close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nightmare 3

1. července 2009 v 17:32 | Jannica |  Nightmare
Mě to taky připomíná základku. Ale mě naštěstí moc nešikanovali, jen se o to pokoušeli, protože jsem se nedala. Fyzický násilí bylo jen jednou, ale ta holka, co mi dala facku skončila na zemi. Tak mě nechali. Ale stejně mám na základku hrozný vzpomínky, je zvláštní, že od tý doby, co jsem na gymplu je všechno v pohodě a lidi se respektují navzájem. Děcka ze základky jsou zkrátka blbý.
A to, že lidem proletí vzpomínky na celý život je nejspíš vážně pravda, babička takhle vypověděla svou klinickou smrt.


Slyším pípání. Nevím, od čeho ten zvuk pochází, ale určitě je skutečný. Zkouším otevřít oči, ale nejde to. Víčka mám těžká. Snažím se něčím pohnout. Kupodivu se mi to povede. Hýbu konečky prstů a pomalu už můžu otáčet celou dlaní. To pípání je pravidelné a vrývá se mi do hlavy jako zvuk metronomu. Cítím, jak začínám dýchat. Najednou mě přepadne naprosto nenesitelná bolest! Mé tělo je jako v ohni a bolí mě žaludek. Pomalu rozlepuji víčka. Nedokážu nic vnímat, ani nevím, kde to jsem. Nevzpomínám si na nic. Pohlédnu na špinavý strop a znova zkouším něčím pohnout. Bolí to. Tak moc to bolí. Proč? Proč jsem vůbec tady? Vzpomínám si jenom na tu tmu, ze které jsem se právě probral. Ale... co bylo předtím? Vybavil se mi ten obrázek. Obrázek, nad kterým byl nápis "sbohem" a pak ty křeče a bodání v hlavě. Aha... a já... spolykal jsem prášky. Ano, tak to bylo. Chtěl jsem se zabít. Teď jsem si na všechno vzpomněl. A... povedlo se mi to? Jsem už po smrti?


Pomalu jsem otočil hlavou a spatřil onen pípající přístroj, na kterém se míhaly všemožné čáry. Asi impulsy mého srdce. Takže... já žiju? Jsem jenom v nemocnici. Můj pokus o sebevraždu zase selhal. Zavřel jsem oči. A mám být rád nebo je to špatně?

"Doktore! Doktore už se probral!" proboha, ať tak nekřičí! Moje hlava…

Přispěchali ke mně nějací lidé a začali si mě prohlížet. Jakási paní mi změřila puls a pak ze mě opatrně vytáhla malou hadičku.

"Jak vám je?"

"Eh...divně?" nevěděl jsem, co by si přáli slyšet.

"Bolí vás něco?"

"Hlava, žaludek.."

"Tak to je dobře.." nechápal jsem, co na tom může být pozitivního, ale když to říkají...

.
Sedím na bílé nemocniční posteli a pod zádama mám polštář. Celkem se nudím, ale aspoň to tu tak nesnesitelně nepípá. Byla tu za mnou máma. Udělala hroznou scénu. Přinesla mi kytky a bonboniéru, ale zároveň mi vytkla, že opravdu netuší, jaký jsem měl důvod. Řekl jsem jí, že nic o mých problémech neví a teď chci být sám. Mikey tu byl taky a dal mi knížku a tři nový bloky. Ať se tu nenudím. Měl opuchlé oči a myslím, že předtím brečel. Stále mě objímal, blekotal, že mě má rád a je dobře, že žiju. S úsměvem jsem odpověděl, že ho mám taky moc rád.

Všechno mi teď připadá jako ve snu. Je zvláštní, jak se ke mně najednou každý chová mile a předtím mi nikdo nikdy neřekl nic hezkého.

Otevřu knížku a začtu se. Je to horor. Jo, brácha přesně ví, co mám rád.

"Máte tu návštěvu!" ozve se ode dveří sestra a já na ní kývnu, aby toho člověka pustila dovnitř.

Úsměv mi doslova ztuhne na rtech, když dovnitř vstoupí zrovna Iero. To mě chce šikanovat i tady?

"Gerarde? A-ahoj."

Neodpovím. Jen odvrátím pohled.

"Víš já... dozvěděl jsem se, co se stalo. Mrzí mě to. Přinesl jsem ti kytky." pokusil se o úsměv a dal je do vázy, co byla na stole.

"Co chceš?" zasyčel jsem.

