
What do they know 11
13. října 2009 v 15:23 | Jannica | What do they know
Vypadal hrozně. Oči měl zarudlé, tváře bledé a vlasy mu padaly do obličeje, jak měl napůl sklopenou hlavu. Ruce se mu trochu chvěly, vůbec celý působil jako malé klubíčko neštěstí. Seděl tam naprosto zhrouceně a když jsem vešel, vzhlédl ke mně. Ušklíbl se. Ale ne, že by to byl zlý škleb, který by mi chtěl věnovat, abych neotravoval. Byl to spíš projev nepopsatelné bolesti, prosba o pomoc. Dalo se to vyložit všemožnými způsoby, ale věděl jsem, že mě nechce nijak ranit.
"Frankie…" zašeptal, skoro neslyšně, neušlo mi, jak hrozný hlas má. Možná bych si měl pomyslet, že s tím nebude moct pozítří zpívat, ale to mě v tu chvíli vážně nenapadlo. Zajímal jsem se jen o něj. "Můžeš na chvíli?" Pokusil se na mě trochu usmát a poklepal na místo vedle sebe.
Přikývl jsem a rychle jsem si sedl, byl jsem rád, že se mnou chce mluvit. On ale stále mlčel. Ani se na mě nedíval, jen si nejistě pohrával s prsty a hlavu měl sklopenou. Přes jeho vlasy jsem na něj neviděl a štvalo mě to. Natáhl jsem tedy ruku a několik pramínků jsem mu zastrčil za ucho, takže jsem si ho alespoň mohl prohlédnout ze strany. Vzpomněl jsem si na den, kdy jsem si ho takhle prohlížel při dívání se na ty fotky. Jak mi u jedné řekl, že mi to sluší.
Pousmál jsem se a otočil jsem si k sobě jeho tvář. "Copak se děje?" Snažil jsem se znít mile, možná to ale vypadalo jako kdybych mluvil na dítě. Naštěstí si to tak nevyložil, místo toho si povzdechl. Bylo mi jasné, že má co říct - musí toho být spoustu, a zároveň jsem věděl, že to z něj jen tak nevytáhnu, i kdyby se mi chtěl svěřit sám.
"Já…" prmluvil pomalu. "Nemůžu dál. To nejde."
Přisunul jsem se blíž a lehce jsem mu položil ruku kolem ramen, on se otřásl, jakoby jí chtěl shodit, ale já ho potřeboval držet. Už jen proto, abych měl jistotu, že se mi nerozplyne před očima. Vypadal totiž trochu jako duch.
"Frankie…" opět zakňučel mé jméno, přejel mi z toho mráz po zádech. "Je mi zle. Hodně zle."
"Za to můžou ty prášky, že ano?" Přísně jsem se zamračil.
"Dej už kurva pokoj s těma kreténskejma práškama!!" Rozkřičel se a já se nahrbil, jelikož jsem to ani náhodou nečekal. "Nic neberu, říkal jsem ti to!"
"Tak… tak v čem je teda problém!" Zoufale jsem zvýšil hlas a svou ruku jsem z jeho ramen stáhl, mrzelo mě, že se mu snažím pomoct a on to vůbec nechápe.
Párkrát se přerývaně nadechl, než se ke mně konečně pořádně otočil, všiml jsem si, jak klouže pohledem přes můj obličej. "Musím přemýšlet. Pořád. Připadá mi to všechno na nic, ten pocit je tak silný, až mě celého ovládne. Mylsím, že tohle nemá cenu, Franku. Tohle nemá cenu."
"Co nemá cenu?"
Při mé otázce se zarazil a najednou se hlasitě rozesmál. Nechápal jsem, co je k smíchu a proto mi to také tak vadilo. Napjatě jsem poposedl a snažil jsem se z jeho tváře cokoliv vyčíst. Připadal mi trochu jako blázen a i když jsem věděl, že má spoustu důvodů k proměnlivému chování, přece jen mi myšlenky začaly odbíhat někam k psychiatrovi.
"Ale nic, kotě. Zapomeň na to." Přestal se smát a na okamžik opět zvážněl. Všiml jsem si, jak nervózně si pohrává s bříšky svých prstů, těkal očima do všech strach místnosti. "Víš, vlastně jsem s tebou chtěl mluvit kvůli něčemu jinému."
Tázavě jsem se na něj zadíval, on se nejistě usmál, nadechl se pro pokračování. "Chtěl jsem se ti omluvit." Odmlčel se. "Za to, co jsem ti udělal včera večer."
