10. září 2009 v 16:10 | Jannica
|
Ještě, než začnete číst, ráda bych sem napsala takový malý, hudební inzerát.
Hledáme basačku do zakládající se kapely. Jsme z Prahy, mladí (16), talentovaní (skromní :D) a chceme si také vyzkoušet, jaké je to stát na pódiu a nechat se unášet tou úžasnou atmosférou:) Písničky máme vlastní, o nápady nouze není a teď už nám zbývá poskládat dohromady lidi. Pokud teda někdo z vás umí hrát na basovou kytaru, nechť o sobě dá vědět, jelikož to celkem spěchá. Mail je -Jannica-@seznam.cz, jen připomínám:)
Gerard brzy odešel od sprch, protože byl unavený, a já našel tu fotku, při které se on zastavil. Vážně se mu tam líbím? Jestli ano… neměl bych si zase nechat udělat ten účes, co tam mám? A možná bych si občas mohl namalovat linky. Když nehrajeme na koncertě, tak na to kašlu, ale mohl bych to změnit.
Prohlížel jsem si svou tvář svítíci z monitoru a dál jsem hloubal nad tím, co tam na mě může vidět. Vždyť se tam tvářím jako pako…
Vztekle jsem zavrčel a okno jsem stáhl do lišty, pak mi ale došlo, že jsem stále na tapetě. Chtěl jsem mu to oplatit a dát tam nějakou jeho fotku. Když se ale začaly vyhledávat obrázky, nebyly vidět a já už neměl sílu čekat, až se načtou. Klikl jsem teda na jeden a nastavil ho jako pozadí, anižbych věděl, co to je.
Těsně předtím, než jsem počítač vypl, se tapeta zobrazila a já s hrůzou zjistil, že je to jeden z těch frerardských wallů. Pak už ale monitor zhasl, takže jsem to nemohl přenastavit.
S povzdechem jsem se odebral do koupelny, zjistil jsem, že tam Gerard stále je. Po chvilce tekoucí voda utichla a já na něj zabušil.
"Budeš tam ještě dlouho?"
"Ne, už jdu…" Chvíli bylo ticho, než cvaknul zámek a on vylezl, celý mokrý, s ručníkem kolem pasu. Přejel jsem ho pohledem a když jsem si uvědomil, co dělám, vpadl jsem do koupelny a prudce za sebou zavřel. Gerard teď kvůli těm fotkám určitě provokuje. Dělá mi to naschvál, nevím, co po mě chce, ale nelíbí se mi to.
Zjistil jsem, že vypotřeboval všechnu teplou vodu, začal jsem se tedy mýt tou studenou. Úplně mě to probralo, takže jsem už nebyl tak unavený. K mému neštěstí ale voda přestala téct úplně zrovna ve chvíli, kdy jsem měl hlavu plnou šampónu pro lesklejší vlasy.
Vztekle jsem vylezl a ovázal jsem kolem sebe osušku, vypravil jsem se do kuchyně, abych našel nějaké lahve vody. Nemůžu přece jít spát v takovém stavu, ty vlasy mi úplně šustí!
Naklonil jsem se nad dřez a jednou rukou jsem si vylil na hlavu celou lahev, druhou jsem si přidržoval ten ručník. Bylo to k zbláznění, pomyslel jsem si, že jestli někdo z nás zítra dostane žízeň, budu na tom hodně zle. Pokud se ovšem přiznám.
Téměř všechnu vodu jsem vypotřeboval, jen kromě poslední lahve, tu jsem se rozhodl nechat jako rezervu. Člověk stejně vydrží bez vody tři dny, tak to snad přežijí. A navíc bychom tu někde měli mít mě utajené zásoby.
Ten šampon se mi však stejně úplně nesmyl, doufal jsem, že mi to vlasy nijak nezničí. Jestli ano, tak Gerardovi pořádně vynadám a vždycky budu chodit do sprch jako první.
Došel jsem do ložnice a z kraje palandy jsem stáhl své pyžamo, spěšně jsem se oblékl. Ručník jsem mezitím přehodil přes dveře, aby do rána uschnul. Popošel jsem k Geemu, ležel na posteli po krk přikrytý a měl zavřené oči.
"Spíš?" optal jsem se.
Neodpovídal mi, jen se ze spaní trochu zavrtěl.
"Škoda," povzdechl jsem si. "Chtěl jsem ti vynadat, žes vypotřeboval všechnu vodu a mě teď na hlavě schne šampon. Doufám, že mi nezkazí účes." Byl jsem z toho celý frustrovaný, div jsem nezačal fňukat.
Najednou se začal uculovat a já se zamračil, nesnáším, když někdo předvádí, že o sobě neví a čeká na reakce toho druhého.
"Nespíš," konstatoval jsem, on jen zamručel a přitáhl si peřinu blíž k tělu. Nevěděl jsem, co si mám o tom myslet. Chvíli jsem sledoval jeho tvář a uvažoval nad pravdivostí všech těch fotek. Usoudil jsem, že ve skutečnosi je Gerard o dost hezčí. Zvlášť teď.
