ne v každé restauraci by jim to vzali. Mají jediné štěstí, že my jsme tak tolerantní. A navíc by jinak byly další problémy a o to já už vážně nestojím.
Vyprovodil jsem je ke dveřím a dokonce jsem jim je i podržel, sotva vyšli, začali se hádat. Štěstí, že si to nechali na ven.
Šel jsem dozadu vyřídit dalších pár objednávek a mezitím stačil zaznamenat, že za čtvrt hodiny končím. Zatímco se Paul převlékal do pracovního, odbyl jsem si ten zbývající čas.
Sotva se objevil ve dveřích s tácem v ruce, běžel jsem se sám převléknout a cestou ho stačil upozornit, že má nakřivo kravatu. Neumí si jí ani pořádně uvázat...
Navlékl jsem na sebe černé džíny, košili jsem si nechal, je to celkem pohodlný.
Své věci jsem naházel do tašky a pak jsem si šel sednout k Frankiemu.
"Ahoj…" Pozdravil jsem ho vesele a postavil před něj další sklenici s pitím, kterou jsem mu cestou přinesl. "Nenudil ses tu moc?"
"Když vedle mě seděli ti hyperaktivní cizinci?" zasmál se. "Ani ne."
"Rozumněl jsi jim?"
"Jenom pár slov. Moc jazyků neumím. Kdysi jsem se pokoušel učit španělsky."
"Já mám mamku Italku, takže umím plynule italsky. Ale moc mi italštinou nejde psát." Ano, je to zvláštní, i když je to v podstatě má mateřština, nikdy jsem tím nic pořádně nenapsal. Vždycky z toho chci vyrábět angličtinu. "No a pak jenom trochu od každýho, abych se tady nějak dorozumněl. Bylo to ve smlouvě, že musím umět minimálně čtyři jazyky. Takže španělštinu a trochu němčinu."
"To bych se nenaučil za celý svůj život. Vždycky mi to připadá jenom jako spleť písmenek."
"Každý jazyk má svojí systematiku. Když jí pochopíš, jde to samo."
"Budu si to pamatovat." Usmál se. "Neměl jsi problémy kvůli chlupům od Belly?"
"Jo, jedna stížnost tu byla. Ale ta holka mi to odpustila a ještě se mě zeptala na číslo."
Zasmáli jsme se. "Musíš být asi dost hezký."
"Nemyslím si. Vypadám asi tak… normálně."
Nikdy jsem se necítil jako nějak extra pěkný kluk. Spíš naopak. I když podle ostatních je pravda dost jiná. Vypadám prý sympaticky a přátelsky. No, nevím, co si o tom mám myslet.
"Nepůjdeme se projít?" navrhl mi
Převapilo mě to, myslel jsem, že je pro něj pohodlnější jen tak sedět ne někde chodit. Ale když si to přeje…
"Můžeme…" vstal jsem ze židle a přidržel mu tu jeho, aby mohl vstát. Rozložil svou hůl a pevněji chytil vodítko. Vedl jsem ho ke dveřím.
"Gee!" zavolala za mnou ještě Sharon. "Nezapomeň zejtra!"
"Jasně, čau!" usmál jsem se na ní a zamával jsem.
Vyšli jsme ven, bylo trochu chladněji, než jsem myslel.
"Kam půjdem?" zeptal se Frank. "Není tu třeba nějaký park nebo tak? Já to tady moc neznám…"
"No, tohle je metropole, moc přírody tu není." Zamyslel jsem se. "Ale možná by se tu něco našlo."
Zase jsem ho chytil nad loktem a vedl ho. Uvědomil jsem si, že už mi asi věří, když se nechá táhnout neznámo kam.
"Promiň za ten včerejšek," řekl najednou, jakoby myslel na to samé, co já. "Nechtěl jsem, aby tě to mrzelo, možná jsem měl zbytečné obavy."
"To je dobrý…" krátce jsem ho po té ruce pohladil, abych dal najevo, že mi to opravdu nevadí. "Pak jsem si uvědomil, že je opravdu docela riskantní takhle pozdě večer chodit s cizími lidmi až domu. Ještě k tomu když si mě ani nemůžeš prohlédnout. Bylo dobře, žes nechtěl, abych šel s tebou."
"Opravdu?"
"Ano, kdybys mi to dovolil, možná bych si pak myslel, že jsi moc naivní. Mohlo by se ti snadno něco stát."
"Jsem rád, že se nezlobíš." Otočil se na mě a usmál se.
"Ne, nedokázal bych se na tebe zlobit."
Zabočili jsme do jiné ulice a pomalu se blížili k parku. Občas si přeju žít někde jinde, než v takovémhle městě. Někde, kde je víc přírody, kde bych si mohl vzít ven skicák a tužku a malovat krajinu. Tady bych se udusil smogem a namaloval dopravní zácpu.
Vstoupili jsme bránou na menší cestu z bílých kamínků, spokojeně jsem se rozhlédl. V tomhle místě to vypadá, jako by se zastavil svět. Není tu ani tolik hluku z ulice, všechno tu voní, zpívají ptáčci.
