26. července 2009 v 22:50 | Jannica
|
Tak jsem konečně doma, zjistila jsem, že všechno, co jsem měla předepsané se už zveřejnilo, takže zase budu muset začít něco dělat:) Mám z toho radost:) Dneska už ale vážně nemám náladu psát další pokračování What Next, takže to bude až příště (zítra nebo tak). Místo toho zveřejňuju předposlední díl téhle středoškolské povídky. Ano, opravdu už se blíží ke konci...
Zamířili jsme do parku, kde jsme si sedli na vysokou zídku. Musel jsem Frankiemu pomoct nahoru, protože je trochu menší. Přišlo mi to moc roztomilý, jak se tam tak šplhal.
"Jen se mi směj…" komentoval to, když se konečně dostal na mou úroveň. Opřel jsem si o něj hlavu a hned jsem cítil, jak se kolem mě obmotaly jeho paže.
"To ve škole bylo fakt dobrý…" chechtal jsem se. "Je to všechno pravda?"
"Jo, je…"
"A jak jsi to věděl?"
"Za tu dobu, co se známe jsem si toho prostě všiml… Jenom jsme se o tom diskrétně nebavili."
Přemýšlel jsem o tom. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že tihle dementní "drsňáci" dělají takové ujeté věci. Kdybych to třeba jen tušil, zřejmě bych se jich už tolik nebál. Jsem rád, že jim to Frank tak nandal, teď už si nejspíš netroufnou. Frankie je zkrátka dokonalý, vždycky něco chytrého vymyslí.
"Miluju tě…" zašeptal jsem s povzdechnutím a dožadoval jsem se polibku. Naše rty se opět setkaly. Chvíli jsme se tak líbali, než mě něco napadlo a posmutněl jsem.
"Co se stalo?" nechápal a hleděl mi do tváře se starostlivým výrazem.
"Víš, napadlo mě," zhluboka jsem se nadechl a zahleděl se do dálky. "To o mě je taky pravda. Jsem absolutní nula…"
"Ale co to povidáš? Samozřejmě, že nejsi." Chytil mě za ruku a trochu se mnou zatřásl.
"A taky sebevrah…"
"Gee…" přisunul se ke mně ještě blíž a vzal do dlaní mou hlavu. Vpíjel se mi do očí. "To, že ses pokusil zabít, se stalo z nějakého důvodu. Byl jsi v depresi. Nejsi sebevrah, jen tě něco hodně ošklivého popadlo. Teď už by ses nezabil… Máš přece pro co žít, ne?"
"Pro co?" nechápal jsem.
"Přece pro mě."
Tvář se mi maličko vyjasnila.
"Co bych tu bez tebe dělal? Miluju tě, jsi dokonalý. Víš, jaká jediná věc mi na tobě vadí?"
Zavrtěl jsem hlavou.
"Že si neustále stěžuješ a lituješ se…"Trochu se zasmál a znova mě políbil na důkaz, že všechny mé ostatní dobré vlastnosti zastíní tu jedinou špatnou. To teda nevím, jaké.
"Ale vždyť vlastně jsem nula…" namítl jsem znova. "No fakt, co umím? Nic…"
"Umíš nádherně kreslit." Usmál se. No jo, to je taky pravda. "Jsi moc chytrý, hodný. Jsi ochotný, obětavý. Jde ti úplně všechno…"
Položil mi prsty na ústa, aby umlčel další otázky a pak se mírně odsunul. Zatlačil na mé rameno a mou hlavu si položil do klína. Hladil mě po vlasech a obličeji, já zavřel oči. Byla to nádherná chvilka.
Musel jsem si v hlavě srovnat všechno, co jsem kdy udělal. Uvědomil jsem si, že jsem byl opravdu jen zakomplexovaný idiot, co si o sobě myslel všechno nejhorší. A vždyť jsem si vlastně dost křivdil.
Jak jsem nad tím přemýšlel, dospěl jsem k názoru, že mi vážně nějaké věci jdou a mám možná i trochu talent na kreslení. Mohl bych se tím v budoucnu třeba živit. Chtěl bych dělat komiksy. Také mám blízko k hudbě, mám v ní obrovský přehled. A myslím, že můj vkus je také celkem dobrý. A umím zpívat. Jednou - když jsem se ještě tak nestyděl a byl celkem sebevědomý - jsem byl s bráchou a jeho kamarádama zpívat karaoke. Bylo mi asi dvanáct, ale už jsem měl hluboký hlas a byl jsem na svůj věk celkem vyspělý. Pamatuju si, že jsem sklidil obrovský úspěch.
Kdysi jsem také hrál na kytaru, šlo mi to, ale moc mě to nebavilo. Ale učit se něco mi vážně nedělá problém. Také jsem psal povídky, ze slohu jsem do teď nejlepší ze třídy. Sice nevím, jestli vážně nebo proto, že na to ostatní kašlou, ale stejně je to hezký pocit.
