17. července 2009 v 8:00 | Jannica
|
Další ráno bylo ošklivé, venku docela dost pršelo. Má nálada se bohužel občas veze s počasím, takže jsem byl unavený a nechtělo se mi nic dělat.
Vzpomněl jsem si, že dneska uvidím Franka a už se málem mé myšlenky daly na pozitivní cestu, kdyby mé pesimistické já škodolibě nepoznamenalo, že Frankie možná ani v tomhle počasí nevyleze ven.
Na ulicích to určitě klouže a to pro něj není moc dobré.
Tramvaj byla naprosto přeplněná, všichni se na sebe mračili nebo četli ranní noviny s tragickými událostmi. Já zprávy ani moc nesleduju, říkají tam samé smutné věci a to akorát tak kazí jinak pěkný den.
Vešel jsem do restaurace, celý promočený a zmrzlý na kost. Měl jsem si vzít alespoň kabát.
Neohlížel jsem se, hned jsem se začal šourat dozadu, než na mě zavolala Sharon.
Sotva mě viděla, rozzářil se jí úsměv a i mě se nálada o dost zlepšila. Nemůžu se mračit, když vím, že se směje.
"Tak co, Gee?" vyzvídala hned a zatáhla mě k pultu. Opřel jsem se o dřevěnou desku a zasnil jsem se.
"Co přesně myslíš?" Dělal jsem, že nevím, abych měl čas na rozmyšlenou, odkud začít.
"No přece Frank, ta večeře. Povídej."
"Mohl bych to zkrátit na sousloví "nejkrásnější večeře mého života"
Spiklenecky se kousla do rtu a začala se na mě usmívat. Čekala, že se trochu rozpovídám, tak jsem se nadechl a pak se na chvíli rozesmál.
"Vybrali jsme si jídlo, který znělo nejzvláštněji a pak nám přinesli zelený salát. Já debil přeskočil stránku v jídelním lístku."
"To jsi celý ty!" drkla do mě. "Musel mít z tebe dost srandu."
"Jo, měl… Ale snědl to. Pak jsme pořád pili červený víno, i když jsem měl řídit. Naštěstí mě pak nikdo nechytil."
Pobaveně zakroutila hlavou a chopila se sklenice, aby jí mohla utřít a narovnat do vitríny.
"Hele, Sharon…" zamyslel jsem se. "Myslíš, že jsem mu měl dát na rozloučenou pusu?"
Zarazila se a pohlédla na mě. Tvářila se, jako by přemýšlela. "No, to má vyplynout ze situace."
"Když jsme stáli před jeho domem a objímali jsme se."
"Já nevím, Gee… Možná to čekal, ale asi nemá cenu nikam spěchat."
Zakýval jsem. "Jo, to je pravda, taky jsem si to říkal. Dám mu jí dneska." Usmál jsem se. "A teď se jdu konečně převlíct, je tu dost lidí."
Dopoledne uběhlo celkem rychle, lidé se chodili před deštěm schovat do restaurace a při té příležitosti si rovnou dali nějaký ten čaj s rumem na zahřátí. Občas mi připadalo, že se náš prvotřídní podnik mění v bufet, udělaný v přízemí horské chaty.
Trvalo hodně dlouho, než to přešlo a lidé přestali tak courat. Teď už tu byli jen za účelem se naobědvat, nebo posedět s přáteli.
Dneska byla v restauraci docela příjemná atmosféra, i počasí venku se zlepšovalo. Ranní přeháňka byla pryč, teď občas trochu poprchávalo nebo se ukázal nějaký ten zapomenutý mrak.
Kolem jedné hodiny jsem se vzadu rychle najedl, dost jsem se těšil, až se vrátí Matt a já budu mít čas si konečně vydechnout. Kdyby alespoň Paul neměl tolik práce se školou, mohl by mi trochu pomoct.
Malá ručička nástěnných hodin zpola zakrývala číslici tři a já se smutně rozhlédl kolem. Frank tu ještě nebyl.
Převlékl jsem se zpátky, pracovní doba mi skončila. Rozhodl jsem se počkat u jeho stolu, třeba se nakonec objeví.
Uplynulo sotva čtvrt hodiny a ke mně si přisedla nějaká slečna.
"Je tu volno?"
Kývl jsem a rozhlédl se. Opravdu tady nebylo žádné jiné místo a já jako jeden z mála seděl sám. Měli bychom rozšířit prostory restaurace.
"Doufám, že vám tu nevadím…"
"Ne, dobrý." Neobtěžoval jsem se na ní podívat, jen jsem stále rentgenoval nástěnné hodiny.
"Čekáte na někoho?"
