21. září 2009 v 6:00 | Jannica
|
Takže nejdřív bych chtěla něco říct. Pokud jste si mě přidali na icq a pokoušeli jste se se mnou nějak navázat kontakt, zřejmě jste zjistili, že to nejde. Celý icq se mi nějak po a tak jsem si založila nový. Naleznete ho v SITE. Tak, to je všechno, co jsem měla na srdci:)
Konečně nastal den D. Vstal jsem v osm ráno a ihned jsem začal vyšilovat, že jsem zaspal. Autogramiáda sice začínala až ve tři, ale ta doba mezi tím mi připadala hrozně krátká.
Vylétl jsem ze svého pokoje do koupelny. Litoval jsem, že je tu společná a ne vlastní, bylo to tam celé takové divné.
Pořádně jsem se osprchoval a umyl si vlasy šampónem pro krásnější vlasy, musím se mu přece líbit. Dával jsem si záležet, abych umyl každičký kousek svého těla a abych pěkně voněl sprchovým gelem.
Asi po půl hodině jsem odešel zpět do svého pokoje. Sedl jsem si na postel a vzal si k sobě malé zrcátko. Začal jsem si čistit pleť, pak jsem jí ještě namazal krémem s vitaminovými výtažky a dal jsem si pleťovou masku.
Poté jsem všechny věci aplikoval znovu a natáhl jsem se na matraci, pokusil jsem se trochu relaxovat. Nervozita mi ale moc odpočinku nedopřála a já zase pobíhal po pokoji, tentokrát jsem potřeboval vymyslet, co si obléknout.
Nemohu si vzít na sebe nějaké běžné oblečení. Chce to něco extra!
Nakonec jsem skončil u klasické kombinace džíny - tričko. Byl jem trochu naštvaný, že jsem nedokázal přijít na nic lepšího, ale musel jsem uznat, že takhle alespoň vypadám ležérně.
Učesal jsem se a chvíli jsem si přehazoval vlasy ze strany na stranu, dokud jsem s tím nebyl úplně spokojený. Stoupl jsem si přes zrcadlo a ruce jsem zasunul do kapes.
"Ahoj, Gerarde," řekl jsem a zkusil jsem se trochu usmát. To působí moc znuděně.
"Čau, Gee!" Ne, není to přece můj kámoš, abych se takhle choval.
"Dobrý den, rád vás poznávám." Opět jsem zavrtěl hlavou. Takové formálnosti si snad mohu odpustit, když je to můj budoucí přítel.
"Ahoj…" řekl jsem tišším hlasem a tajemně jsem se usmál. Ze zrcadla na mě konečně koukal někdo, komu bych v žádném případě neodolal. Jo, tohle by šlo.
Ještě jsem si pár hodin trénoval různé pózy nebo styly chůze a pak jsem se trochu najedl, aby mi náhodou nezačalo kručet v břiše.
Předtím, než jsem vyrazil, jsem si do pusy strčil žvýkačku, chtěl jsem mít svěží dech. Pak už jsem konečně vyšel ze dveří laciného hotelu.
Čím blíže jsem byl Starbucks, kde se měla autogramiáda konat, tím více se mi potily ruce a já měl trému. "Klid, vypadáš krásně," říkal jsem si stále dokola. "Určitě ho zaujmeš." Avšak přesto ve mně hlodaly nepříjemné pochybnosti. Bál jsem se, že něco zvorám, zkazím. Nepovede se mi ho sbalit nebo se tam třeba vůbec nedostanu.
Může se stát cokoliv - dopravní zácpa, výluka.
Nakonec jsem přece jen dojel na místo. Už z dálky jsem viděl davy lidí, co si přišly pro podpis.
Pevněji jsem pod paží sevřel jeho novou knihu a rázným krokem jsem se vydal dopředu.
Stoupl jsem si na špičky abych lépe viděl, co se děje. Prodral jsem se skoro až dopředu a spatřil jsem svou lásku.
V tu chvíli se mi doslova podlomila kolena a já měl co dělat, abych se udržel na nohou. Byl snad ještě hezčí, než na fotkách. Vždy, když se sklonil, aby mohl věnovat autogram, mu do očí spadly ty husté, černé vlasy. Netrpělivě si je odhrnoval z očí a každičký jeho pohyb - pohození hlavou, přísun ruky - byl neskutečně nádherný.
Nemohl jsem uvěřit vastním očím. Tak tohle je on. Gerard Way.
Má životní láska, hlavní postava v mých nejtajnějších snech. Ten, na koho myslím ve dne v noci. Vidím člověka, co mi od základů změnil život.
Netrpělivě jsem se zařadil do fronty a nespouštěl jsem z něj oči. Seděl za stolkem, na kterém měl položené kafe a pár knih. U něj stál vysoký a tlustý muž, zřejmě bodyguard.
Fronta postupovala rychle dopředu a já si sotva uvědomil, že jsem zapomněl svou připravenou řeč. Proboha, co budu dělat?
Zmocnila se mě panika a začal jsem přerývaně dýchat. Vůbec jsem nevěděl, co bude dál.
Lidé co byli přede mnou odešli na můj vkus moc brzy, najednou jsem se ocitl tváří v tvář Gerardovi. Byl jsem metr od něj, hleděli jsme si navzájem do očí a já naprosto zkameněl. V tu chvíli mou myslí prolétly všechny ty okamžiky z mých představ. Naše první setkání. Je to tady.