Možná měl Frank přece jen pravdu. Možná jsem vážně všestranně nadaný. Na všechno, jen kromě sportu. Ten mi moc nejde a hlavně to neudýchám.
Vlastně na základní škole jsem byl celkem sebevědomý a kamarády jsem měl. Dostal jsem se do dobré třídy. Až na střední to se mnou šlo z kopce, protože jsem potkal Franka a jeho kumpány. To oni mě takhle zrujnovali.
Asi bych ho za to měl teď nesnášet, ale on k tomu přece moc co dočinění neměl. Jen se snažil spynout s davem, aby ho nechali na pokoji.
Naplno jsem vnímal Frankovy prsty jezdící po mém obličeji. Stále jsme byli na té zídce, ležel jsem a má hlava odpočívala v jeho klíně. Bylo mi vážně hezky, nechtěl jsem, aby ta chvíle skončila. Ty doteky mi byly vážně příjemné, vlastně to trochu lechtalo, jak byl opatrný. V tu chvíli jsem si připadal skoro jako porcelánová panenka, se kterou se musí zacházet co nejjemněji, jinak se roztříští na stovky drobných střípků.
Frankova druhá dlaň byla položená na mém boku, teď se trochu rozhýbala a zajela mi zespoda pod tričko. Začal mě škrábat na holé kůži a já se rozechvěl.
Brzy toho nechal a rukou vklouzl pod lem mých kalhot. Mezitím si mě přetočil tak, abych ležel na zádech, takže mi koukal přímo do obličeje. Usmíval se na mě a já mu úsměv oplácel, chtěl jsem mu jakýmkoliv způsobem dát na jevo něco o svých momentálních pocitech.
Rozepl mi knoflík od džínů a vzápětí jsem slyšel kovový zvuk sjíždějícího zipu. Frank na nic nečekal a bez varování zajel pod mé boxerky. Vyvalil jsem oči společně s hlasitým zasénáním, byl to pro mě šok.
Pevně jsem zavřel oči, když vzal mou nabývající erekci do celé pěsti a začal mě dráždit. Bylo to neskutečné. Nepřestával mě však hladit po obličeji, jeho toulavé prsty se nyní přesunuly na čelo a vjížděly mi do vlasů.
"Baví mě tě přivádět do takového stavu." Zašklebil se Frankie, začal pomalu pumpovat, moc prostoru v mých boxerkách neměl.
Cítil jsem, že se začnu každou chvíli červenat, trochu jsem se styděl. Tohle byla naše druhá intimní chvika a já si stále nemohl zvyknout, že mám něčí - Frankovu - ruku zrovna v těchto místech. O to víc mě ale ta představa vzrušovala a snažil jsem se vychutnat si každou vteřinku.
Slastně jsem zvrátil hlavu dozadu, když našel místo, které mě obzvlášť vzrušovalo. Všiml si toho a začal se rychlejším tempem věnovat mým nově objeveným erotogením zóznám.
Boky jsem vypínal dopředu a kroutil jsem se, svaly na mém těle se napínaly a můj mozek se zatemnil. Vnímal jsem to všechno tak silně.
Pořád jsem mu koukal do očí, i když to vůbec nebylo jednoduché. Můj přerývaný dech svědčil o tom, jak moc mě Frank dostává. Není tedy divu, že jsem se dost brzy udělal.
Prostoupila mnou příjemná a velice silná křeč, chytil jsem se okraje té zídky a zaryl do ní nehty, jakobych se bál, že z ní snad spadnu. No, neměl jsem k tomu daleko, ale věděl jsem, že mě Frankie pevně drží.
Všechno odeznělo a já zavřel roztřesená víčka. Zůstal jsem chvíli nehybně ležet, pak jsem vzal Franka za ruku. Teď už byla čistá, výsledek své práce nejspíš utřel do kapesníku.
"Fantastický…" zhodnotil jsem všechno jedním slovem, se smíchem mě pocuchal ve vlasech. Otočil jsem se na bok směrem k jeho tělu a přitulil jsem se, dal jsem mu malou pusu na bčicho, než jsem začal spokojeně relaxovat.
Po celkem dlouhé době jsem se nadzvedl a rozespale jsem se podíval do jeho tváře. V obličeji se mu odřážel hloubavý výraz, zamyšleně mě hladil a hleděl kamsi do dálky.
"Asi bych ti to měl oplatit," namítl jsem.
Svou pozornost začal soustředit na mě, s úsměvem zavrtěl hlavou. "Nemusíš. Můžeš třeba jindy, až budeš chtít, ale teď ne. Víš, pro mě je právě největší odměna tě vidět, jak se u toho tváříš, jak se kroutíš." Zahihňal se. "Líbí se mi tě dělat šťastným."
Chvíli jsem na něj jen tak koukal a snažil jsem se mu dát najevo svou vděčnost. Hleděl jsem mu do očí, byl jsem opravdu moc rád, že ho mám.
předposlední díl ? cože ? tak rychle ? néééé
jinak úžasné
mě zajímá jak to teda\skočí