Tohle je trochu kratší kapitola, ale snad to nevadí. Už asi nevim, co tam mám psát. A víte co? Brzo začnu zveřejňovat nějakou další novou povídku, chci se trochu posunout z místa.
A s těma dvouma komentářema u Cant see the rainbow jste to docela přehnali :D No, ani se vám ndivim. Vůbec nic se tam neděje. Vlatsně to píšu kvůli poslední kapitole, tak tu si přečíst můžete, tam se něco děje :D
Tak doufám, že teď mi necháte víc komentů (třeba i záporných, ty taky potěší) a budete hlasovat:)
Lehli jsme si na tu pláž a Frankie si položil hlavu na můj hrudník, společně jsme hleděli na noční oblohu, která zářila tolika drobnými světly.
"Jsem dost unavený..." zívl najednou Frankie a trochu se zavrtěl, zavřel oči.
"Chceš jít zpáky do hotelu?"
Nejistě přikývl a začali jsme se oba zvedat ze země. Navzájem jsme se museli oprášit, protože byl ten písek opravdu nesnesitelný.
Dostali jsme se opět mezi lidi, ten ruch ulice mi připadal až nepřiměřeně hlasitý. Už tu nebylo tolik lidí, přece jen mohlo být už dost hodin.
Najednou jsem si všiml osoby jdoucí přímo naproti nám. Pustil jsem Fankovu dlaň a nevěřícně jsme zíral před sebe. Frankie se ke mě otočil, nechápal, co se může dít.
"To je ona..." sykl jsem.
"Kdo?"
"No Kate, ta holka. Asi jsem jí nějak přivolal tím, jak jsem o ní mluvil."
"Ale nesmysl."
"No přece jí poznám." Nervózně jsem přešlápl na místě, když k nám došla a zastavila se.
"Gerarde, jsi to ty?" Nevěřícně pootevřela pusu a pak se překvapeně zasmála.
"Uh... jo. Kate?"
"Přesně, chodili jsme spolu do školy."
"Nezapomněl bych na tebe," přiznal jsem s trochou hořkosti v hlase. "Uhm.. tohle je Frank." Popostrčil jsem ho k ní a oni si potřásli rukou.
"No a... co tady teda děláš?"
"Jsem na dovololený. Ty asi taky."
Přikývla. Náš rozhovor mi připadal hrozně krkolomný, vlastně jsem vůbec nevěděl, co říkat.
"Hrozně ses změnil," přiznala nakonec a opět se nejistě usmála. "Už nejsi takový hrozný ucho, jaký jsem znala."
To od ní bylo vážně moc milé! Akorát to potvrdilo mé předchozí úvahy.
"Tak, Gerarde, nechtěl bys třeba zítra někam zajít? Mohli bychom pokecat o dřívějších časech..."
Abych řekl pravdu, vůbec jsem si nechtěl svá školní léta připomínat, ale souhlasil jsem, jelikož mě vážně zajímalo, co teď dělá a jak se má. Domluvili jsme se tedy na zítřejší večer, kdy už není takové vedro.
S Frankem jsem pak odešel do hotelu, oba dva jsme mlčeli, přemýšleli jsme o ní.
"A co budu zítra večer dělat já?" Položil Frank spíš řečnickou otázku, když jsme ulehali do postele. Přitáhl jsem si ho k sobě a přikryl nás peřinou, on se ke mě přitulil.
"Neboj, nebudu s ní moc dlouho. Jen mě zajímá, co se s ní vůbec po škole stalo."
"Jo, to chápu," zívnul. "Tak dobrou noc."
Zhasl jsem lampičku na nočním tolku a objal jsem ho, než jsem s hlavou zabořenou v jeho lasech usnul.


musí nastat osudový zvrat!!!
(Už mě to delší dobu spíš nudilo, tak doufám, že se zabouchne bo s ní bude furt chodit ven ;-))