Věnoval jsem mu poslední usměvavý pohled a začal jsem lézt na palandu. Na žebříku jsem se po něm
otočil a spatřil jsem, jak doširoka otevřel oči. Mé tělo sebou tím leknutím úplně cuklo, nicméně jsem vylezl nahoru a lehl si.
Musel jsem přemýšlet. O něm. Myslel jsem na to, jak pod mou postelí leží, jak kouká do tmy, celý zachumlaný v přikrývce. V té situaci mi připadal neuvěřitelně moc k sežrání. Snažil jsem se odhadnout, na co asi tak myslí, co se mu honí v hlavě a jaké má starosti. Zřejmě dost hrozné, podle toho jak se chová.
Měl jsem nutkání se naklonit přes zábradlí palandy, abych ho mohl znova vidět, ale ovládl jsem se. Dosud jsem nezapomněl na tu dávnou událost, kdy jsem přesně takhle z postele spadl. Měl jsem štěstí, že jsem nenarazil do země hlavou, to bych si nejspíš zlomil vaz. Tenkrát mě ani neodvezli, ale měl jsem spoustu pohmožděnin a škrábanců, všichni z toho navíc byli tak moc vyděšení, že na mě ještě dva dny poté hleděli jako na ducha. Hlavně Gerard, jelikož jsem dopadl přímo před něj. Myslím, že je to otřesný zážítek pro nás pro oba.
Vida, alespoň něco máme společného. Kromě té lability z nechutně velké slávy, samozřejmě.
Otočil jsem se na druhý bok a zavřel jsem oči, začal jsem přemýšlet o povídkách. Přehrával jsem si z nich své nejoblíbenější scény a brzy se mi na tváři vykouzlil malý úsměv. Při tom se mi nejlépe usníná, je to tak uklidňující, bezstarostný…
***
U mé oblíbené povídky na netu byl zase jeden zoufalý pokus o polibek a náhlé vyrušení. Připadalo mi to už přehnané, takovou smůlu nemá snad nikdo. Dále se tam jen řešily pocity, to mě nebavilo. V reálném životě toho mám až po krk a nemusím se tím zaobírat ještě v tom fiktivním. Celá kapitola byla o tom, jak se Gerard babrá ve své orientaci a ve svých myšlenkách směřujících ke mně. A k mému zadku, samozřejmě.
Chtlěl jsem už, abychom se konečně začali líbat, aby se stal nějaký zvrat. Byla to vážně nuda. A to jsem autora předtím chválil, jak je taletovaný a jak procítěně píše.
Celý rozmrzelý jsem zaklapl počítač, vzpomněl jsem si na tapetu, kterou jsem tam nedávno dal. Došlo mi, že už tam není, anižbych cokoliv přenastavoval, takže to někdo musel změnit. No, nedivím se. Koukat na mě, jak se ocucávám s Gerardem není moc příjemný zážitek pro někoho z naší kapely.
Šel jsem do obýváku a cestou si všiml krabičky na nočním stolku. Zvědavě jsem jí vzal do ruky a zarazil jsem se, když jsem si povšiml, že je to antibiotikum. Otočil jsem jí na přední stranu. "Xanax," zašeptal jsem. To jméno mi znělo povědomně.
Pak jsem si vzpomněl, že je to na hodně silné deprese, pocity úzkosti, panickou hrůzu a všechny ty závažné psychické problémy. Příbalový leták v tom už dávno nebyl a já si tak nemohl přečíst, co všechno do braní toho léku spadá. Každopádně mi ležela v hlavě jiná otázka - co to tady k sakru dělá?!
Normální, bežné prášky - antidepresiva, by byly v pohodě. Má je snad každý z nás včetně mě. Jsou pro naší práci naprosto nepostradatelné, všichni do toho jednou spadneme a musíme mít nějakou tu jistou pomoc, jak se vyhrabat. Ale tohle… je to driák. Užívají ho opravdu téměř labilní lidé.
Vzal jsem tu krabičku a schoval jsem jí hluboko do jedné skříně. Nepřipadalo mi, že by někdo z nás na tom byl tak moc špatně. Proč to tedy mít zbytečně na očích.
Konečně jsem se dostal do obýváku a sedl jsem si na sedačku. Podíval jsem se na Raye, který seděl celý zhroucený u stolu a ťukal prsty do dřevěné desky, vydávalo to tak velice protivné a stereotypní zvuky.
"Ahoj…" zkusil jsem ho mile pozdravit. Chvíli bylo ticho, než odpověděl otráveným "čau". Podepřel si hlavu a zíral do blba. Že by to bral on? Nikdy by mě něco takového v normální situaci nenapadlo, ale teď jsem nad tím přece jen musel zauvažovat.
Ty vole Frerard tapeta xDDD pád z palandy... a já výgeb vedle výgebu... Frank je fakt pako... kdy už se konečně políběj? Źe on Fee čte tohohle frerarda? xD