17. září 2009 v 12:22 | Jannica
|
Příští kapitola už bude o něco záživnější;)
.
Den předtím jsem si balil věci do dvou obrovských kufrů. Seděl jsem mezi hromadou hadrů
na posteli a každou chvíli jsem se podíval na fotku mé lásky umístěnou na nočním stolku.
Ten jeho úsměv… Ten nádherný, zářivý úsměv.
Steve říkal, že je to Hollywoodský úsměv nafoukané hvězdy, ale já to vím lépe. Vždyť je nejkrásnější na celém světě!
A vyhrál první místo na netu jako nejvíc sexy spisovatel. Našel jsem si dvacet tři počítačů, abych mu mohl dvacet třikrát hlasovat. Pak jsem ještě přemlouval všechny své známé a kamrády, aby také pomohli.
Společnými silami jsme obhájili jeho první, zasloužené místo!
I když on by vyhrál i tak, každý přece vidí, jak je nádherný. Vždy, když ho spatřím, div se mi nepodlomí kolena.
Zapl jsem kufr a pak si uvědomil, že jsem tam nedal tu zarámovanou fotku. Tak jsem to zase rozepnul, uložil jsem tam svou nejcennější věc a byl konečně spokojený.
Sbohem Jersey, LA čeká!
Gerarde, už budu konečně tvůj!
Cesta letadlem byla opravdu únavná. Poslouchal jsem svůj I-pod a se zavřenýma očima si přehrával naší budoucnost. Měl jsem dopodrobna vymyšlený Gerardův dům, celý jeho život.
Věděl jsem, že realita bude asi jiná, ale určitě ne o moc. A i kdyby, nebude mi to vadit, bude mi stačit, že mám jeho.
Uvědomil jsem si, že vlastně přemýšlím až moc dopředu a třeba ho vůbec nemusím potkat. Nebo mě nebude chtít…
Ne, to je blbost. Jsme si přeci souzeni.
Když letadlo přistávalo, málem jsem vyskočil nadšením. Začal jsem koukat z okýnka a měl jsem chuť se rozesmát jako malé děcko, které dostalo hračku. Tak moc jsem se těšil. Je to přesně jako v mém nejkrásnějším snu!
Jel jsem taxíkem do nějakého levného hotelu, u toho jsem přemýšlel o tom, kdy tady asi Gerard bude mít autogramiádu. Jelikož nedávno vydal svou další knihu, mělo by to být zanedlouho.
Pevněji jsem jeho dílo sevřel v dlaních a znova si prohlédl obálku. Musím si to číst znovu a znovu. Rentgenuji pohledem každé napsané slovo, představuju si ho, na co asi tak myslí, když píše tyto věci.
Je to tak nádherná, romantická a trochu strašidelná kniha. Prostě dokonalá. Za pár dní se určitě stane jednou z nejpopulárnějších.
Když jsem dojel na místo, trochu nespokojeně jsem si prohlédl zevnějšek ubytovny, ve které strávím nadcházející dny. Zevnitř nevypadala o moc líp, ale pro lásku se zkrátka musí snášet oběti.
Můj pokoj byl malý, avšak celkem útulný. Měl jsem tam postel, psací stůl a skříň, koupelna se záchodem byla na chodbě společná.
Otevřel jsem kufr a začal jsem své oblečení rovnat do skříně v úhledných kupičkách, u toho jsem přemýšlel, v čem se asi tak budu Gerardovi nejvíc líbit. Zase jsem si představil svou budoucnost a uvnitř mého těla se rozlil příjemný, hřejivý pocit.
Těšil jsem se na tu autogramiádu, doufal jsem, že se bude konat co nejdříve. Ale on si vždycky pospíší. Je tak hodný, že svým fanouškům chce hned po nové knize věnovat i jeho nádherný podpis.
Zasněně jsem se zahleděl na protější zeď a představil jsem si, jak se skromným úsměvem na rtech přidává ke svému dílu i vlastnoručně napsané jméno. Určitě má nádherné písmo. Je to přece taková umělecká duše.
Zapl jsem do sítě notebook, který jsem si samozřejmě nesměl zapomenout, a začal jsem na netu vyhledávat přesnější datumy.
Mé srdce radostí poskočilo, když jsem se dočetl, že to bude už za pár dní!
Chvíli jsem jen tak nadšeně poskakoval na židli, než jsem otevřel složku s jeho fotkama. Mám je rozzařené celkem do třiceti podsložek, abych se v tom vyznal.
Vyhledal jsem své nejoblíbenější a dlouze jsem si je prohlížel. Vpíjel jsem se Gerardovi do očí a nemohl jsem se dočkat, až ho uvidím doopravdy.
***
Další dva dny do autogramiády pro mě byly snad nekonečné. Stále jsem si dělal starosti s tím, jestli se mu budu líbit a jak se mám chovat.
Mám se mu hned přiznat se svými city? Nebo bude lepší ho zaujmout svým chladným chováním tak, aby si mě musel vybojovat?
Když jsem si pomyslel, že ho třeba vůbec nemusím zajímat, do očí se mi skoro nahnaly slzy. Takové myšlenky jsem rychle zapudil, protože jsem si nechtěl kazit radost.
Už jsem mu tak blízko…
Jsem ve stejném městě, dýchám stejný vzduch. Možná jsem jel i po stejné ulici jako on!
Když jsem zde byl druhý den, jel jsem se trochu projet. Nastoupil jsem do metra a v tu chvíli mě napadlo, že klidně mohu sedět na sedačce, na které někdy předtím seděl on. Abych měl jistotu, že to bude opravdu ona, musel jsem si vyzkoušet úplně všechny. Bylo mi jedno, že na mě lidi livně koukají, pro mě bylo hlavní vědět, že máme něco společného.
Večer jsem pak z okna hleděl na noční oblohu a snažil jsem se zachytit alespoň nějaké hvězdy. Při představě, že heldíme na to samé nebe a třeba i ve stejný čas, mnou projela zvláštní vlna vzrušení.
Míval jsem takové nostalgické chvilky, kdy jsem si užíval tu blízkost skoro splněného snu. Byly to magické okamžiky. Pár posledních dní jsem mohl beztrestně snít o dokonalém Gerardovi.
Věděl jsem, že už brzy se všechno změní a nikdy to nebude takové, jako dřív. Přece jen ten obdiv na dálku má takové zvláštní kouzlo. Tak dlouho prožíváte dny s osobou, která ani neví, že existujete. On pro vás tolik znamená a vy pro něj nic. Jste jen jeden z miliónu.
Na okamžik jsem zaváhal, jestli opravdu nechci, aby to tak zůstalo. Pak jsem ale rázně zavrtěl hlavou. Jen se bojím porušit svůj stereotyp. Jsem zbabělý. Tolik jsem si to přál a teď z toho přece nevycouvám. Chci, aby se můj sen stal skutečností, věřím v to. Nechci se už dál trápit, zažil jsem si toho dost. Teď je čas získat odměnu.
nelbí se mi, že je z něj takovej fanatik.. a gbojím se, že gerard bude hajzl, kterej znuděně bude rozdávat autogramy... :( :D