5. července 2009 v 20:28 | Jannica
|
Uplynuly už dva dny od mého propuštění z nemocnice. Začínal jsem být rád, že mi můj plán nevyšel. Uvědomil jsem si, že mám vlastně svůj život rád a je tu spoustu lidí, kterým bych scházel.
"Zlato?" do mého pokoje vstoupila máma. Zeširoka se usmívala a klekla si k mé posteli. "Jak ti je?"
"Už je to dobrý..." podíval jsem se na ní.
"Tak to je fajn. Půjdeš zejtra do školy?"
"No, nevím.." zamyslel jsem se. "Já tam moc nechci..." sklopil jsem hlavu. Jak překonám ty narážky spolužáků? A všichni na mě budou zírat...
"Měl bys tam jít, Gee.." máma mě chytla za ruku a tvářila se starostlivě. "Jednou tam stejně půjdeš... Uvidíš, že to není tak hrozný. Moc lidí o tom ani vědět nebude." No, jasně. Nebude. Hlavně, že to ví Frank Iero.
"Když já... já už tam nechci nikdy."
"Já vím, ale to přece nejde. Všechno se teď zlepší, uvidíš sám. Stačí se jen překonat." trochu se odmlčela. "Chceš zlepšit náladu?" zase se usmála a já nechápal, jak to chce udělat. Přikývl jsem. Ona od někud vykouzlila malou obálku a položila mi jí do klína.
"Co to je?" podíval jsem se na ní a máma jen pokynula, abych to otevřel. Poslechl jsem jí teda a v tu chvíli se mi udělaly mžitky před očima.
"Mami! To je úžasný!! Kdes to sehnala?" Znova jsem se podíval na ten papírek. Byl to lístek na Mejdny!!
"To víš, známosti.." tajemně se usmívala.
"Já myslel, že už ty lístky vůbec nejsou! Vždyť maj koncert za tejden!" Že přijednou do NJ jsem zjistil asi před šesti měsíci. S mým finančním stavem jsem si žádný naděje nedělal... Ale teď... Je to tak skvělý! Nikdy by mě nenapadlo, že tam budu!
"Jedenomu mému kolegovi ten lístek přebýval. Koupila jsem ho od něj."
"Mami, jsi úžasná. Díky moc!"
"Jsem ráda, že tě zase vidím se usmívat, Gee..." pohladila mě po vlasech, vstala a odešla z mého pokoje. Já radostí málem vyletěl do stropu! Úplně jsem zapomněl na celou tu posranou školu, na hoperskýho Iera i to, že vlastně už dávno mohlo být po mě. Měl jsem v hlavě jen jedinou myšlenku. Uvidim na živo Iron Maiden!!! vylétl jsem ze svého pokoje, jak mi to docvaklo a běžel jsem dolu za mámou. Vrhl jsem se jí kolem krku a ona se strašně smála. Když už jsem byl v tom obýváku, šel jsem rovnou do kuchyně a vzal si hromadu jídla. Poslední dobou jsem toho moc nenajedl a jsem hrozně vyhublý z tý nemocnice. A na ten koncert budu potřebovat spoooustu energie!
***
Ráno mě vzbudil nařízený budík. Ihned jsem si vzpomněl, že dneska budu muset do školy. Má nálada okamžitě klesla a já měl chuť to něčím pořádně zapít. Zamítl jsem to ale, protože tam přece nechci přijít vožralý.
Na školním dvoře si mě nikdo nevšímal a já prošel úplně bez problémů, ale když jsem v stoupil do třídy a sedl si na své obvyklé místo, už to bylo poněkud horší. Otáčeli se na mě a něco si neustále mezi sebou šeptali. Vyhlédl jsem z mého oblíbeného okna a snažil se je všechny ignorovat. Nikdo na mě naštěstí zatím neměl narážky a já se v duchu modlil, aby to tak zůstalo i nadále. Rozhlédl jsem se a můj pohled se setkal s pohledem Iera. Ucuknul a rychle sklopil hlavu. Vůbec nemluvil, ani kolem sebe neměl tu jeho bandu. Když znova vzhlédl, jen jsem se na něj pohrdavě zašklebil a dál mu nevěnoval žádnou pozornost. Hodina začala a byla stejně nudná jako ty, co přišly po ní. Měl jsem chuť utéct domů, ale tam bych se nudil úplně stejně.
Po posledním zvonění jsem rychle vyběhl ze školy. Bál jsem se, co přijde. Ale mohli by mě teď nechat na pokoji.
Nenechali. Ten houf největších grázlů čekal za rohem školy. Na mě.
"A hele, náš Gerardek sebevrah..."
"Přeřízli ti provaz?"
Snažil jsem se je nevnímat a chtěl jsem projít.
