30. září 2009 v 9:52 | Jannica
|
Pořád je mi úděsně špatně, všechno mě bolí (a teď už to neni jen ta chřipka), jsem unavená a dneska musím jít na kytaru, na kterou jsem vůbec nehrála to, co jsem měla. Minule jsem tam už taky nebyla, tak by bylo blbý se znova omlovit.
Nicméně ani jeden z těchto hroznivých faktorů nevysvětluje to, že jsem v noci vstala a napsala tři díly téhle povídky. Vážně nechápu. Asi jsem náměsíčná.
A pak jsem také chtěla upozornit na můj nový blog, který je tady. Ale tam se spíš jenom vypisuju sama ze sebe, takže nic důležitýho.
V tourbusu jsem se rychle osprchoval, stále ještě zmatený z předchozích událostí. Měl jsem takové tušení, že mě chtěl Gerard políbit, i když to neudělal. A nebo jen potřeboval něco důležitého říct a než si to rozmyslel, musel opět zpívat.
Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale bál jsem se jeho reakce. Co kdyby se mi vysmál do očí? On je toho poslední dobou vážně schopen. Ale také by mi mohl normálně říct, že mi potřeboval jen sdělit něco neodkladného.
Nevěděl jsem, co by bylo horší. Zklamal by mě, kdyby to nemyslel vážně nebo kdyby za tím nebylo nic víc.
Zamyšleně jsem vešel do ložnice a sedl jsem si na jeho postel, dlaní jsem krátce pohladil přikrývky, ale pak jsem hned ucukl, jakobych dělal něco zakázaného.
Nevěděl jsem, kde teď Gerard je, ale rozhodl jsem se na něj počkat. Bylo mi smutno, mou hlavou pluly smíšené pocity a já v tu chvíli nedokázal dělat nic jiného, než sedět a přemýšlet o něm. Netrvalo dlouho a natáhl jsem se na jeho postel, byl jsem už dost unavený. Má víčka byla stále těžší, násilím jsem se držel vzhůru, protože jsem nechtěl usnout zrovna na tomto místě.
Otočil jsem se na břicho a nos jsem zabořil do polštáře, vdechl jsem jeho vůni. Málem jsem se rozkašlal z toho prachu, který se tak dostal do mých plic, ale hlavu jsem nezvedl. Místo toho jsem se začal otírat obličejem o povlečení, bylo mi to příjemné a zároveň mi to přinášelo hezké pocity. Nechápal jsem, co se se mnou děje, k čemu spěju, ale bylo mi to jedno. Jen jsem si zkusil představit, že je tu teď se mnou, sedí vedle mě, třeba mě hladí po vlasech a povídáme si. Ne, ani mluvit nemusíme. Stačilo by to, že bychom si byli tak blízko.
S povzdechem jsem se odtrhnul od polštáře, když jsem si uvědomil, co dělám. Vyskočil jsem na nohy a ustlal mu, aby pak nic nepoznal. Třeba by si to špatně vyložil.
A vůbec. Byl jsem jenom unavený, tak jsem začal trochu blbnout. Co je na tom špatného? Můžu si snad dělat co chci, ne?
Lekl jsem se, když se náhle prudce rozrazily dveře. Zamžoural jsem do světla, které tím pohybem proniklo do místnosti a rozpoznal jsem osobu stojící na prahu. Gerard. Vypadal neuvěřitelně, když byl obklopený tou září. Začal jsem rychleji dýchat a couvl jsem krok dozadu, napadlo mě, že je to nějaké zjevení.
"Franku…" vydechl najednou a postoupil dál do místnosti, dveře se zaboluchly. "Franku…" zašeptal znova, hlasem, který jsem já neznal. Dvěma kroky se ke mně přiblížil, chytil mě za ramena a přirazil mě ke zdi, před kterou jsem stál. Zasténal jsem bolestí, on se mi krátce podíval do očí a pak mě políbil.
Mé svaly se stáhly a já se ho pokoušel odstrčit. Jeho rty se chovaly až příliš hrubě, poznal jsem, kolik chtíče v nich je. Když ale zjemnil a svým jazykem vnikl do mých úst, podvolil jsem se. Líbal mě tvrdě a naléhavě, mačkal mě k té zdi a své tělo tiskl na mé. Nevěděl jsem, jestli se mám smát štěstím nebo plakat hrůzou. Snažil jsem se dát do polibku trochu citu, avšak on mi to nedovolil. Jednou rukou vjel do mých vlasů a tahal mě za ně, druhou umístil na mou dlaň a přejel s ní ke svému zadku. Semkl jsem rty k sobě a tak dal najevo, že nechci pokračovat,on konečně přestal.