"Omluvit se. Za všechno. Myslím, že je to možná i naše vina. Moje a kluků... že jsme tě šikanovali..."

Podíval jsem se mu do očí a poznal jsem, že chce, abych řekl, že to tak není. Má černé svědomí.

"Je to tvoje vina." zamračil jsem se. "A teď vypadni."

Ještě chtěl něco říct, ale při pohledu na mě si to asi hezky rychle rozmyslel. Sklopil hlavu a mě se na chvíli zdálo, že se mu lesknou oči. Odešel rychle.

Chtěl jsem znova začít číst, ale už jsem to nedokázal. Místo toho jsem musel stále koukat na tu kytku, co mi Frank přinesl. Že by mu to opravdu bylo líto? Nesmysl... jen si chtěl očistit svědomí. O mě se nezajímá. Spíš o to, co řeknou ostatní. Zajímá ho jen vlastní prospěch a na pocity ostatních zvysoka kašle.


Do pokoje přijde sestra s nějakým jídlem. Chce, bych to snědl, ale je to strašně moc hnusný. No, alespoň zhubnu. Všichni mi říkají, jak jsem teď hubený, ale já vím, že to není pravda. Občas mi bývá špatně od žaludku a zvracím. Ptal jsem se na to doktora a ten mi řekl, že mi ten žaludek vypumpovali. Tak proto. Je mi z toho špatně. Pozítří by mě měli pustit domů. Nevím, jestli se mám těšit. Ale asi ne, protože to znamená, že zase budu chodit do školy. A ostatní budou mít pádnější důvod se domnívat, že patřím k nějakému sebevražednému kultu. Ale doufám, že nebude informováno tolik lidí. Nechci, aby to někdo věděl a už vůbec ne celá škola! Doufám, že ti, co to třeba jen tuší, budou mlčet. Ale když už o tom ví Frank Iero, doufat můžu marně. Teď bych si zase přál, aby mě nezachraňovali a nechali mne umřít tak, jak jsem si přál. Nechci dál pokračovat v tomhle nesmyslném šílenství. Nic to pro mě neznamená. Proč si zbytečně dělat starosti s něčím, co vlastně vůbec nemá žádnou cenu?

.

Plavu bazénem. Voda je až moc čistá a průledná. Přesto jakoby mne tížila. Cítím, že mě něco stahuje dolů a nemohu vylézt ven. Utopím se tu. Lapu po dechu, ale do plic žádný vzduch nevchází. Mé tělo nakonec bezvládně klesá pod hladinu...

Probudil jsem se. Prudce jsem se posadil na posteli a oddechoval. Už zase... Už zase ta příšerná noční můra. Toho už se nikdy nezbavím. Bude se mi to zdát každou noc, nadosmrti. Lehl jsem si a pokusil se znova usnout. Co jiného bych taky měl tady, v nemocnici, dělat.

.

Čím vís se blížil den mého návratu do reálného světa, tím méně jsem mluvil a byl rozmrzelejší. S ostatními jsem se vlastně vůbec nebavil. Byl za mnou i nějaký psychyatr. Aby si se mnou promluvil o mých pocitech. Říkal, že sebevražda je špatná a každý má mít svůj život rád. Prý jsem ještě mladý na takovéhle myšlenky. Asi si půjdu hodit mašli znova kvůli němu. Celé dvě hodiny jsem zarytě mlčel a nepromluvil s ním ani slovo. Pak řekl, že jsem problémový případ. Bezva. Já jen nechci, aby se mi někdo šťoural v mozku.

Brzy na to jsem nasedl do auta svých rodičů a odjel k našemu malému skromnému domku. Čím víc jsme se blížili k naší ulici, tím spíš jsem propadal beznadějné panice a depresi. Když jsem vstoupil domů, do očí se mi nahrnuly slzy.

Najednou jsem byl rád, že jsem to neudělal. Nikdy víc bych nezažil teplo domova a nespatřil tu krásu, co teď byla všude kolem mě. Domov... To slovo se mi najednou zdá kouzelné. Nikdy dřív mi to tak nepřišlo.


Vstoupil jsem do svého pokoje a na okamžik se mi zastavil dech. Všechno zůstalo tak, jak si to pamatuju naposledy. Postel nebyla ustlaná a válel se tam můj sešit otevřený přesně na té stránce s tím obrázkem, který jsem si vryl do paměti. I ta prázdná láhev od vodky se stále válela na zemi. Máma neměla sílu to tu uklidit.. Myslela si, že jsem umřel.