"Já nechápu, proč-"
"Nech mě to vysvětlit," přerušil mě. "Je toho na mě moc, to víš." Krátce jsem přikývl. "Jsem zmatený sám ze sebe, přemýšlím o věcech, které bych jinak nechal stranou. A já všechny ty pocity potřeboval ventilovat, mrzí mě, žes to odnesl ty." Povzdechl si. "Takže doufám, že mi tenhle úlet odpustíš, i když vím, že jsem to dělat oprvadu neměl a že jsem ti možná ublížil."
Naprázdno jsem polkl a pomyslel jsem si, že mi vlastně opravdu ublížil. Ale nebyl jsem si jist, jestli tím nevydařeným polibkem a nebo tím, co právě řekl. "Byl to úlet?" Zopakoval jsem nevěřícně.
Přikývl a pokusil se na mě usmát. "Nemusíš se bát, já-"
"On to byl úlet?" Bylo mi trochu do pláče, připadalo mi, jakoby mě hnusně využil, pošpinil.
"Mrzí mě to, Frankie. Opravdu. Nesnáším se za to, co jsem provedl a je mi z toho zle. Slibuju ti, že už nikdy nic takového neudělám."
Zhluboka jsem dýchal a měl jsem trochu sklopenou hlavu. Má malá naděje, že se z toho vyklube něco mnohem hezčího, právě zemřela pod náporem Gerardových slov. "A... a to na tom koncertě…" zvedl jsem hlavu a střetl se s jeho pohledem. "To bylo co?"
"Já nevím." Pokrčil rameny. "Prostě jsem si tě prohlížel."
"Nechtěl jsi mě náhodou taky políbit?"
"Ne, neboj." Zasmál se. "Proč bych chtěl?"
Prudce jsem vstal a svrchu jsem se na něj podíval. Bylo mi špatně. Hlavně z něj. "Jo, tak dobře." Řekl jsem na oko bez zájmu. "Vlastně jsem to celé čekal. Ale víš co, Gerarde? Seš svině. A neuvěřitelný kretén. Vážně se divím, co se z tebe stalo. Dobře, ještě bych chápal, že se se mnou vůbec nebavíš a v podstatě mě ignoruješ, ale když ještě hraješ na mé city, ventiluješ si na mě své srdceryvné pocity, a pak se ještě tak omlouváš a čekáš, že ti všechno odpostím…" Odfrkl jsem si. "Tohle je už vážně trochu moc."
Vztekle jsem opustil místnost, měl jsem vztyčenou hlavu a byl jsem na sebe hrdý, protože jsem mu to dokázal říct.Ale jen, co jsem vypadl z tourbusu, jsem se rozeběhl a obličej se mi bolestně zkřivil. Nevěděl jsem, kam běžím, zastavil jsem se až u nějaké lavičky. Připadal jsem si oprvadu hrozně. Na tom koncertě to nic neznamenalo. Milostivý pán si mě chtěl prohlédnout. A to včera… to bylo jen takové účinné ventilování nahromaděných pocitů.
Naštvaně jsem k sobě sevřel rty a oči se mi zúžily. Zaťal jsem nehty do svého zápěstí, uklidňovalo mě to. A to jsem Gerarda ráno tak litoval. Kašlu na jeho city, na jeho problémy! Já jsem tu taky a nikdo se mi nesnaží pomoct! A že je nějak přehnaně empatický? Blbost! Jediné, po čem touží, je lítost ostatních a babrání se ve svých myšlenkách. To, co prožívám já je mu naprosto ukradené...
Komentáře
chudinka malá ...
sakra , no to bude ještě hodně hodně zajímavé myslím si
Gee si myslí, že ho Frankie nemiluje a proto to řekl! Chudinka naše mrňavá to stejnak vždycky odskáče.
[4]: taky mě to napadlo... Ale být Frankem, tak to asi udělám taky tak...
je to vážně psychopat ten gepard xD já bejt Frankem tak mi asi hrábne
moc se mi tahle povídka líbí! ♥
Hmm.. Frank mu to nandal ;) Ale zase.. Gee je nějaký divný, mám o něj docela strach.
tak, a teď se bude Gerard litovat ještě víc a podřeže se a bude to efektivní konec xDxDxD


třeba to Gee nemyslel tak, jak to řekl.. teda, aspoň to na mě tak nepůsobilo. spíš jakoby tím chtěl přesvědčit sám sebe