" Na přítele…" Nevěděl jsem, za co Franka označit. Ještě spolu nechodíme úplně, ale možná by se to dalo počítat, ne?
Pokývala hlavou a začetla se do jídelního lístku.
"Mimochodem já jsem Catherine."
"Gerard."
Chvíli jsme se ještě bavili, byla celkem fajn, ale občas docela dost vtíravá. No, alespoň jsem nějakým způsobem zabil čas. Našli jsme si pár společných zájmů, o kterých jsme mohli dost dlouho diskutovat.
Skoro jsem nadskočil, když do restaurace najednou vešel Frankie. Už jsem ani nedoufal, že se objeví!
Nestačil jsem se ani zvednout ze židle a už byl u mého stolu.
"To je váš přítel?"
"Ano…" vstal jsem a Frankieho na přivítanou objal. "Tak my půjdem… Ahoj, rád jsem tě poznal."
Usmáli jsme se na sebe, ona se znova začetla do jídelního lístku, když jsme odcházeli.
"Gee, tys mě označil za přítele?" zvědavě ke mně otočil svou hlavu jen, co jsme vyšli ven.
"Jo, snad ti to nevadí…"
"Ne, vůbec ne." Usmál se jak nejkrásněji mohl. "Naopak, lichotí mi to."
"Tak to jsem rád." Krátce jsem ho pohladil po vlasech.
"A kdo to byl?" Zajímal se. Rozhodl jsem se zase jít do toho parku, už nepršelo, naopak svítilo sluníčko a byl příjemný, vlhký vzduch.
"Já nevím, sedla si ke mně, protože jinde nebylo místo." Povzdechl jsem si. "Občas lituju, že nejsem normální heterák."
Smutně se na mě podíval.
"Ale ne, tak jsem to nemyslel…" Dal jsem mu ruku kolem ramen. "Víš, chtěl jsem říct, že být číšník je super práce. Tolik příležitostí. Ale je pravda, že kluk tě jen tak neosloví, bojí se, že narazí na nějakýho homofoba."
"Jo, to máš pravdu." Kývl. "Ale já tě oslovil." Usmál se na mě.
"A jsem za to hrozně rád, Frankie…"
Když jsme vcházeli do parku, všiml jsem si, že se na obloze udělala nádherná duha. Pousmál jsem se nad myšlenkou, že je to celkem trefný.
Rozezvonil se mi mobil, pustil jsem tedy Franka, abych ho mohl vytáhnout z tašky. Usmál jsem se, když jsem na displayi přečetl Mattovo jméno.
"Ahoj!" ohlásil jsem se hned do telefonu poté, co jsem se Frankiemu omluvil.
"Čau Gerarde!" Najednou začal kašlat, asi byl nastydlý. "Hele já z toho vejletu přijel dneska ráno, protože mám asi nějakou nemoc. Musim ti to všechno povyprávět, až přijdu, byly to snad nejhorší dny mého života…"
Polekal jsem se. "Jak to?"
"No prostě se nevyplácí chodit s mladou holkou. Já ti to všechno řeknu. Teď jenom chci, abys věděl, že tak za tři dny půjdu do práce. Stíháš to zatím všechno?"
"No špatně, ale jo."
"Tak to je fajn… čekej mě teda tak ve čtvrtek, ale není to jistý. Teď zase letim, ona už zase opruzuje pod oknem."
Zakýval jsem. "Tak jo, čau."
Položili jsme telefon a já ho začal uklízet zpátky do tašky. Chudák Matt, vážně by mě zajímalo, co se na tom výletě stalo. Najednou jsem koutkem oka zpozoroval, jak Frank zavrávoral a podjely mu nohy na kluzkém chodníku.
Měl štěstí, že jsem ho ještě stačil zachytit.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, klečící na zemi, v náruči jsem svíral jeho tělo.
"J-jo…" trochu se roztřásl. "Už jsem si myslel, že spadnu. Děkuju."
"Měl jsem tě držet. Je to tu pro tebe dost nebezpečný, ta zem hrozně klouže…"
Kývl a začal se zvedat, trochu se rozesmál. "Jsem fakt nemožný."
"Ale ne, to se může stát každému."
Zvedl jsem se ze země a začal si prohlížet mé skrz na skrz promočené a špinavé džíny.
Chytil jsem ho pevně kolem ramen, aby znova neukouzl, a vyšli jsme vpřed.
"Radši si někam sedneme…" Usmál se na mě, všiml jsem si, že tak opatrně a pomalu našlapuje.
Kývl jsem a vyhlédl vpředu jednu lavičku. Byla pod stromem, takže nebyla tak mokrá. Zavedl jsem ho k ní.
juuuu....to bylo krásný....ale doufám že to nezamotá ještě matt