20. října 2009 v 21:54 | Jannica
|
Ještě než začnete číst, chci podotknout jednu věc. Pokud jsou kapitoly moc krátké, není to proto, že bych byla líná, ale proto, že jinde by to nešlo useknout. To jen abyste si pak nestěžovali:)
A chci poprosit o komentáře, ono to vždycky úžasně nakopne :D
Tak teď už vás vážně nebudu zdržovat...
Nevím, jak dlouho jsem na té lavičce seděl a přemýšlel o tom všem. Že bych možná mohl jít zpět jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy se začalo stmívat. Trochu mě zamrzelo, že mě nikdo ani nehledá a se zkroušeným pocitem uvnitř jsem se vydal domů. Nechtěl jsem být v Gerardově blízkosti, avšak to bylo naprosto nevyhnutelné.
Přál jsem si mít nějaký svůj pokoj, místnost, kam bych si mohl zajít v těch nejtěžších okamžikách. Myslím, že to by chtěl každý z nás, avšak tourbus je příliš malý na tyhle výmysly. A také jsme s takovou situací nepočítali.
Když jsme byli začínající kapela, všechno bylo jiné. A tím nemyslím jen Boba, o kterém jsme ani nevěděli že existuje. Byli jsme zkrátka parta mladých nadšenců, co chtěla světu něco říct. Kdybych věděl, jak se to zvrtne, šel bych od toho rovnou pryč. Slávu chtějí vždycky jen ti, kteří nikdy nepoznali, jaké to je.
Vstoupil jsem dovnitř, všechno vypadalo stějně, všechno až příliš připomínalo věci, které se za poslední dny odehrály. Bez jakéhokoliv zájmu jsem šel rovnou do obýváku a spatřil jsem Gerarda spícího na neustlané poteli. Vzpomněl jsem si, s jakou pílí jsem mu všechno rovnal a jak jsem si na jeho věcech dával záležet. Teď jsem téměř zhnuseně vycouval a vadilo mi, že zmařil ten můj dlouhý úklid.
"Franku, kdes byl?" Pozvedl obočí Bob, kterého jsem potkal v obýváku. Ne, že by to znělo nějak starostlivě, prohodil to jen na půl pusy a dál se věnoval své digitální hře.
"Jen se projít," odpověděl jsem, ani se mi nedostavila žádná odezva. Posadil jsem se do rohu místnosti a objal jsem si kolena, byl jsem opravdu zničený.
Hodiny plynuly a pokoj zaplavila naprostá tma, jelikož zde nebyl nikdo, kdo by rozsvítil. Mě se nechtělo vstávat a navíc mi to šero vyhovovalo. Konečně chvíli sám.
Najednou se potichu otevřely dveře, zpozorněl jsem. "Franku?" Téměř okamžitě jsem poznal jeho hlas. Neozval jsem se. Téměř jsem mohl slyšet, jak si s úlevou vydechl a to mě dopálilo, trochu jsem vykoukl ze své skrýše a mohl ho spatřit rozhlížejícího se kolem. Když si byl jist, že v místnosti nikdo není, rychlými kroky odešel ven z tourbusu.
Na nic jsem nečekal a rozeběhl jsem se za ním. Nechtěl jsem ho ale vyděsit, jen jsem potřeboval vědět, kam jde.
Sledoval jsem ho co nejpotišeji to šlo, on to nejspíš vycítil a kažou chvíli se ohlédl, já se naštěstí pokaždé stačil nějak zakrýt. Minuli jsme menší parčík, za kterým jsme parkovali a vstoupili jsme na hlavní silnici. Bylo tam celkem dost lidí, takže už nebyl tak nejistý, avšak já měl stále větší problémy ho nespustit z očí. Světla města nepříjemně svítily a občas bylo slyšet troubení aut, vládl tam všude chaos a mě se z toho roztočila hlava.
Musel jsem se zastavit a vydýchat to, když jsem ale opět vzhlédl, Gerarda jsem nikde neviděl. Mrzelo mě, že té věci nepřijdu na kloub a zároveň jsem se zastyděl, že ho podezřívám z nějakých špatností.
Trochu zahambeně jsem se vrátil zpět, avšak nešel jsem do autobusu. Sedl jsem si na lavičku před něj, byla trochu mokrá od toho, jak poprchávalo, ale to mi bylo jedno. Hlavou mi vířilo spoustu otázek. Kam šel? A co tam dělá?
Měl jsem o něj starosti, i když mi připadalo hloupé to nějak řešit. I ostatní z kluků někdy zmizí, protože si prostě potřebují zajít někam na panáka a trochu se střískat, zapomenout na naše strastiplné dny. Ale Gerard je přece abstinent. Nebo to alespoň o sobě tvrdí.
Vrací se doba Revenge?
Jsou to všichni idioti, ať už se vošukaj nebo tam všichni zhebnou na depku! Gerarda bych zabila, chudík Frankík.