"Tady je hezky…" S úsměvem vykročil vpřed. Šel jsem hned vedle něj a vychutnával si tu tichou atmosféru. Nebylo tam moc lidí, jenom maminky s kočárama, které se vracely domů.
Díval jsem se na Franka jak jde, svou bílou holí stále šmátral před sebou, docela mě to znervózňovalo.
"Frankie…" zastavil jsem se a jemně mu tu hůl vzal z ruky. Zatvářil se polekaně.
Složil jsem jí a uklidil jsem jí do své tašky, on se mě držel, snad abych mu nikam neutekl.
"Gerarde, co děláš?"
"Povedu tě."
"Ale… to vůbec není jednoduchý. Já…"
Opatrně jsem mu položil ruku kolem ramen a vykročili jsme vpřed. Vzal jsem mu z ruky i to vodítko a Bellu jsem odepnul, aby se mohla proběhnout. Každý pes potřebuje trochu pohybu. I ten cvičený.
"Prostě mi věř." Jemně jsem ho pohladil po ruce, když jsem si všiml, jak opatrně našlapuje. Dělal dost upjaté malé kroky, bez svého vybavení byl hrozně nesvůj.
Brzy se ale trochu uklidnil a začal se usmívat. Zvykl si.
"Co takhle děláš ve volnym čase?" zajímal jsem se. Nedovedl jsem si představit, jaké koníčky může mít nevidomý člověk.
"Rád poslouchám hudbu, to jsem ti říkal. A pak taky rád čtu nebo-"
"Čteš?" podivil jsem se.
"Jo, jsou speciální knížky." Oznámil mi, začal jsem si připadat opravdu blbý. Jsem v tomhle směru tak zaostalý.
"Ty mě stále překvapuješ." Zasmál jsem se. "Nikdy jsem nepotkal někoho jako ty, takže vlastně vůbec nevím, jak lidé s takovým handycapem žijí. Dřív jsem si to ani nedovedl představit. Myslel jsem, že jediný, co dokážete dělat je sedět a poslouchat rádio nebo si povídat."
Rozesmál se. Jeho smích byl zvonivý a upřímný. "Dělám vlastně to samý, co normální lidi. Čtu knížky, koukám na filmy."
"Filmy?"
"K tomu jsou takové popisky. Ve filmu hlas říká, co se tam právě děje. Je to pak vlastně jako rozhlasová hra, ale s lepším zvukem a hudbou."
"To je zvláštní…"
"Taky mám rád divadlo. Samozřejmě musím chodit na takové představení, kde je vypravěč. Většinou mi někdo něco doporučí. Nějakou hru, kde až tolik není důležitý ten obraz." Trochu posmutněl. "Samozřejmě mě ale mrzí, že nemůžu vidět kulisy nebo ty skvělé herecké výkonny."
Nenapadlo mě, co víc k tomu říct. Má pravdu.
"Co ty rád děláš?"
"Hodně maluju." Přiznal jsem. "Baví mě to, mám i uměleckou školu."
"Co kreslíš?"
"Všechno, co mě napadne. Mám dost rád komiksy, ale maluju i portréty nebo prostě podle nálady."
"Škoda, že mi nemůžeš něco ukázat. Rád bych to viděl."
Šli jsme dál parkem a bavili se o umění, o hudbě. Vyprávěli jsme si navzájem děje našich oblíbených filmů, společně jsme se smáli. Bylo mi s ním opravdu hezky.
Došli jsme ke druhému vchodu do parku, vyšli jsme tudy. Bylo už dost hodin, začalo se stmívat.
Tentokrát jsem ho doprovodil až před dům, bydlel v menší bytovce.
Vytáhl jsem ze své tašky jeho hůl a rozložil jsem jí, položil jsem mu jí do dlaně. Do druhé ruky jsem mu vtiskl vodítko a on se usmál.
"Kdy se zase uvidíme?" zeptal jsem se.
"To nevím…"
"Dej mi na sebe číslo a domluvíme se."
"Já nemám telefon. Byl by mi na nic, moc přátel nemám, akorát bych za něj utrácel peníze."
Zamyslel jsem se. "No tak se musíme domluvit rovnou."
"Co třeba hned zítra?"
"To jdu s kamarádkou ven…" zavrtěl jsem hlavou, všiml jsem si, že posmutněl. "Víš, se Sharon. To je taky ta z restaurace, co je za putem."
"Aha, vím, kterou myslíš."
"Ale možná bych tě mohl pozvat na večeři, co ty na to?"
Šťastně se na mě zazubil a okamžitě kývl.
"V půl šestý si tě vyzvednu přímo tady, ano?"
"Dobře, budu tě čekat."
"Tak se zatím měj hezky…" chvíli jsem jen tak postával, než jsem udělal krok vpřed a váhavě ho objal.
Přitiskl se ke mně a položil si hlavu na mé rameno, cítil jsem jeho dech. Krátce jsem ho pohladil po zádech, odtrhli jsme se od sebe až po dělší době.
Naposledy se usmál a odemkl domovní dveře. "Ahoj, Gee…" řekl ještě, než vešel.
Dveře se zabouchly a já za ním ještě dlouho hleděl, než jsem se otočil a vydal se svou cestou.
wuow .)