"Gee?" někdo zaklepal na dveře pokoje. Ani jsem nastačil odpovědět a on vešel. Mikey. Podíval jsem se na něj a on nesměle vstoupil. Rozhlédl se, jakoby hledal náznaky mé psychycké lability.

"Promiň...můžu dál?"

"Vždyť už tu jsi.." usmál jsem se na něj. Nesměle mi úsměv oplatil a sedl si na kraj postele, na které jsem se válel.

"Já.." Mikey koukal někam do země. "Já tě mám moc rád, Gee.." zašeptal.

"Ale to přece vím.." natáhl jsem se abych ho mohl obejmout. Přitiskl se ke mně a najednou začal vzlykat. Brečel mi na ramenou a já ho trochu hladil po zádech. "Copak se stalo?"

"Gee, slib mi, že už to nikdy neuděláš..." vzlykal. Mnou trochu cuklo.

"Co nemám dělat?"

"No, že se.. že se..." hlas se mu zlomil a celý se rozklepal.

"Neboj, nikdy už se nepokusím o sebevraždu."

Teď se přestal klepat a nadzvedl se, aby mi mohl pohlédnout do očí. "Slibuješ?"

"Ano, slibuju." přikývl jsem a Mikeymu se najednou rozjasnila tvář.

"Mám tě rád..."

"To už jsi mi jednou říkal..."

Oba jsme se krátce zasmáli. "Co děláš?" zeptal se, aby změnil téma a nahlédl do mého bloku. Vždycky se mu ty obrázky hrozně líbily. Jednou mi dokonce jeden sešit vzal a potají si ho prohlížel u sebe v pokoji. Dělal jsem, že o tom nevím.

Tenhle den jsem strávil skoro celý s nim. Nikdo z nás nešel do školy, i když bychom měli. Nebo alespoň brácha ano, já bych se měl nejdřív zotavit. Alespoň tak to říkal doktor.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Darek Darek | Web | 1. července 2009 v 18:24 | Reagovat

To je hezký... já nemám slov, víš?

2 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 1. července 2009 v 20:58 | Reagovat

tohle ani nemůže skončit dobře:(

3 Tez Tez | 1. července 2009 v 21:09 | Reagovat

Musí!

4 fallen angel fallen angel | Web | 1. července 2009 v 21:11 | Reagovat

[2]: neděs mě! :D
chudáček Gerardek.  

5 Chemical Writer Chemical Writer | Web | 1. července 2009 v 21:14 | Reagovat

Mě se to moc líbí. Je to takový dojemný. Je mi moc líto Gerarda, Franka, i Mikeyho. já jsem tak ráda že je Gee zpátky. K frankovi se chová trochu ošklivě ale nedivím se... vlastně mu to patří. Já bych nebyla jiná. Ale stejně si myslím, že Gerard v koutku duše doufá, že to Frankieho mrzí :-)

6 Tez Tez | 1. července 2009 v 21:37 | Reagovat

Mně se to taky líbí, moc :) líbí se mi, že Frank přišel a že byl na něj Gerard zlej, zaslouží si to

7 Geewayli Geewayli | 1. července 2009 v 21:47 | Reagovat

proč si dycky ten malej prcek musí dobírat toho většího?? já to nechápu

8 Franki Franki | 1. července 2009 v 22:54 | Reagovat

Kráásne jen at to dobře dopadne

9 scary scary | Web | 2. července 2009 v 8:27 | Reagovat

hurá přežil - oni se k němu začali hezky chovat až po pokusu o sebevraždu ?  * otršesně zírá na monitor *
pokráčko prosím - co nejdřív  (má absťák )

10 M@kAyla M@kAyla | 2. července 2009 v 10:44 | Reagovat

jů, zajímavééé!! Jenom pokračuj ;-)

11 M@kAyla M@kAyla | 2. července 2009 v 10:44 | Reagovat

PS: To je strašný, teďka nikdo nic nepíše :(((, kromě tebe :D

12 iWusZka iWusZka | Web | 2. července 2009 v 12:23 | Reagovat

Uhh, ten Mikey :) To musí bejt zlatej brácha :)
Jak krásně odpálkoval Franka *zlomyslně se usmívá*
:D

13 Senii Senii | Web | 2. července 2009 v 18:53 | Reagovat

to tak většinou bývá, že vás lidi mají strašně moc rádi, ale dají vám to skutečně najevo až v okamžiku. kdy málem umřete..a to teplo domova, svatá pravda :D a je to moooc krásný díl

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama