10. srpna 2009 v 8:00 | Jannica
|
Tak, konečně to vypuklo:) Doufám, že se vám to bude líbit. Napište mi prosím komentář, co na to říkátě, docela by mě to zajímalo. Prvních pár kapitol bude takových divných, musím se nějak prokousat k hlavnímu ději. Znáte to, když tam ještě nemůžete napsat to důležitý, ale musí to tam být, aby to bylo o něčem:D
Vypráví Frank.
Tak čtěte:)
Seděl jsem v tourbusu a pohledem rentgenoval krabičku od antidepresiv, kterou tam nechal Mikey. Cítil jsem se strašně, uvnitř jsem měl pocit naprosté bezmoci, který jsem nedovedl vysvětlit. Všechno to bylo na nic, každý den jsme někam jeli, abychom mohli hrát ty samé písničky těm stejně fanatickým fanouškům. Měl jsem chuť to pro jednou celé skončit, předávkovat se a zapomenout na tu zodpovědnost, kterou má každý z nás. Hodiny jsem musel stát v dešti a trpělivě se nechat fotit s každým děckem. Na všechny jsem se usmíval jako debil, nemohl jsem si dovolit být protivný na fanoušky. Za to by mě Gerard přinejmenším seřval, on nesnáší, když se někdo z nás chová protivně k lidem, díky kterým jsme slavní a úspěšní.
On je miluje, nikdy by nedopustil, aby jim něco slíbil a pak to neuskutečnil, dělá pro ně až nezdravě moc. Chová se k nim jakoby byli z cukru, na každého se usmívá a autogramy rozdává jen s věnováním a obrázkem.
Natáhl jsem se pro krabičku antidepresiv ve chvíli, kdy právě on vstoupil do pokoje.
"Franku!" zděsil se. "Stačí, že je bere Mikey, ale ty toho prosím tě nech!"
"Proč jako? Můžu si dělat co chci!" Už jsem se chystal jeden prášek zapít, on mi ho ale vytrhl z ruky a celé balení schoval za zády, podíval se na mě s ustaraným výrazem ve tváři.
"Z tebe nemůže být troska. Nezačínej s tím. Nebo snad chceš dopadnout jako já?"
"Skončit jako ty není nic špatného. Docela rád bych byl taky takový." Celkem jsem ho obdivoval a on to věděl, protože jsem mu to často dával najevo. Věděl jsem sice, že tím se jeho ego akorát tak víc zvětší, ale nemohl jsem si pomoct.
Krátce se usmál a sedl si vedle mě, než se na mě zahleděl. "Ty víš, jak na tom jsem. Selhávají mi játra, už mě málem odvezli."
"Ale to je kvůli alkoholu, ne antidepresivům."
"Prášky na tom mají taky svůj podíl." Povzdechl si a začal si prohlížet krabičku, pak si jí strčil do kapsy od bundy. Chvíli jsme jen tak mlčeli.
"Nechceš si zahrát něco na compu?" otázal se mě.
Vyhlédl jsem z okna a smutně jsem se pousmál nad zamračeným deštivým počasím. "Ne, nemám náladu."
"Tak fajn, já jdu."
"Kam?"
"Nevím." Pokrčil rameny. "Třeba si zkontrolovat maily." Zvedl se a odešel ke dveřím.
"Už zase? Chceš se rochnit ve své slávě?"
Na prahu se zastavil, věnoval mi jeden pohled bez jakéhokoliv výrazu a bez odpovědi odešel.
Večer jsme měli koncert. Hrál jsem na kytaru a užasle jsem sledoval Gerarda, který skvěle odváděl svou práci. Nikdy na koncerty nic nenacvičoval, vždycky do mikrofonu mluvil jen ty věci, které ho v tu chvíli napadly. Písničky zpíval po každé jinak a to ho na tom právě bavilo. On dělal každou show jedinečnou a nezáleželo na tom, kde a po kolikáté hrajeme. S ním mě ty koncerty bavily, dokázal jsem ho hodiny sledovat. A když jsem dělal s kytarou blbosti, válel jsem se po zemi a cukal sebou v předváděné agónii - byla to jen zoufalá snaha upoutat jeho pozornost. Viděl jsem ho, jak se na mě občas dívá a to mi dělalo dobře. Chtěl jsem, aby si o mě myslel alespoň zlomek toho, co já o něm. Aby jednou řekl: Tohle se ti povedlo. Byl jsi skvělý.
Nevím, jestli si nevšiml, o co se snažím nebo měl dost svých starostí, každopádně se se mnou vůbec nebavil tak, jak bych chtěl. Přilezl jen v případě, že neměl nic na práci a to, o čem mluvil byly pouze organizační věci. V kapele jsme vlastně stále mleli o tom samém, neměli jsme jiná témata. Vlastně jsme ani neznali život, který vedou normální lidé. Nemohl jsem se svým nejlepším kamarádem probírat každodenní věci, problémy, nemohl jsem jen tak řešit to, co mě v tuhle chvíli napadlo. Na to prostě nebyl čas.
