23. září 2009 v 9:31 | Jannica
|
Před koncertem bylo všechno trochu hektické. Běhal jsem sem tam a každého obletoval, snažil jsem se co nejvíce zkrášlit a neustále jsem si posouval bezprstové rukavice. Nevím, proč mi tolik záleželo na tom, aby mi to při vystupování slušelo. Cítil jsem, že to nedělám kvůli těm několika tisícům lidem, kteří na mě budou hledět ,nebo kvůli televizi. Jen jsem se snažil svým vzhledem přiblížit k fotkám, které jsme si s Gerardem nedávno prohlíželi.
Letmo jsem se na něj podíval a usmál jsem se. Seděl před zrcadlem, koukal na sebe s takovým legračním výrazem ve tváři. Ta mrtvolně bledá image mu slušela, vypadalo to docela ujetě, ale mělo to něco do sebe.
Zarazil jsem se, když jsem si všiml, jak ze své brašny vytáhl malé platíčko prášků. Jeden z nich vymáčkl a rozhlédl se kolem sebe, jakoby snad myslel, že ho někdo sleduje. Pak si pilulku spěšně srčil do pusy a naprázdno to spolkl, zašklebil se.
Byl to pro mě jasný důkaz. Je v tom zase. Možná jsem měl čekat a později v soukromí si s ním o tom promluvit, ale to mě v afektu nenapadlo. Místo toho jsem se zamračil a rázným krokem se k němu vydal.
"Co to bylo?!" Zvšil jsem hlas v zoufalé snaze znít přísně a naštvaně.
"Co co?" Dělal, že neví.
"Proč bereš to svinstvo?"
"Jaký svinstvo?" Zase se tak mračil.
"Viděl jsem tě, jak to polykáš."
Najednou se trochu rozesmál a zatřásl hlavou. "Myslíš tohle?" Vytáhl z tašky krabičku a s vítězoslavným úsměvem mi jí podal. Opatrně jem ji vzal do rukou, jakobych se bál, že mi i tím pouhým dotekem může nějak ublížit. "Panadol…" přečetl jsem polohlasem. To je na bolest. S otázkou v očích jsem se zahleděl na Gerardovu tvář, pořád se culil tím smyslem, že já jsem pako.
"Bolí mě hlava." Objasnil mi.
"Uh…opravdu?"
"No né asi. Dostal jsem měsíčky."
Zřejmě mu neušel můj nechápavý výraz v obličeji, protože se znova rozesmál. Nejdřív mi vůbec nic nedocházelo, pak jsem vtip pobral a trochu jsem se zachechtal. "Promiň…" řekl jsem omluvně. "Já jen… mám o tebe strach."
"Franku kdyby se něco dělo, řeknu ti to, ano?"
Přikývl jsem a byl rád za jeho upřímnost. Gerard se podíval na hodinky. "Už tam máme bejt. Samozřejmě nám zase nic neřekli. Máme tak nespolehlivej personál, to je hrozný."
Vstal ze židle, zastavil se před zrcadlem, kde si prohrábl vlasy, pak si zkusil zabroukat několik prvních tónů, než konečně vyšel. Já mu byl v patách.
***
Koncert se stal chvílí, kdy jsem nemusel o ničem přemýšlet. Prostě jsem vypnul. Hrál jsem všelijaké akordy, tóny a vnímal jsem muziku všemi smysly. Atmosféra byla úžasná a navíc mi dělalo dobře poslouchat Geeho hlas, i když zněl často dost falešně. Mezi písničikama kecal neuvěřitelné kraviny, musel jsem se mu smát. Působil tak děsně roztomile.
Jeho pohyby byly také opravdu komické. Jak vždycky skákal, připadal mi podobný tomu psovi, kterého ještě nedávno měl. Olivia taky tak vtipně poskakovala na těch malých nožkách a štěkala všude okolo.
Trhnul jsem sebou, když jsem zahrál opravdu falešný tón a trochu jsem se probral. Uvědomil jsem si, že místo toho, abych se soustředil na hraní, tady sleduju Gerarda.
Zavřel jsem teda oči a snažil jsem se něj uklidnit. Moc mi to ale nešlo, navíc se mu něco stalo s hlasivkama a začal zpvat opravdu hrozně. Nevím, jestli to bylo prostě tou písničkou nebo začal být unavený, ale nedalo se to poslouchat.
V mezihře, kdy si střihnul sólo Ray, jsem se k němu teda vydal. Měl jsem takový nepříjemný pocit, že je to stejně všechno Xanaxem, i když mi tvrdil, že je to v pohodě. Co když tam měl dvě krabičky a podal mi tu nesprávnou?
Zůstal jsem před ním stát a hleděl jsem na něj, fanoušci se hrozně rozeřvali a já opravdu nevěděl, proč.
"Co se ti stalo?" Zakřičel jsem na něj, aby mě slyšel.
"Já… já vlastně ani nevím…" pokrčil rameny a trochu se ke mně slonil. Museli jsme být blízko sebe, abychom se navzájem slyšeli. Koukal jsem do jeho očí, on se lehce usmíval a trochu je přivíral, zřejmě pod náporem těch ostrých světel.
Připadalo mi, jakobych přestal poslouchat řev kytary a hlasité bicí. Najednou mi v hlavě začalo bušit a tep se mi zrychlil, když jsem cítil Gerardův dech. Fanoušci se ozývali jen z dálky, světla se rozmazala v jednu velkou, barevnou skvrnu. Jen jeho obličej jsem viděl stále jasně. Naklonil hlavu do strany a milimetr po milimetru se přibližoval. Byl jsem desorientovaný, odmítl jsem si připustit to, co chtěl udělat, avšak zároveň jsem po tom hrozně moc prahnul. Už jsme si byli něuvěřitelně blízko, když najednou trhl hlavou a odvrátil jí, začal zpívat.
Zmateně jsem na něj hleděl. Přešel kousek dál po pódiu, začal mávat rukou tak, jako to má ve zvyku. Nedovedl jsem pochopit to, co se teď dělo. Bylo to jako nějaké kouzlo, ze kterého jsem se náhle probral. Teď už jsem všechno viděl i slyšel zřetelně, jenže v hlavě jsem měl místo bušení jen spleť neuvěřitelně intenzivních myšlenek, které se vzájemně proplétaly a oponovaly si.
Rozhlédl jsem se kolem. Všiml jsem si, že se na mě všichni, kromě Gerarda, mračí. Rychle jsem si uvědomil, že musím začít hrát a to jsem také udělal, ale ty tóny jsem moc nevnímal. Stále jsem musel myslet na něj a na jeho blízkost.
A pocit, který se mi v tom okamžiku rozlil celým tělem. Jaký vlastně byl? Je možné, aby mi to bylo příjemné? Vždyť jsem si nikdy nemyslel, že by se mi mohlo líbit něco takového. Sice mi to vždycky připadalo naprosto přirozené, už jen z těch povídek, ale to přece nebyla realita. Ani jsem neuvažoval nad tím, že by se to mohlo stát a proto jsem si nerozmyslel, jak se mám chovat.
Zamyšlený jsem byl po celý zbytek koncertu. Bylo mi jedno, že hraju špatně a lidem se to tak nelíbí. Měl jsem dost věcí na práci, potřeboval jsem si to všechno urovnat. Také jsem se neuvěřitelně moc těšil na konec vystoupení, to bylo snad poprvé v životě, kdy jsem nelitoval odchodu do zákulisí.
no super :)