Dlouhá doba, než to přibylo, co? :D Tak se omlouvám a přináším další díl, rozhodla jsem se udělat kombinaci, bylo to totiž vážně dost vyrovnaný. Nechte mi nějaký komentář, poslední dobou moc nekomentujete, ne, že bych vám dělala nějaký ultimátum, ale vy víte, že čím víc komentářů napíšete, tím větší mám chuť ke psaní... :)
Hledal jsem ho opravdu všude. Koukal jsem do keříků, za skály, ke stánkům, pod kameny… avšak nikde jsem ho neviděl. Pomalu jsem propadal panice, nemohl jsem tomu uvěřit. Začal jsem si hrozně vyčítat, že jsem ho tam nechal a on teď někde trpí, pokud ho někdo třeba unesl. Nebo se namě naštval, protože si myslel, že mám Kate stále moc rád. Žárlí.
A co když k tomu má jiný - mnohem horší - důvod?
S povzdechem jsem si sedl na jedno travnaté místo pod promenádou, kde už nebylo vůbec tolik lidí. Koukal jsem na širé moře a cítil jsem, jak se mi do očí pomalu derou slzy.
Vztekle jsem botou kopal do země před sebou, sžíralo mě vědomí, že je to má vina.
Najednou jsem trochu nadskočil, protože jsem se hrozně lekl. Zaslechl jsem takové neidentifikovatelné zvuky. Něco mi to připomínalo, nevěděl jsem, co, ale mělo to jistou spojitost s Frankem.
Byly to nějaké tóny. Falešné, ošklivé tóny. Trvalo mi docela dlouho, než jsem rozpoznal, že je to nakřápnutá kytara. A pak se mi všechno vybavilo, když se přírodou prodral ostrý zvuk nechutného zpěvu. První má myšlenka směřovala ke kastraci a následné mutaci hlasivek, jelikož jeho zpěv připomínal páření divokých prasat. Konečně jsem si uvědomil, že někde za mnou o sobě dává vědět má noční můra - André.
"Né! Už né!" Ozvalo se najednou asi pět metrů ode mě za nějakým vysokým porostem. "André nech toho kurva!"
Srdce mi poskočilo radostí. Frankův hlas bych totiž poznal všude. I přes ten řev jsem ho slyšel a dokázal jsem se z něj radovat.
Sebral jsem ze země nějaký šutr a hodil jsem ho po Andrém, i když jsem ho v té tmě neviděl. Ozvalo se jen hlasité "Au" a pak to utichlo, zřejmě se sbíral ze země. Vida, poprvé za svůj život jsem se někam trefil. A to poslepu.
Okamžitě jsem se začal štrachat tím křovím k Frankovi, něco mi říkalo, že ho musím zachránit. Když jsem tím prolezl, spatřil jsem ho vyděšeně se opírajícího o kámen, který byl co nejdál od porostu, zkrze který jsem se s obtížemi probral.
"Gerarde!" Vyjekl. "Tys mě vyděsil! Myslel jsem, že je to nějaké zvíře nebo třeba André a tak!"
Povzdechl jsem si a usmál se na něj. Pak mi ale došlo, co všechno jsem si díky němu protrpěl a koutky jsem stáhl zpět dolů. "Tys prostě zmizel." Přilezl jsem se až k němu a zamračil jsem se. Nacházeli jsme se na takovém odděleném místě pláže, všude kolem nás byly šutry nebo křoví, ani žádná cesta sem nevedla. "Hledal jsem tě všude možně!"
Provinile sklopil hlavu a přitáhl si kolena k tělu. Poznal jsem, že je mu zima, ale naschvál jsem mu nepůjčil mikinu, prtože jsem měl vztek.
"Promiň, bylo to hloupý." Zašeptal najednou a nadějně ke mně vzhlédl. "Povím ti, jak to bylo. Ale odpustíš mi to?"
Chvíli jsem na něj jen tak hleděl, než jsem s obtížemi přikývl. Samozřejmě, že mu to odpustím, kvůli tomuhle se přece nebudeme hned rozcházet nebo co.
"Víš, když jsi šel s ní ven, neměl jsem z toho moc dobrý pocit…" Začal se prstem šťourat v písku a naprázdno polkl. "Bylo to vážně blbý a teď se za to stydím, ale žárlil jsem."
Tak přece jen. Pousmál jsem se a přisunul se blíže k němu, vzal jsem jeho dlaň jemně do té své. Když viděl, že se už tak nezlobím, věnoval mi jeden vděčný a provinilý pohled, než se nadechl k dalšímu pokračování. "Myslel jsem, že když je to tvá první láska, budeš s ní chtít trávit víc času a mě už se nebudeš tolik věnovat. Víš, tohle měla být naše úžasná, společná dovolená. A ona mi ty představy úplně zkazila. Víš, myslel jsem, že dnešní večer strávím trochu jinak než seděním na pohovce a úmorným čekáním na tebe."
"Ty se nijak neumíš zabavit sám?" Pozvedl jsem obočí.
"Ale ano.Chtěl jsem si číst nebo tak, ale nemohl jsem se soustředit, když jsem neustále myslel na to, co asi v tu chvíli děláš a jestli jsi jí náhodou nepolíbil, jestli se ti líbí, o čem si povídáte, jestli ses zmínil o mě…"
Trochu jsem se zasmál. "Ty víš, že bych ti nedovedl udělat nic špatnnýho."
Přikývl. "Promiň, že jsem to zpochybňoval. Teď je mi to vážně trapný."
Naklonil jsem se k němu a zlehka ho políbil, jeho rty byly vůči okolnímu vzduchu nepřirozeně horké. Pohladil jsem ho po vlasech, když se ode mě pomalu odtrhl a podíval se mi do očí. "To ale není ta věc, proč jsem tady."
Teď jsem byl docela dost zmatený a asi jsem se také tak tvářil.
"Víš, usnul jsem na gauči, když jsem tam na tebe čekal. No a pak mě probudila hrozná rána. Někdo bušil na dveře. Myslel jsem, že sis zapomněl klíče, tak jsem bez váhání otevřel a tam byl André s kytarou a záživím úsměvem!"
"He? Někdo říkal mi méno?!"
"Ne! Drž hubu!" Zařval Frank a jeho milý bratranec zmlknul a uklidil se tam, odkud vylezl. "Vidíš?" Pomalu zašeptal a jeho výraz se proměnil ve zkroušený. "On si prostě nedá pokoj. Bude pořád otravovat. Kdžy jsem ho tam viděl, prostě jsem utekl pryč. On za mnou. A tak se tady schovávám a chvílema poslouchám ty zvuky."
"To je jako z hororu…" zatvářil jsem se znechuceně. "Ale teď už to bude dobrý, ne?"
"No!" Ozval se hlas z křoví. "Yo tady stále estoy! Takže žádná sranda, hombres. Žádná sranda!"
"Utečeme mu?" zašeptal mi pomalu Frankie do ucha, než mě čapnul za ruku. Přikývl jsem a společně jsme se drali nebezpečným křovím.


noční můra-André..haha, to je dobrý, až je mi ho trochu líto, taky bych chtěla tak cáklýho příbuznýho.
A kategoricjy protestuji proti shození z útesu! André musí žít!