"Nebo jsi to chtěl udělat třeba nožem?"
"Ne, vždyť přece nejsnadnější je pistole..."
Zastoupili mi cestu.
"Ale kampak, snad si nemyslíš, že tě budeme litovat a pustíme tě.."
Výrazně jsem znervózněl a očima pošilhával po těch škodolibých tvářích.
"Kluci, nechte ho..." slyšel jsem hlas. Otočil jsem se a spatřil Iera, jak k nám jde s cigaretou v ruce. "Vždyť už má Gerard dost, nemyslíte? Už to zachází moc daleko..."
Všichni se na něj tak divně dívali, včetně mě. Tohle bych nečakal ani ve snu!
Ti hajzlové mě pustili a já rychle utekl domů, kdyby si to náhodou ještě rozmysleli. Stále jsem to nemohl pochopit. Jde tomu Fankovi jenom o vlasní prospěch nebo má v sobě opravdu kousek citů?
.
Další dva dny mě nešikanovali, jenom třetí potřebovali nějaké peníze a trochu si na mě vybili zlost. Hlavně ale, že už to nedělají pravidelně. Svět se zdál být zase o něco lepší. Máma s Mikeym se ke mně chovali moc hezky a já se snažil jim to oplácet. Uvědomil jsem si, jak moc jsem jim svým pokusem o sebevraždu ublížil. Snažím se to aspoň trochu vynahradit.
***
Je už odpoledne a já se připravuju na nejšťastnější den v mém životě. Dneska je přece ten koncert! Strašně se tam těším, nemůžu se dočkat, až konečně spatřím na jevišti tu metalovou legendu. Jsou dokonalí. Právě se mi plní to, co jsem si vždycky přál.
Navlékl jsem na sebe černé hadry, trochu jsem si i podmaloval oči, musím být přece stylový. Vlasy jsem si rozcuchal... wow, vypadám skoro jako satanista! Musel jsem se tomu zasmát, ještě by to chtělo ten pentagram... ale slušelo mi to. Vypadal jsem dost jinak. Cool.
Když jsem odcházel, ještě jsem se krátce rozloučil s mámou, tu z mého zjevu málem kleplo, ale nic neříkala. Jenom mi dala klíčky od svého auta. Řidičák mám, ale na vlastní si teprve šetřím. Možná ho dostanu po maturitě nebo tak. Dobrá motivace.
Cesta trvala poměrně krátkou dobu. Měli vystupovat jenom kousek odsud. V hale bylo dost narváno, postavil jsem se spíš dozaději, nechci se rvát nikam dopředu, tam bych si to ani pořádně neužil.
.
Ten koncert byl naprosto úžasný! Hráli opravdu dokonale, nikdy jsem neslyšel nic lepšího. Všechny své starosti jsem hodil za hlavu a jenom poslouchal hudbu, to, co mě drží nad vodou. Mě jsem pocit, že nic důležitějšího v tu chvíli ani neexistuje.
Nějak ke konci vystoupení jsem se - ani nevím proč - zadíval do leva. Viděl jsem něco, co mi doslova vyrazilo dech! Byl tam Frank Iero! Hlavou nepřítomně pokyvoval do rytmu písničky, v ruce držel nedopité pivo a jeho image byla také celá do černa. Vůbec nevypadal jako ve škole, měl na sobě černé otrhané kalhoty a uplé triko s kapucou.
Udiveně jsem na něj koukal. Já myslel, že poslouchá hip hop a disko! A kde jsou ty jeho skejťácké džíny, nagelované vlasy a kamenný výraz?
Koncert brzy skončil. Podíval jsem se znovu na Franka. Teď se naše pohledy střetly a on se hrozně lekl. Rychle začal vycházet pryč, proplétal se davem lidí, který se pomalým tempem hrnul z arény. Já samozřejmě hned běžel za ním, ještě bude mít co vysvětlovat. Nejdřív jsem ho venku vůbec nemohl najít, pak jsem ho ale zahlédl sedícího na lavičce v menším parku. Koukal nepřítomně před sebe a automaticky dopíjel to pivo.
"Fanku?" přisedl jsem si. Otočil se na mě.
"Gerarde, co tady děláš?!"
"Spíš co TY tady děláš." ušklíbl jsem se.
"No.. já jsem na koncertě svý oblíbený skupiny..." trochu sklopil hlavu, jakoby to snad bylo něco špatného.
"Nevěděl jsem, že posloucháš Mejdny..."
"Já je neposlouchám, já jen.... už musím jít..." rychle vstal a vypařil se. Já tam zůstal sedět úplně mimo a nechápal jsem, co to všechno má znamenat.
mno jo no...to je tak když někdo něco skrejvá:D:D....ale gee je detektiv:D