28. srpna 2009 v 11:54 | Jannica
|
What Next bude příště (zítra nebo třeba dneska večer), protože jsem líná a nechtělo se m psát. Děkuju za všechny komentáře, vždycky mě děsně potěší:)
Kdyby to někoho z vás zajímalo, tak mám další videa.
tady hraju na klavír Cancer a
tady teenagers. Kvalita hrozná, ale něco tam je :D Bohužel jsou to asi má poslední videa, protože pak mi spadnul foťák ze židle, která byla postavená na posteli a rozflákal se:(
Teď už můžete číst toto:)
"Gerarde?" Vplul jsem do místnosti a potichu jsem za sebou zabouchl dveře. Ležel na posteli, v pěsti svíral cíp polštáře a něco si pro sebe mumlal. "Jsi v pořádku?"
Neodpověděl, asi vůbec nezaregistroval mou přítomnost. Popošel jsem tedy k němu a sedl jsem si na kraj matrace, která se pod mou váhou jemně prohnula. Otočil ke mně hlavu a já tak mohl spatřit jeho bledý obličej a hněvem zúžené oči. Kousl se do rtu a věnoval mi jeden tázavý výraz.
"Jsi v pořádku?" Zopakoval jsem svou předchozí otázku, doufal jsem, že tentokrát dostanu odpověď. Marně.
Znova odvrátil tvář a zapadl obličejem do tlustého polštáře, který vzápětí celý objal. Nevěděl jsem, co se mu přihodilo a proto jsem ani netušil, co dělat, jak se k němu chovat. Byl zkrátka divný a mě to už ani moc nepřekvapovalo.
"Co ti je?" Byl jsem neodbytný, potřeboval jsem to z něj dostat, abych mu pomohl.
"Jsem naštvaný. A rozhořčený. Sere mě to. Strašně."
Při každém slovu sebou cukl, artikuloval dost na to, aby jeho mumlání do peřin bylo slyšet. Natáhl jsem ruku a opatrně jsem se ho dotkl na zádech, nevím, jestli to vůbec postřehl. Když jsem se dlaní dostal k jeho vlasům, otočil se ke mně a vyšel mému pohybu vstříc.
"Přemýšlel jsi někdy nad tím," zhluboka se nadechl, "proč tu jsme, co tady vůbec děláme?"
Přikývl jsem.
"Proč obětujeme celý svůj život pro bandu nevděčných děcek, kteří jsou na tebe stejně sprostý a dovedou tě seřvat za každou blbost, kterou uděláš…?"
"Nevím, Gee. Prostě… je to tak."
"A když se jim snažíš zavděčit, mohou to okomentovat akorát tak slovy "to jste se moc nepřekonali" nebo "předtím to bylo lepší". Já se snažím. Tak moc se snažím jim dělat radost, snažím se jim něco sdělit, ukázat jim, o čem ten život vlastně je. A oni? Myslím, že to prostě nechápou. Jsou úplně zablokovaný. Hloupí. Prostě… takovej typ děcek, jejichž životní cíl je dostudovat základku."
"Nemůžeš to házet na všechny," snažil jsem se obhajovat fanoušky, i když jsem je vlastně téměř nesnášel. "Určitě jsou i jiní."
"Ano, ale ti jiní nejsou vidět."
Posadil se na posteli a začal šátrat po kapsách, podle jeho třesoucích se prstů jsem poznal, že potřebuje cigaretu. Sáhl jsem do své bundy a jednu jsem mu podal, on jí přijal s nechápavým výrazem ve tváři.
"Myslel jsem, že jsi s tím přestal."
Výmluvně jsem pokrčil rameny a uhnul jsem pohledem. Copak to jde? Ano, přestal jsem, ale jen na měsíc.
Zapálil si a místností se rozprostřel závan cigaretového kouře. Pomyslel jsem si, že nás Ray zabije. Když jsme jednou kouřili v ložnici, všechno nastříkal osvěžovačem vzduchu a my dva museli za trest spát venku.
Posunul jsem se dál na postel, protože jsem klouzal dolů, a podíval jsem se Gerardovi do očí, čekal jsem, že bude pokračovat.
"Nesnáším, když ani neocení to, co pro ně děláme. Prostě k tobě klidně mohou přijít a říct ti do očí, že jsi jenom odpornej slizkej červ a tím posledním songem jsi to posral. Chápeš, napíšu nějaký text, který pro mě tolik znamená, který je tak osobní, a fanoušci to jsou schopni označit za ubulenou emo sračku."
"Tys teďka nějakýho potkal?"
"No… vlastně jo. Ale kvůli tomu to není. Kvůli týhle jsem nad tím začal přemýšlet a všechno jsem si uvědomil."
"Kdo to byl?"
"Nějaká holka."