Odtrhl se a chytil mě za bradu, zvedl si můj obličej nahoru, aby mi mohl kouknout do očí. Pak zatřepal hlavou, než se otočil na podpatku a spěšně odkráčel pryč.
Když jsem slyšel hlasitě bouchnout dveře, sjel jsem podél stěny až na podlahu a tam jsem dal hlavu do dlaní. Cítil jsem, jak mě v očích začínají pálit slzy, opřel jsem se čelem o kolena a z hrdla mi vyšel malý, bolestný vzlyk. Takhle jsem si první polibek nepředstavoval. Mělo to být dokonalé. Takové, jako v těch všech povídkách. V mém břiše měli tančit motýli a srdce mi mělo bušit vzrušením, ne strachem. A rozhodně pak neměl odejít.
Vyškrábal jsem se na nohy a v duchu si začal nadávat. Už jsem si totiž konečně uvědomil, že pro mě není jen kamarád. Ne, kvůli kamarádovi bych takhle nebrečel.
Sedl jsem si opět na jeho postel a pohledem jsem rengenoval ty přikrývky, které jsem předtím hladil. Začal jsem se pomalu probouzet z toho šoku, cítil jsem, jak se mé otupené smysly vrací ke své činnosti, opět jsem mohl naplno koukat kolem sebe, cítil vůni pokoje a slyšet každičký zvuk, který ke mně zrovna dolehl.
Přejel jsem si dvěma prsty po rtech, začal jsem dokonce pochybovat o tom, zda to, co se před chvílí dělo, byla opravdu realita a nebo jsem na téhle posteli usnul. Když jsem ale vjel svou dlaní dozadu mezi své vlasy a nahmatal zvěčující se bouli, která se zřejmě vytvořila tím nárazem do zdi, usoudil jsem, že to přece jen bylo skutečné.
Nedovedl jsem pochopit, co to do něj vjelo. Věděl jsem, že je poslední dobou hrozně nepředvídatelný, že má problémy a možná je znovu závislý na něčem, o čem já nemám ani ponětí. Ale v žádném případě by mě nenapadlo, že udělá zrovna tohle.
Povzdechl jsem si. Přesto, že jsem chtěl, abych měl jasno v té události z koncertu, jsem cítil, že se tímhle vlastně nic nevyřešilo. Teď možná vím, že mě opravdu chtěl políbit, ale už netuším, jestli ke mně něco cítí. A co vůbec cítím já k němu?
Opět jsem pocítil slzy v očích, když jsem si znova uvědomil, že tím polibkem bych měl procitnout a všechno si uvědomit. To by se možná stalo, kdyby v tom nějaká ta láska byla. Ale ne, Gerard si prostě usmyslel, že mi zamotá hlavu a pak se ani neobtěžuje mi to nějak vysvětlit, nebo alespoň říct něco o sobě.
Na internetu se to všechno píše jinak. Jednodušeji. Prostě se tam do sebe zamilujeme a jsme spolu. Je to přece jednoduchá matematika, ne? Jako že jedna a jedna jsou dvě, to dá rozum.
Natáhl jsem se pro notebook a chvíli jsem počkal, až se zapne. Hned jsem najel na svou oblíbenou povídku a zjistil jsem, že přibyl další díl. V tom dílu byl dlouho očekávaný první polibek, jakoby mi to snad osud dělal naschvál.
Četl jsem o hebkých rtech, něžných dotekách. Rozplýval jsem se nad sladkými pohledy a láskyplnými slovy, bylo to tak neuvěřitelné, dokonalé. S každou další krásnou větou můj pláč sílil a já se propadal hlouběji do temné beznaděje. Mělo to být přesně takové, jak se tady popisuje.
Dočetl jsem až do konce a pak jsem počítač vztekle zaklapl, měl jsem dost. Rozesmutnilo mě to tak, jako nic jiného, byl jsem podrážděný a zoufalý.
Převlékl jsem se a vylezl si nahoru na paladu, kde jsem s obtížemi usnul.
Jj, v reálném životě se málokdy 1+1=2