Kolena jsem měl jako z rosolu a nebyl jsem schopen se pohnout, natož mluvit.
Poposedl, stále čekajíc, co udělám. Najednou se usmál. Přímo na mě.
Nevěděl jsem, jestli mám ječet, rozplakat se štěstím a nebo třeba omdlít. Snažil jsem se ze všech sil držet oči doširoka otevřené a nespouštět pohled z dokonalosti, co seděla přede mnou.
"A-ahoj," špitl jsem a udělal malý krok dopředu. Položil jsem mu na stůl svou knihu. Když si jí ode mě bral, naše prsty se naokamžik setkaly.
V tu chvíli se se mnou zatočil svět a já jakoby z dálky vnímal všechen ten ruch davu, jeho obraz se mi rozplýval. Cítil jsem, jak se země pode mnou hýbe a za pár vteřin jsem upadl do černo černé tmy.
Pomalu jsem se probouzel, hlava mě trochu bolela a paměť odmítla spolupracovat. Vůbec jsem nevěděl, kde jsem.
Seděl jsem na nějaké židli. Kolem bylo spoustu lidí a já si uvědomil, že tu určitě nebudou kvůli mně.
Pohlédl jsem před sebe a spatřil jsem ze strany Gerarda, jak stále dává podpisy za svým stolem. Najednou mi všechno došlo a já měl co dělat, abych neomldlel znova.
Trochu jsem zalitoval toho, co se stalo. Tohle má být nejlepší den mého života a já udělám takovou blbost.
Gee se na mě otočil a zkoumavě se mi zadíval do tváře. "Jsi v pohodě?"
Krátce jsem přikývl, stále oněmělý.
Vtiskl mi do ruky kelímek s kafem, tázavě jsem se na něj podíval, ale on už se dál věnoval všem těm lidem.
Připadal jsem si jako ve snu. Nic kolem mě se přece nepodobalo realitě.
Zatímco jsem popíjel tu horkou, životodárnou tekutinu, zuřivě jsem se štípal do ruky. Když jsem si konečně uvědomil, že to opravdu není sen, přemýšlel jsem, jak se zde co nejdéle držet.
Nemohu hrát hrozně nemocného, to by mě třeba odvezli sanitou. Ani nemohu být úplně v pořádku, to
bych musel odejít.
Podíval jsem se na zápěstí, abych zjistil, kolik je hodin. Do konce autogramiády zbývalo asi sedmdesát pět minut. Musím tady celou tu dobu sedět.
Nikdo se o mě nestaral, všichni měli své práce dost. Bohužel ani Gee o mě pohledem nezavadil. Sledoval jsem ho a snažil jsem si do paměti vtisknout všechny rysy jeho tváře. Samozřejmě jsem ho znal z fotek, ale tam vypadá vždycky trochu jinak.
Poprvé jsem ho spatřil na živo a úplně na mne zapůsobil. Přímo z něj vyzařovala jakási aura, byl neodolatelný.
Čas plynul a já začal být trochu unavený. Ne, že by mě nudilo koukat na něj, ale už mi to začalo připadat trochu stereotypní. I jeho to nejspíš nebavilo, podepíral si hlavu dlaní a bezmyšlenkovitě čmáral do spousty knih a papírů své jméno. Má štěstí, že má tak krátké příjmení, jinak by se asi upsal.
Konečně to skončilo. Lidé se začali ztrácet nebo postávali ve skupinkách a hleděli na pana Úžasného.
Náhle k němu přistoupil ten bodyguard a oba dva rychlým krokem vyšli kamsi pryč. Nelenil jsem a vyběhl jsem za nimi, prodíral jsem se davem a fotografy, nesměl jsem je ztratit z dohledu. Nastoupili do velké, černé limuzíny a… odjeli.
Bezradně jsem zíral na auto mizící v dáli a litoval jsem toho, že jsem je nijak nezastavil. Náhle se mi hlava pročistila a myšleny začaly plnout až neuvěřitelně rychle.
Doběhl jsem k jednomu taxíku, který parkoval u chodíku a řidiči jsem poručil je sledovat. Chtěl za to sice hrozně velkou částu, ale co bych pro své budoucí štěstí neudělal.
Museli jsme snad dvakrát překročit povolenou rychlost, chlápkovi za volantem jsem stále cpal dolarové bankovky před obličej, aby nezačal mít kecy.
Limuzína zastavila před velkou skleněnou budovou. Gerard spolu se svými lidmi vstoupil dovnitř.
Běžel jsem za nimi.
"Přejete si?" zastavila mě recepční, když jsem se chystal sledovat je po masivních schodech nahoru do vyššího patra.
"Já… hledám Gerarda Waye."
"Jste pozván?"
Zarazil jsem se a chvíli jsem na ní tupě zíral. "Samozřejmě, že ano. Máme spolu dělat rozhovor," dodal jsem, když jsem si povšiml jejího pozvednutého obočí.
"Vy jste z časopisu Kůň a pes?"
Rychle jsem přikývl a pak už od ní konečně vyfasoval číslo pokoje. On má tedy vážně smluvený rozhovor v tého instituci!
Běžel jsem nahoru, mohl jsem sice použít výtah, ale zdržoval by mě.
Zadýchaně jsem dopadl na vytoužené dveře. Třikrát jsem zaklepal, než se zevnitř ozvalo znuděné "dále".
lol jako to nwm co bych dělala na jeho místě :D, už se těším na pokračování!
(PS: Frank se fakt chová jako holka xD!)