27. září 2009 v 19:58 | Jannica
|
Nějak dlouho tohle nepřibylo, ne? Když ono se tam nic neděje, tak mě to moc nebaví. A vás asi taky ne. Já vím, že bych teda měla zařídit, aby se tam něco dělo a to mám taky dost v plánu, ale stejně je ten kontext hrozně nudnej.
Každopádně budu pokračovat a dotáhnu to do konce, protože nesnášim nedodělaný povídky. Pamatuju si, jak jsem Can´t see the rainbow na začátku úplně milovala. Hrozně se mi tam líbil ten Gerard :D
No, třeba k tomu ještě najdu cestu a nebude to tak moc ztracený x)
Probudilo mě sluníčko jehož paprsky vykukovaly zpoza závěsů. Zamžoural jsem vedle sebe a pousmál jsem se, když jsem spatřil Franka spícího v mé náruči. Dal jsem mu pusu na čelo a znova jsem zavřel oči, chtěl jsem se ještě trochu prospat.
Cítil jsem, jak se zavrtěl a otřel se nosem o můj krk, došlo mi, že už nespí. Chtěl jsem vědět, co bude dělat a tak jsem o sobě nedával nijak vědět. Pevněji kolem mě obmotal své ruce než mě začal zlehka líbat po krku a kliční kosti. Brzy toho nechal a zavrtal se do mé náruče, zdálo se mi, jakoby trochu zavrněl. Připadalo mi to děsně roztomilý a tak jsem se začal trochu chechtat, ačkoliv jsem měl v plánu ještě usnout.
"Nespíš!" Zamračil se a trochu se ode mě odtrhl. Já si ho však přitáhl zpět a zamručel jsem na souhlas. Otevřel jsem oči a můj pohled spočinul na budíku.
"Sakra…" zamumlal jsem a zhluboka si povzdechl. "Je skoro deset, musíme brzo jet k mým rodičům." Mnohem raději bych s ním ležel, ale nedalo se nic dělat. Po chvíli jsem z nás tedy odkryl peřinu a zachvěl jsem se, když se studený vítr setkal s mou kůží. Vylezl jsem a odšoural se do koupelny, Frank ještě chvíli ležel.
"Gerarde, jsem nervózní." Pronesl Frankie u snídaně a já se zakuckal, protože mi přišlo vtipné, jak formálně to řekl.
"A proč?"
"No jdeš mě představit svým rodičům. Co když se jim nebudu zamlouvat?"
"Ale budeš." Pousmál jsem se. "Pořád říkaj, ať už si někoho konečně najdu."
Udělal výraz typu "ale tím určitě nemysleli mě" a dál jedl. Nechtěl jsem ho nijak ulidňovat, jelikož jsem sám nevěděl jaké to vlastně bude. Má mamka vždycky jednala naprosto nepředvídatelně, když jsem byl puberťák, pořád jsem se jí bál, jelikož jsem si nebyl jistý, jestli mě za nějakou věc co jsem v tu chvíli udělal pochválí nebo seřve. Třeba jsem jednou nedal nažrat psovi. Řekla mi, že lépe jsem udělat nemohl, protože je už stejně strašně tlustý. A když jsem si ustal postel, vynadala mi, jelikož se tak ty peřiny prý neprovětrají.
Zatímco jsem přemýšlel o tom, jaký je má matka magor, Frank mezitím zmizel neznámo kam. Odnesl jsem tedy prázdné talíře do myčky a šel jsem si vybrat nějaké oblečení.
I když jsme vstávali dost brzo na to, abychom všechno stihli, stejně jsme vycházeli pozdě.
***
"G-Gee, jak vypadám?" zeptal se mě najednou Frankie, když jsem se chystal stisknout domovní zvonek mých rodičů. Otočil jsem se k němu s pobaveným výrazem ve tváři. Zvláštní, jak moc mu na tom pořád záleží. I když je pravda, že se musí zeptat mě, když se sám vidět nemůže. Já se taky vždycky zkontroluju v zrcadle než někam jdu.
"Sluší ti to," zkonstatoval jsem s povzdechem. "A nebuď pořád tak nervní, jsou to jen mí šílení rodiče."
"No právě." Nejistě přešlápl.
Pohladil jsem ho po vlasech a pak jsem konečně stiskl ten zvonek. Rozdrnčel se tak hlasitě, že nám to oboum málem urvalo uši. Dřív jsem se hrozně moc angažoval do výměny tohohle zvonku, ale nic se nezměnilo. Teď už mi to ale nemusí vadit.
Dveře se hned rozletěly a v nich stála mamka v letních šatech.
"Aaach! Gee! Zlatíčko!" Zvolala, chytla mě za hlavu a vlepila mi mlaskavou pusu na obě tváře.
"Uhm," pozdravil jsem jí.
"Dobrý den," špitl Frank vedle mě a já ho zlehka popostrčil, protože se za mnou tak schovával, že nebyl vidět.
