1. září 2009 v 11:32 | Jannica
|
Mám pro vás jednorázovku, ke které mě inspiroval první školní den. Jak teda bylo? U mě super, předělali nám první patro a je to o dost lepší. Náš rozvrh taky neni nijak děsivej, snad jen ti profesoři, co nám byli přiděleni :D Ale tak to se přežije...
Zanechte mi prosím nějaký ten komentář, ať mám taky do toho začátku lepší náladu :D
"Gee, co děláš?" Zvědavě jsem k němu přišel a stoupl jsem si za něj, položil jsem mu dlaně na ramena. On seděl a prohraboval se hromadou různých věcí.
"Prohlížím si naše školní fotky," otočil se a kouzelně se usmál, já si sedl vedle něj. Obmotal jsem mu paži kolem ramen a dal jsem mu malou pusu na rty, než jsem se otočil k té spoustě obrázků.
"Hele, první třída." Pousmál se a strčil mi před nos fotografii dvaceti malých dětí, zářivě se usmívajíc na povel fotografa. Stáli jsme vedle sebe a oba dva jsme se mračili.
Fotograf nás seřadil do úhledných řad a stoupl si ke svému velkému fotoaparátu. Učitelka nás naposledy sjela přísným pohledem.
"Tak děti, usmívejte se!" Pravil ten vousatý muž, já vesele vycenil mé zuby, aby mě pak rodiče pochválili, jak vzorně jsem se choval.
"Nech toho, Franku." Drknul do mě Gerard a štípl mě do paže, takže jsem málem nadskočil.
"A čeho?" Nechápal jsem.
"Neusmívej se."
"Proč? Já chci! A budu!" Podíval jsem se na něj a sjel jsem ho pochybovcačným pohledem. Zajímalo mě, jak to myslel.
"Ty pořád musíš dělat všechno, co ti ONI řeknou." Vpil se mi do očí. "Dělej to, co chceš sám. Takže se neusmívej, když na to nemáš náladu."
Zamyslel jsem se nad tím a pak jsem opravdu stáhl koutky dolů. "A co když mám náladu na usmívání?"
"Nemáš. Viděl jsem tě bulet kvůli tý poznámce cos dostal o prvouce."
Vybavila se mi celá událost a i kdybych měl opravdu dobrou náladu, teď by mě rychle přešla. Věděl jsem, že mě máma zabije. Gerard se na mě vítězoslavně ušklíbl a pak se opět otočil.
Fotograf zmáčkl spouš a udělal tak perfektní fotku osmnácti veselých, beztarosných dětí a dvou vážných zamračených kluků.
"Pamatuju si, jak se to fotilo."
Nostalgicky jsem si povzdechl.
"Jo, to já taky," pousmál se. "Jak bych to mohl zapomenout."
"Tenkrát jsem si o tobě řekl, že budeš každýmu pořád jenom poroučet."
Otočil ke mně hlavu se svým typickým úšklebkem. "A ne snad?"
Rozesmáli jsme se. "Ano, ale teď už mi to nevadí." Víc jsem se k němu přitulil, on mě zlehka pohladil po zádech a prohlížel si znova tu fotografii. Kouzelně se při tom usmíval.
"Pamatuješ na náš první školní den?" zeptal se najednou a já přivřel oči, abych si to mohl do podrobna vybavit.
Přišel jsem o něco později, protože mě maminka moc dlouho připravovala. Všichni děti už měli kamarády jen já byl sám. Mrzelo mě to, také proto, že jsem neměl komu povyprávět o mém pejskovi, kterého dostanu v říjnu k narozeninám. Tolik jsem se těšil, až to někomu konečně povím!
Najednou jsem si všiml černovlasého klučiny sedícího úplně vzadu v lavici. Byl sám, měl podepřenou hlavu a zakaboněným pohledem rentgenoval své okolí.
"Ahoj…" přišel jsem až k němu a usmál jsem se na něj. On jen něco zamručel na pozdrav. "Můžu si k tobě sednout?"
Neodpověděl a tak jsem svou novou tašku zahákl do poutka u školní lavice a sedl jsem si. Chvíli jsem si ho jen tak prohlížel a přemýšlel jsem, jestli bychom se my dva mohli kamarádit. On mi ale nevěnoval sebemenší pozornost a tak jsem se ujal slova.
"Jsem Frank," pověděl jsem mu.
"Hmm." Otočil se ke mně a probodl mě svým pohledem.
"Jak se jmenuješ ty?"
"Gerard."
"Tak ahoj, Gerarde."
Znovu nic neříkal. "Já k narozeninám dostal pejska." Svěřil jsem se mu. "Je nádherný. A tááákhle obrovský." Naznačil jsem rukama, on konečně trochu zpozorněl.
"Já mám kočku." Napřímil se a přestal se tak válet na té lavici. "Je děsně krvelačná. Jednou k nám přišla sestřenice a ta kočka na ní skočila ze skříně. Zasekla jí drápy do obličeje a škrábala a škrábala!"
