26. října 2009 v 13:51 | Jannica
|
Bylo už opravdu pozdě v noci, když jsem zaslechl zrychlený dech a šramocení. Začal jsem se trochu bát, přece jen jsem byl v úplně cizí zemi a nevěděl jsem, co za zvířata zde může žít. Napnul jsem sluch a očima jsem rentgenoval okolí, trhl jsem sebou, když se z parku najednou vynořil Gerard. Šel rychle a něco si pro sebe mumlal, přesně jsem mu nerozumněl, ale zaslechl jsem pár sprostých slov. Byl rozčílený, to jsem poznal i na dálku.
Srdce mi přestalo bít a dech se zatajil, byl jsem celý napnutý. Připadal mi čím dál víc záhadnější a o to víc mě ovládala touha to celé rozluštit.
"Do prdele!" Slyšel jsem a vzápětí se ozvala rána od toho, jak bouchl pěstí do stěny tourbusu. Zaskučel bolestí a chytil se za dlaň, určitě mu krvácely klouby.
Rychle jsem vstal a vydal se k němu, měl jsem o něj opravdu strach, i když jsem nedokázal přesně určit, kde se ve mně vzal.
"Neublížil sis?" Optal jsem se, když jsem k němu úplně došel.
Lekl se a prudce se otočil, vypadalo to, že ani nechce mé přítomnosti věřit.
"Sakra Franku…" zaklel, v očích měl něco nepopsatelného. "Co tady děláš?!"
"Já… přemýšlel jsem."
"Jdi spát!" Naznačil hlavou a oči se mu zúžily do dvou rozhněvaných štěrbin.
"Nebudeš mi říkat, co mám dělat!"
Podíval se na svou ruku, všiml jsem si, že opravdu krvácí. Vytáhl jsem z kapsy papírový kapesník a podal jsem mu ho, on to bezeslov přijal. Obešel mě a sedl si na lavičku, na které jsem před chvílí byl. Jelikož už mě dál neodháněl, přisedl jsem si k němu a zkoumavě jsem si ho prohlížel. Přál jsem si, abych mu mohl vidět přímo do mozku a přečíst si, co v té jeho zabedněné hlavě je.
"Už jsem se ti omluvil." Zkonstatoval, když viděl, že nezačnu.
"Kam chodíš?"
"Nikam." Pokrčil rameny. Hlas se mu trochu zlomil a on si patu jedné nohy opřel o okraj lavičky, aby se mohl čelem opřít o koleno. "Nemělo by tě to zajímat, Frankie."
Byl jsem rád, že už mě oslovuje hezčeji, ale nedokázal jsem se z toho zaradovat.
"Děláš mi starosti," přiznal jsem se.
"A to je to, co nechci. Neměl by ses o mě vůbec zajímat, bylo by to tak lepší."
Chvíli jsme mlčeli, bylo to asi jen minutu, stejně mi ten čas připadal jako několik hodin.
"Je ti zima?" optal se mě najednou a já se podíval na své roztřesené tělo. Ani jsem si neuvědomil, že se celý klepu tím chladem všude kolem. Krátce jsem přikývl a cítil jsem na sobě jeho pronikavý pohled. "Chceš půjčit bundu?"
Zarazil jsem se. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem právě slyšel. Od někoho jiného by to možná znělo normálně, ale od něj… Nerad na něj házím špatnosti, ale Gerard byl vždycky trochu větší sobec.
"Ne, vydržím to." Byl jsem stále ještě naštvaný. "Proč mi nechceš říct, kam v noci chodíš?"
"Naštval by ses."
"Tak strašný to snad být nemůže."
Mlčel. Opět mě napadlo něc o drogách, ale raději jsem to neřekl nahlas, bál jsem se, že na mě zase vyjede. Snažil jsem se rozdýchat ten hustý vzduch a napjatou atmosféru, věděl jsem, že pokud mi to neřekne, zaručeně neusnu.
"Víš…" promluvil najednou velmi potichým, roztřeseným hlasem. Zachvěl se. Chvíli sbíral ta správná slova, než se opět nadechl. "Říká ti něco… nedostatek sexu?"
Zamračil jsem se a zkoumavě jsem se na něj zahleděl. Napadla mě jen jedna věc, avšak mi to k němu vůbec nesedělo. "Kurvy?"
"Ne…" jeho hlas téměř nebyl slyšet. "Fanynky."
tyvole!!! Chudák Frankouš!!!