Možná jsem byl dost vyhořelý, už jsem jednal nespravedlivě vůči všem, vůči naší práci. Dříve se mi to líbilo - ta popularita, fanoušci, kteří při nás stáli, a neomezené hraní na kytaru. Vždycky to byl můj sen. Ale po čase se mi sláva začala protivit. Když jsem spatřil na ulici někoho, kdo měl třeba jen naší placku na batohu, otřásl jsem se hnusem. Opravdu mi to připadalo odporné, jak světoví jsme, jak nás každý zná. Stejně, jako si puberťačky večer před spaním sní svůj sen o tom, být velká star, já jsem si představoval, že jsme malá neznámá skupina, která má jen pár příznivců a hraje si v pohodových, zapadlých klubech. Věděl jsem, že ty časy se už nikdy nevrátí, i kdybychom se o to snažili. Mohli bychom se třeba rozpadnout a stejně bychom si ničím nepomohli.
Jedno mi však ze starých dob zůstalo. Rád jsem chodil na net a hledal tam všemožné věci spojené s My Chem. Bylo tam spoustu zajímavých názorů na nás, rád jsem přispíval do diskuze pod anonymním jménem. Bylo hezké sledovat, jak se pod tím strom příspěvku kupí a každý řeší věci, které jsou mi tak samozřejmé. Vždycky jsem se musel smát, v jak hrozné nevědomosti jsou a jak moc kuriózní příhody si o nás vymýšlejí. Připadalo mi, že nás berou jako nějaké nadlidi, hrdiny, a jejich neomylné idoly. Pak jsem si vážně připadal jak hlavní postava nějakého fantastickho komiksu.
Na netu jsem mimo tohle dělal i jiné věci. Třeba jsem četl. Nikdy bych neřekl někomu z kapely, co čtu a už vůbec ne Gerardovi.
Jednou jsem na ty stránky narazil, úplně náhodou. Vždycky jsem podvědomně tušil, že tyhle fikce existují, ale nepátral jsem po nich. Až když jsem dal mé a Geeho jméno za sebe do hledáčku na google, vyjelo mi podivné slovo. Frerard.
Na internetu jsem objevil spoustu komunit, nejvíce se mi zalíbila strána livejournal. Tam jsem si mohl opravdu vybrat, bylo tam spoustu uživatelů, kteří psali velice kvalitní a krásné věci.
Nečetl jsem to proto, že jsem byl hlavní postava příběhu. Bylo by mi jedno, jestli tam figuruji já, Gerard nebo třeba někdo úplně neznámý. Šlo mi především o kvalitu četby a když už jsem po ruce neměl žádnou knížku, otevřel jsem si svůj notebook a našel pár takových povídek. Líbilo se mi, jak to bylo na pokračování, jak každý den něco nového přibylo a já jsem mohl po večerech přemýšlet,co se asi stane v dalším díle. Dáme se ještě někdy dohromady nebo Brian naruší náš vztah natolik, že nebudeme schopni se už nadále vídat? Těmito otázkami jsem se zabýval téměř pořád.
Vlastně jsem tím vším utíkal od reality. Tam na netu jsem žil fiktivní životy plné lásky, napětí a akce, byl jsem tam dokonalý idol Frank nebo naopak zlý a proradný prcek.
A co se týče sexuálních scén… Zpočátku mi to nedělalo moc dobře. Vždycky jsem to tak přelétl očima a divně jsem se u toho zašklebil, i když mi to vlastně ani nepřipadalo nějak hrozné. Jen jsem bál, že se mi to začne líbit. Jednou jsem se u vášnivého polibku přistihl, jak si chtivě olizuju rty.
Po koncertě jsem se okamžitě vysprchoval a sedl si na pohovku, chvíli jsem zíral do blba a přehrával si dnešní večer. Chtěl jsem najít Gerarda a zhodnotit to s ním, tak jako jsme to vždy dělávali, on ale někam zmizel. Rozhodl jsem se na něj počkat, i když jsem už padal únavou.
Byly asi dvě hodiny ráno a on se stále nevracel. Začal jsem mít o něj strach a chtěl jsem ho jít hledat, avšak na to už jsem neměl sílu. Místo toho jsem šel do naší provizorní ložnice a naklonil jsem se k Mikeyho posteli. Převracel se ze spaní, dýchal hrozně mělce a jako vždy špatně.
Lehce jsem s ním zatřásl a on po chvíli otevřel oči. Podíval se na mě a nadzvedl jedno obočí.
"Promiň, že jsem tě vzbudil," zašeptal jsem. "Ale nevíš, kde je Gerard? Není tu."
Pokrčil rameny. "Nedělej si starsosti, téměř vždycky někam chodí. Asi si dlouho do noci povídá s fanouškama, nevím." Párkrát zasípal. "Můžeš mi prosím podat ten venetol na stolku? Je tu hrozně prachu…"
Vtiskl jsem mu do dlaně lék a on se toho párktát nadechl. Pak se konečně trochu sklidnil a ulehl zpět do postele. Bylo mi ho líto, nevěděl jsem, jaké je to mít astma. Zřejmě hrozné. Pocit, že se dusíte musí být tak svazující!
Odešel jsem k sobě na palandu a mimoděk jsem zavadil pohledem o Gerardovu postel, nad kterou jsem spal. Zamračil jsem se a sotva jsem sebou flákl do peřin, usnul jsem.
mno vyvíjí se to celkem slibně:-)