"A co ti řekla?" Opravdu jsem netušil, co dokázalo Gerarda takhle rozházet, obvykle je v pohodě. A to mu občas chodí dost hnusné maily od anti-fans.
"V podstatě nic…" Odvrátil pohled a já se podivil. "Řekla mi, že… že ve skutečnosti jsem ještě horší, než si myslela."
Jemně jsem uchopil jeho dlaň do té své a přisunul jsem se k němu. Viděl jsem, jak ho všechno mrzí a bylo mi to líto, protože on si tohle nezaslouží. Je pravda, že se tak zatraceně snaží a taková slova od fanoušků ho pořádně dovedou vyvést z míry. Úplně zoufale na mě pohlédl a to mě přinutilo se posunout ještě blíž, takže už to skoro víc nešlo.
"Ještě mi řekla, že I don´t love you je ta nejhorší uřvaná písnička, co kdy slyšela. A že ten klip je ještě horší. Prej jsem nemusel tak srdceryvně předvádět, jak brečim."
Semknul rty k sobě vztekem a celý se zachvěl, bylo to pro něj těžké říkat. Já věděl lépe než kdokoliv jiný, s jakým nasazením tu písničku psal, jak se snažil ze sebe dostat celou odpornou minulost a čím vším si prošel. Ten klip je jeden z nejopravdovějších, jaký jsme kdy udělali, Gerard byl při natáčení pořádně mimo a my ho museli násilím držet dál od lahví alkoholu.
Co se týče té hudby k tomu - i sám Ray, který to v podstatě složil, říkal, že je to takový prapodivný pop rock. Jenže Gee zkrátka trval na tom, abychom tam tuhle melodii nechali, protože se to k tomu naprosto hodí.
Teď seděl namáčknutý úplně u zdi, oči měl pevně zavřené a rty se mu chvěly.
"No tak…" Jemně jsem ho pohladil po tváři, pod mým dotekem se jeho obličejové svaly bolestně stáhly. Kousl se do rtu, až mu celý zčervenal. "Nesmíš si tolik brát to, co říkaj fanoušci."
"Jenže když přestaneme mít fanoušky, spadneme na dno."
"Ne, nespadneme. To je jen tvá zarytá představa."
Mlčel. Rozhodl jsem se vzít konverzaci do svých rukou a zkusit ho trochu uklidnit.
"Kdyby věděli jen zlomek toho, co všechno se zde odehrávalo, zmlkli by. Oni nic nevědí. NIC. A proto tě to vůbec nemusí trápit. Vždyť co by byli bez nás? Bez tebe? Možná by na tom byli úplně stejně, ale možná by si ani neuvědomili ty věci, který jim stále říkáš."
"Vždyť…vždyť jim nic neříkám."
"Nemusí to být slovy. Stačí tvé vystupování, chování."
Teď se poprvé za celou dobu pousmál a podíval se na mě. Vpil jsem se mu do očí a lehce jsem se zachvěl, nedokázal jsem si vysvětlit proč. Pak mě váhavě objal, přitiskl svou hlavu na mé rameno a nechal se hladit po zádech.
"Díky, Frankie." Zašeptal potichu do narůstajícího šera místnosti.
"Nemáš přece vůbec za co."
"Víš, někdy si představuju, že bych mohl být úplně normální, neznámý člověk v nějakém zapadlém nevýznamném městě. Měl bych vlasní rodinu, mohl bych třeba adoptovat dítě, pořídil bych si psa a bydlel bych v malym domku." Cítil jsem, jak se nepatrně pousmál.Něco mi na tom, co říkal, nesedělo, ale nedokázal jsem na to přijít.
"Třeba bych i chodil na nedělní obědy k rodičům." Začal se lehce smát. "Bez bodyguardů. No jen si to představ. Jdeš k mámě bez bodyguarda."
Teď jsem se začal smát taky,vážně to byla celkem vtipná představa.
"Půjdeme se najíst, ne? Mám hrozný hlad." Odlepil se ode mě a pohlédl mi do opět do očí, prohlížel jsem si ho. Vypadal strhaně, unaveně, avšak přesto z něj sálala taková přirozená Gerardovská energie, kterou bude mít vždycky. Jakoby kolem něj plula jakási zvláštní, nepřekonatelná aura.
Dostal jsem hroznou chuť se dotknout jeho tváře a třeba ho jemně pohladit, ale neudělal jsem to. Předtím, když byl tak rozhořčený jsem mohl, abych ho uklidnil, ale teď by si to asi špatně vyložil.
Vstali jsme teda a odešli do kuchyně, okamžitě mě do nosu udeřila příjemná vůně. Ray vaří?
ray mi připadá jako holka pro věechno xDxD neptejte se mě proč xD jinak vlastně to se může stát že... ale zas kdyby jim fanoušci nadávali tak už to nejsou fanoušci ne? uhm.. začínám se do toho plíst xD takže končím xD je to dobrý. moc dobrý.