"No fůj…" nakrčil jsem nos a zakřenil se.
"Sesetřenice musela odjet do nemocice. Mělo z toho prý ten… zánět středního ucha. Prý na to mohla i umřít!"
"Máte ale ošklivou kočku." Ponamenal jsem a vytáhl ze své tašky všechny věci, jelikož už zvonilo.
"Budeme kamarádi?" drknul jsem ještě do něj.
"Jo, ale uděláš co ti řeknu!" Zamračil se na mě a bodl mě kružítkem do zadku, takže jsem s vyjeknutím vyskočil. Měl jsem průšvih, protože v tu chvíli do třídy vstoupil náš budoucí pan ředitel.
"Tenkrát jsi mě pořádně nesnášel." Trochu jsem se zahihňal a vytáhl jsem jinou fotku. "Pořád jsi mi dělal samý naschvály."
"Mmm, promiň mi to…" Chytil mě za ruku a přimáčkl si mě k sobě.
"Neboj, já už ti to dávno odpustil…" Prohrábl jsem mu vlasy a uvědomil jsem si, že bych se na něj stejně nedokázal zlobit. "Byl jsi jenom dítě."
"Já vím." Skvěsil ramena. "Ale ani děti nikdy nezapomínají.
"Gerarde! Vrať mi tu tašku!" řval jsem na něj přes celou chodbu. "Gerardeeee!!"
On se jen zachichotal, vytáhl můj penál a začal po mě házet mé pastelky. S brekem jem je sbíral a znova jsem se pokusil zmocnit se svého majetu, dokud nevzal učebnici matiky a nezačal trhat její listy.
"Já to řeknu mamince!" Ječel jsem.
"Pokud tě dřív nesežere moje krvelačná kočka!" Zakřičel na mě. "Mňááu!"
Krčil jsem se u zdi a s děsem v očích jsem sledoval tu spoušť co byla kolem. Gerardova kočka ne… hlavně ta ne!!
"Měl jsi opravdu tu kočku?" Zeptal jsem se Geeho na otázku, která mě snad celý život zajímala. Viděl jsem, jak mu začínají cukat koutky, s úsměvem jsem čekal, co z něj vypadne.
"Měl," podíval se mi do očí. "Ale ona byla… plyšová!"
Rozesmáli jsme se. Je možné, že mě tak děsil nejaký plyšák?
"Pak jsme měli ještě jednu živou. Ale to byl línej angorskej kocour co se celý dny jen válel na topení. Když umřel, nepoznali jsme to."
Znova jsme vyprskli smíchy, i když to vlastně moc vtipné to nebylo. Ale ta představa, že si všimnou mrtvý kočky na topení až když začne smrdět…
"Hele, druhá třída." Gerard vytáhl další fotku a podal mi ji. Opět jsme se na ní oba mračili, vzpomněl jsem si, že ten fotograf byl ale dost protivný.
"To už jsi mě měl trochu rád," zasnil jsem se.
"Gerarde!" zavolal jsem na něj radostně a přiběhl k němu. "Podívej! Mamka mi koupila bombony!"
"Ukaž!" Vytrhl mi pytlík z rukou a já smutně sledoval, jak ho rozbaluje.
"Rozdělíš se se mnou o mé bombony?" zklesle jsem se optal.
"To víš, že jo, Iero!" usmál se na mě. "Jsi přece kamarád, ne?" Vtiskl mi do ruky jeden a pak si jich nabral celou hrst. "Ty dostaneš jeden a já pět. Ty jeden, já pět…" rozděloval to a já byl šťatsný, že z mé sladkosti budu mít alespoň něco.
Když jsem měl už jen asi poslední dva (ty další dva jsem snědl a teď závistivě koukal na Gerardovy nacpané kapsy), on se na mě zamračil. "Dej mi ty dva bombony!" Poručil mi.
"Nedám!" vzepřel jsem se.
"Dej!"
Rychle jsem je oba vybalil a strčil si je naráz do pusy.
"Plivnul jsem na to!" Zakřičel Gerard, než utekl pryč a celý den se mnou nemluvil.
Pokračovali jsme dál v prohlížení si fotek, třetí ani čtvrtá třída nebyla nijak zvláštní. U páté jsme se ale zarazili, jelikož to byla jediná fotka, na které jsme stáli někde úplně jinde. Gerard stál na pravé straně a já na levé u učitelky, tvářil jsem se více než otráveně, zatímco Gerard se zářivě usmíval. Porušil tak naší smrtelně vážnou úmluvu, že na každé fotce budeme zamračení. Hrozně jsme se tenkrát rozhádali.
"Ty s Petem na kolo NEPOJEDEŠ!" Řval Gerard a vyrval mi mobilní telefon z ruky,abych mu nemohl zavolat.
