17. září 2009 v 21:37 | Jannica
|
Seděl jsem v obýváku a sledoval jsem kluky, kteří občas prošli kolem. Někteří se u mě pozastavili a něco řekli, nebo si ke mně na chvíli sedli. S Bobem jsem si trochu popovídal, přestože jsem měl v hlavě spoustu starostí. Přemýšlel jsem o těch práškách. A také o Gerardovi.
Vzpomněl jsem si, jak hezky jsem se cítil, když jsem ho mohl utěšovat kvůli té fanynce. Teda, hezky je asi poněkud nevhodné slovo, soucítil jsem s ním, ale zkrátka mi dělalo dobře ho konejšit a objímat, pomáhat mu. Hrozně rád někoho uklidňuju, cítím se při tom tak zvláštně důležitý, zmocní se mě pocit, že jsem naprosto nepostradatelný. Každý chce být někomu užitečný.
V hlavě jsem si přehrával náš tehdejší rozhovor. Poprvé za dlouhou dobu jsme si spolu zase promluvili, cenil jsem si toho, že se mi tak snadno otevřel a všechno to vyklopil. Zároveň mě tam ale zarazila jedna zvláštní věc a já nekodázal příjít na to, jaká. Když mluvil o věcech, co by rád dělal v normálním životě, znělo to tak zvláštně.
Najednou jsem se zarazil a celý se na pohovce napřímil. Došlo mi to. Chtěl bych si adoptovat dítě; říkal. Uvědomil jsem si, že to znamená jen dvě věci. Buď je tak hodný a chce nějakému děcku pomoct - to je u něj docela pravděpodobné, nebo nemůže mít vlastní. Proč by to jinak říkal? Navíc to od něj znělo tak samozřejmě, musel to vědět už dlouhou dobu.
Vstal jsem a chystal jsem se ho najít, jelikož jsem to potřeboval vysvětlit. Mrzelo mě, že se mi s tím nesvěříl, že si to nechal pro sebe a nebo - nedejbože - to řekl někomu jinému, protože ke mně nechoval takovou důvěru.
Usoudil jsem, že bude v ložnici. Když jsem tam vtrhl, spatřil jsem ho ležícího naposteli. Koukal nahoru směrem k mému lůžku a ruce měl složené pod hlavou. Všiml si mě až ve chvíli, kdy se postel pohnula pod tlakem, jak jsem si na ní sednul.
Otočil ke mně bez zájmu hlavu a pak se opět věnoval studii dřeva.
"Gerarde…" promluvil jsem po chvíli sledování jeho studeného obličeje. "Pamatuješ, jak jsme spolu před nedávnem mluvili, jak jsi byl naštvaný?"
Zpozorněl a pak se zvedl, aby se mohl posadit. Podíval se mi do očí, lehce se zamračil. "Jo, bylo fajn si zase jednou popovídat."
Usmál jsem se na něj a on mi úsměv oplatil, přisedl jsem si k němu blíž. "Víš, došla mi jedna věc."
Trochu se kousl do rtu a na okamžik vypadal vyděšeněji než předtím. Skrývá snad ještě něco? "Jaká?" nejistě se optal.
"Řekl jsi, že bys chtěl adoptovat dítě. Adoptovat."
Tázavě jsem se na něj zahleděl, on před mým pohledem uhnul stranou jako bych snad ťal do živého. Jemně se kousl do rtu a nohy přikrčil k tělu, připadal mi ublížený, takže jsem se už málem začal obviňovat ze surovosti k němu. Věděl jsem však, že mu má slova nemohla nijak ublížit, jelikož o tom předtím mluvil s takovou lehkostí, že jsem si toho ani nevšiml.
"Jo, to jsem vážně řekl." Trochu se zachvěl.
"Je tu něco, o čem já nevím?" Snažil jsem se z nít mile a svou ruku jsem položil nad jeho koleno, chtěl jsem tak dát na jevo, že jsem tu s ním a on mi může věřit.
Váhavě přikývl a vrátil se k mým očím. "Víš, já… nemůžu mít děti."
Jen se tak potvrdila má domněnka, stejně mě to však zasáhlo, jakoby se to samé stalo mě. Přisunul jsem se k němu blíže a lehce jsem ho objal, věděl jsem, že je to těžké. On miluje děti, vždycky chtěl mít velkou rodinu.
"Jak jsem chodil s Elizou… chtěli jsme dítě, ale pořád to nějak nešlo, doktor mi potvrdil, že je to ztracený. Něco takovýho prostě není v mých silách."
"Proto to skončilo?" Zahleděl jsem se starostlivě do jeho tváře.
"Jo. Rozešla se se mnou. Šla za někým jiným, lepším. Nedivím se jí."
"To já zase jo." Zamračil jsem se. "Je to kráva, neměla tě v tom nechat."
"Nemluv tak o ní!" Ohradil se. Stále jí měl pořád ještě rád a to mě hrozně štvalo, přestože jsem si nedokázal vysvětlit proč.
"Kdyby tě milovala, neudělala by to. Chtěla tě jenom využít. Zviditelnit se pomocí tvý slávy."
Opět se rozechvěl, ta slova ho bolela. Byl to trochu brutálnější způsob, jak ho z té nešťastné lásky dostat, avšak na jiný jsem nepřišel.
Opět jsem k sobě přitiskl jeho tělo, položil si hlavu na mé rameno a ztěžka oddechoval.
"K čemu pak jsem, když nedokážu udělat ani tohle?" Hlas se mu trochu zlomil, avšak nebrečel. Věděl jsem, že je silný a také nikdy nedával své pocity tak moc najevo. Viděl jsem ho plakat jen jednou - za dob Revenge, kdy měl absťák.
"No tak…" nespokojeně jsem mlasknul. "Určitě to bylo jen varování, abys s ní to dítě neměl, zavázal by ses tak k ní na celý život."
"Myslíš?"
"Určitě. Věř, že na světě je nějaká síla, která nás ochraňuje před vším zlým, i když to tak vůbec nevypadá. Až potkáš tu pravou, která tě bude mít opravdu ráda, tak to dítě mít budeš."
Odtrhl jsem se od něj a s úsměvem jsem se mu zahleděl do očí, i jemu se trochu vyjasnil pohled. Pak si povzdechl a natáhl ruku, jemně se dotkl mé tváře.
"Proč ses mi s tím nesvěřil už předtím?" Trochu jsem svraštil obočí, mrzelo mě to.
"Já nevím." Pokrčil rameny. "Neřekl jsem to ještě nikomu. A taky mám pocit, že se od sebe hrozně vzdalujeme. Spíme v jedné místnosti, žijeme v jednom malym autobusu, ale už si prostě nemáme co říct."
"Hrozně ses změnil," přiznal jsem se mu se svými pocity.
"To ty taky. Jsi úplně jiný a taky na tebe jinak pohlížím."
Koukal jsem do jeho tváře. Co jiného si o mě myslí teď? Jak na mě změnil názor? Zhoršil jsem se nebo naopak zlepšil? Už jsem se ho chtěl zeptat, když do ložnice přišel Bob.
"Vystupujeme, jsme na místě." Oznámil a všichni tři jsme si nahlas povzdechli. Společně jsme se tomu zasmáli a mě naokamžik připadalo všechno jako dřív.
hmm je to pěkné.. mám nostalgickou náladu, takže mě to snad i dojalo, ani nevím proč...