"Ty jsi Frankie, že?" Stiskli si ruce, zatímco on váhavě kývl, jakoby snad sám nevěděl, kdo je. "Ráda tě poznávám."
"Já vás také."
"Tak pojďte už dál, co tady tak stojíte. Oběd už je dávno hotový! Gerarde ty jsi tak hrozně nespolehlivý, že nikdy nepřijdeš včas. Já ti vždycky říkala, že na to jednou doplatíš. Já vám to jídlo snad budu muset znova ohřát, protože tady už dost dlouho stydne. A zujte si snad boty, když jsem tady snad stírala, ne?! Gerarde vždyť víš, že vždycky v úterý stírám."
"Uh… ne." Zavrtěl jsem hlavou, ale to už byla dávno někde pryč.
Frankie se tvářil dost vyděšeně, všiml jsem si, že se mu dokonce třesou prsty.
"Klid." Drknul jsem do něj. "To je úplně normální, není naštvaná."
Krátce se usmál, i když mi zřejmě moc nevěřil. Šli jsme do obýváku a tam se přivítali s taťkou.
Poobědvali jsme, popovídali si (o velice záživných věcech jako že sousedka Ludmila si pořídila další morče) a společně jsme se i zasmáli - mamka nahlas, ostatní ze slušnosti.
Když bylo odpoledne, rozhodl jsem se podívat do svého starého pokoje. S nostalgickým povzdechem jsem vstoupil. Na stěnách byly staré plakáty mých oblíbených kapel a na stole ležely úhledně srovnané propisky. Nikdy jsem nebyl bordelář, dbal jsem si na svůj pořádek a dokonce jsem si i myl okna. Nemohl jsem se totiž ve špinavém pokoji soustředit na učení.
Taťka si z mého starého pokoje chtěl udělat pracovnu, ale nikdy se k tomu nedostal. Poslední dobou je nějak zlenivělý, takže nejen, že by mu trvalo dlouho místnost zrekonsruovat, ale ještě k tomu by mu byla nanic.
Podíval jsem se na jeden obraz, který mi visel na stěně. Můj oblíbený, koupil jsem ho ve výprodeji, ale přesto byl neuvěřitelně nádherný. Rozhodl jsem se, že si ho asi odvezu domů, udělal jsem tedy pár kroků a a opatrně ho sundal ze zdi.
Na zem něco spadlo a já polekaně uskočil, to dílo jsem raději opřel o zeď. Přibližoval jsem se k tomu předmětu a pomalu mi docházelo, co to je.
Zvedl jsem to a hlasitě se rozesmál. Ano, opravdu. Můj deník. Asi v sedmnácti jsem si ho psal, tajně, aby se mi nikdo nemohl smát. Pomáhalo mi to v hodně věcech. Mohl jsem si tak uspořádat své myšlenky, vypsat se ze všeho a mít pocit, že mám nějakého skvělého kamaráda, i když byl jen z papíru.
Náhodně jsem prolistoval pár stránek, ale pak jsem knížku zase zaklapl. Rozhodl jsem si to všechno přečíst doma a v klidu.
Brzy jsme se s rodičema rozloučili a odvezli si sebou jablečný koláč, sušenky, domácí marmeládu, hromadu třešní a několik kompotů. Vážně jsem nevěděl, co s tím budu doma dělat, ale kdybych odmítl, naštvala by se a stejně by mi to vnutila.
Nastartoval jsem auto, naposledy jsem zamával a konečně vyjel směrem domů.
Všiml jsem si, že je Frank podivně zamlklý. Pořád se hryzal do rtu a tvářil se opravdu zoufale. "Stalo se něco?" Optal jsem se ho, on polekaně trhl hlavou.
"No, jo." Vydechl. "Když jsi byl tam nahoře, stal se mi hroznej trapas." Zakňučel a já tázavě pozvedl obočí.
"Copak?"
"No, byl jsem s tvou mamkou v kuchyni a rozbil jsem jí sváteční talíř." Trochu zrudl a odvrátil pohled.
Já se hlasitě rozesmál a pevněji jsem stiskl volant, abych vytočil zatáčku. Frank byl asi z mého smíchu trochu zmatený. "Vždyť to přece vůbec nevadí," namítl jsem.
"Ale to byl…"
"Ona má každej druhej talíř sváteční. Křičela na tebe?"
Zamyslel se. "Ne, ale… zvyšovala hlas a mluvila tak úsečně…"
"Nic si z toho nedělej." Chytil jsem ho za ruku. "Neznamená to, že by se naštvala. Je prostě taková."
Byl jsem rád, že se nestalo nic horšího. Věděl jsem, že by na něj dokázala i kvůli kravině hrozně vylítnout. Ale naštěstí se asi držela, když se viděli poprvé v životě.
teda ta ludmila a mocče mě dostalo:D:D