"Pojedu! Stejně je to už domluvený!"
"Prostě ne!" Dal si ruce v bok. "Já ti to zakazuju!"
"Ty mi nemáš co poroučet!" Vztekle jsem se otočil a chystal se odejít, on mě ale rychle čapnul za tričko.
"Já ale nechci, abys tam jel." Řekl o něco klidněji.
"Proč?"
"Protože chci, abys jel s Nicolasem!"
"Ale ten je blbej."
"Není! Pojedeš s nim a basta!" Strčil do mě a já se opravdu naštval.
"Už s tebou v životě nepromluvím!" Zamračil jsem se na něj. "Tak, a máš to."
"Myslíš si, že mi to vadí? Taky s tebou nechci mluvit."
"Teď jsi můj nepřítel," potvrdil jsem svá slova tím, že jsem mu jednu vrazil do nosu a než se do mě stačil pustit, utekl jsem za Petem, abychom mohli vyrazit na to kolo.
"To bylo vážně hrozný období," povzdechl jsem si.
"Jo. Potřeboval jsem tě a tys to věděl. Ale já jsem měl to, co jsem si zasloužil."
"Fakt jsem si myslel, že s tebou nebudu už nikdy mluvit."
"Kdybys tušil jen zlomek toho, co se bude dít za deset let…" usmál se na mě a zlehka mě políbl, jakoby chtěl ta slova potvrdit.
Vlezl jsem si na jeho klín, protože byla země už moc nepohodlná. Přešli jsme na fotky ze střední. Šli jsme potom na stejnou, nic nás zkrátka od sebe nedokázalo oddělit. U druháku jsme se zastavili. Tam jsem byl jako vyměněný. Měl jsem načervenalé vlasy a nechal jsem si nastřelit piercing přes protesty mé mamky. Ruce jsem měl v kapsách a na fotce jsem se mračil - nikoliv proto, že jsem nechtěl porušit úmluvu s Gerardem, ale protože jsem si tak připadal drsněji. Ty časy jsou už pryč a já jsem teď už normální. Téměř.
Cítil jsem, že už nutně potřebuju holku. Bylo mi už kurva skoro sedmnáct! Nechtěl jsem být ale jako ty diskantský týpci, co každýho nabalovali na potkání a nezáleželo jim na tom, jestli je to kluk, holka nebo třeba hermafroditní profesor dějáku. Ty jsem nesnášel. Já jsem přece drsnej! Jsem punk! Podívejte se na mě všichni!
S rukama v kapsách jsem každou přestávku civěl po všech holkách, který se naskytly. Žádná ale nebyla jako já a tak jsem o ty ze školy vlastně ani nestál.
Jednou o hodině jsem se svěřil Gerardovi. "Ty, Gerarde!" řikal jsem mu. "Já už kurva potřebuju nějakou tu sexy babu, co myslíš?"
"Jo, potřebuješ." Prohodil svým noblesním a vážným hlasem. Byl poněkud jiný než já. Neoblékal se do roztrhaných jeansů a nenosil vlasy nahoru. Byl celý v černé a často si i černě maloval oči. A co bylo nejhorší: On - doprdele - vůbec nemluvil tak zasraně sprostě jako já! Nechápal jsem to. Vždyť to pak nikdy nemůže být tak kurevsky cool. Jo. Fuck off!
"Já vím," řekl zase najednou a já se k němu se zájmem otočil. "Budeš chodit s touto!" Ukázal na Karolínu v první řadě, já se jen pohrdavě zašklebil.
"Se zrzavou barbínou?"
"Ano, přesně tak." Otočil se a propíchl mě pohledem.
"A proč? Vždyť je ošklivá a navíc i zasraně moc blbá."
"Proč?" Zopakoval na oko nevěřícně mou otázku. "Přece protože jsem to řekl." Pozvedl jedno obočí a dál se věnoval výkladu hermafrodita.
Došli jsme až na konec těch fotek a oba dva jsme mlčeli, jelikož jsme stále vzpomínali na ty těžké časy. Bylo to všechno tak jiné. Rád bych to ještě někdy vrátil, i když jsem si vlatsně zažil hodně špatných věcí. Věděl jsem, že bych se choval úplně jinak, lépe. Ale vlastně by to nebylo dobře, kdyby se něco změnilo, třeba bychom spolu teď nebyli.
"Frankie…" zašeptal Gerard a zlehka mě pohladil po vlasech. Usmíval se na mě. Opatrně mě ze sebe shodil a vstal ze země. "Půjdu se vysprchovat," pronesl, pak na mě ostře namířil jedním prstem. "A
TY! Ty půjdeš se mnou!"
Ano, změnilo se hodně věcí. Snad jen jedna zůstala. Gerard pořád poroučí.
Jenže - teď jsou jeho rozkazy o dost příjemnější.
mno popravdě taky bych si od geeho nechlala poroučet:D:D