24. října 2009 v 12:52 | Jannica
|
PŘEKVAPENÍ! Asi jste nečekali, že se tu objeví zrovna tohle, co? Já vím, sekla jsem se a trochu jsem se na to vykašlala, ale teď jsem konečně sesmolila tenhle díl, je zkombinován zatím ze dvou věcí, pro které jste hlasovali v anketě, ta třetí, která to taky vyhrála bude až v příštím díle. Bylo to hodně nerozhodný, takže jsem se s tím musela poprat.
Jestli si nepamatujete - skončilo v místě, kdy utíkali před Andrém. (Gerard Franka hledal a našel ho schovanýho za křovím, jak se snaží vyhnout zvukům Andrého kytary a jeho zpěvu.)
A doufám, že tohle ještě někdo čte;)
Zadýchaně jsme zabouchli dveře od našeho apartmánu a se zmateným úsměvem jsme se na sebe podívali. Předklonil jsem se a opřel si ruce o kolena, snažil jsem se vydýchat. Frankie na tom byl o něco líp a tak ještě zamkl dveře na dva západy, abychom měli jistotu, že se André znova neobjeví.
"Vážně jsme mu utekli?" Optal jsem se trochu pochybovačným hlasem, jelikož jsem měl blbé tušení.
"Jo, tohle nemohl stihnout." Frankie se usmál a přišel ke mně, začal mi prsty ťapkat po zádech a smál se mému sípání. No jo, mě tělocvik nikdy nešel.
"Žádná sranda!" Ozvalo se najednou za námi a oba dva jsme leknutím nadskočili. Strnule jsme se otočili a spatřili jsme postavu z toho nejděsivějšího hororu. "Chacha, tahle hra es buena!"
"Ne, prosím." Začal šeptat Frank a sklopil hlavu. "Ať to není pravda, prosím. Gerarde udělej něco, já už to nevydržim. Je mi špatně, pomoz mi."
Zoufale jsem si díval na jeho hrozný výraz v obličeji a snažil jsem urputně přemýšlet, jak situaci zlepšit. Začal jsem mít opravdu vztek na toho dementního Mexičana, který teď stál před námi a tlemil se svými koňskými dementními zuby!!
Pevně jsem sevřel rty a chytil jsem ho za paži, smýkl jsem s ním ke straně. Rychle jsem otevřel dveře od nějaké místnosti - zřejmě od pracovny - a hodil jsem ho tam dřív, než se stačil bránit. Zamknul jsem ho a ubezpečil jsem se, že se nikudy nemůže dostat ven. Doufal jsem, že se neprokouše.
"Frankie?" Otočil jsem se k němu, pořád tak strnule stál, bledý jako stěna, neschopen sebemenšího pohybu. Přišel jsem k němu a jemně ho objal, pak jsem ho dovedl do ložnice. Byl celý vydeptaný, docela jsem ho chápal.
Položil jsem ho na postel a starostlivě jsem na něj hleděl.
"Gee…" zašeptal, sotva slyšitelně. "Já už nemůžu."
Sedl jsem si na kraj matrace a jemně jsem ho hladil po hlavě, odhrnoval jsem mu vlasy z čela. "Bude to dobrý, uvidíš." Konejšil jsem ho. "Určitě ho nějak přemuvíme a on odejde."
Krátce přikývl a natáhl se pro svoje pyžamo, začal se převlékat a já šel zatím do koupelny. Pod horkou sprchou jsem si rovnal myšlenky, snažil jsem se přijít na způsob, jak se Andrého zbavit. Mrzelo mě, že právě kvůli němu je Frankie tak hrozně zničený, chtěl jsem, aby bylo všechno v pořádku.
Natáhl jsem na sebe čisté boxerky a vydal se do ložnice. Cestou jsem slyšel divné zvuky z té osudné místnosti, zabušil jsem na dveře a ty španělsky řečené nadávky utichly.
Už s úsměvem jsem ulehal do postele, obmotal jsem ruce kolem Frankova těla a přitáhl jsem si ho čelem k sobě. "Je to lepší?" Optal jsem se starostivě, on přikývl a tvář se mu malinko rozjasnila.
"Dnešní den byl dost zvláštní, viď?" Zasmál jsem se. Okamžitě jsem spojil své rty s jeho, takže ani nemohl nic říct. Zatímco jsem polibek prohluboval, dvěma prsty jsem mu obratně rozepl horí knoflík od pyžama. Když krátce zamručel, převalil jsem se na něj a pokračoval jsem ve svlékání, on se ale najednou zarazil a mou ruku odstrčil.
Cítil jsem se ublíženě, ještě nikdy tohle neudělal. Odvalil jsem se na svou stranu postele a zhluboka si povzdechl.
"Promiň, Gee…" Frank se ke mně přitulil a zahleděl se mi do očí. "Já dneska nemám náladu."
"Kvůli němu?" Zlehka jsem se zamračil, on nejistě kývl. Mě se vyjasnil pohled, jelikož jsem dostal skvélý nápad. Naklonil jsem se úplně k němu, abych mohl co nejvíce šeptat. "A co kdybychom ho… prostě odstranili?" Naznačil jsem rukou a Frank doslova ztuhnul.
"Cože?!" vyjekl. "Gerarde, to snad nemyslíš vážně!"
Provinile jsem se usmál a jemně jsem vzal jeho dlaň, abych ho trochu uklidnil. "Mohla by to být nešťastná nehoda. Třeba by jen… spadnul."
Vypadalo to, jakoby se zamyslel. Nesměle mi koukl do očí, stále ještě rozhořčený.
"On nám kazí tu naší úžasnou dovolenou." Zkonstatoval jsem. "Chci být jenom s tebou, pořádně si užít tenhle týden. Mají to být ty nejlepší dny v mém životě. A najednou se tu objeví on a všechno kazí. Hele, přemýšlej. Bude ho někdo postrádat?"
"Ne, to ne."
"Tak vidíš. Stejně je to debil. Takže ho ani nikdo nebude hledat a když skončí někde v moři…"
"Tak dobrá." Kývl nakonec Frank. "A jak to chceš provést?"
"Už jsem nad tím přemýšlel." Zasvítily mi oči. "Vzali bychom ho na procházku. Na kraji pláže jsou velké útesy. Kdybychom ho tam nalákali a pak do něj jakoby omylem strčili… Nikdo by nic nepoznal a moře by ho spáchlo." Pousmál jsem se při té myšlece.
"To by bylo nádherný." Frankie se zasnil a na tváři se mu vykouzlil malý úsměv. "Ale uděláš to ty, platí?"
"Pro tebe všechno."
Naklonil se ke mně a věnoval mi něžný polibek na rty, pak si s úsměvem lehl na můj hrudník a přetáhl přes nás peřinu. Tu noc jsme oba měli zaručeně nádherné sny!
***
"André!" zabušil jsem na dveře pracovny. Chvíli se nic neozývalo, než jsem zaslechl potiché šourání a mexické nadávky. "Pojedeme na výlet, chceš?"
"Bien!" Ozvalo se a já rychle odemkl dveře.
On vyletěl ze dveří jako střela a začal vesele pobíhat sem tam. "Svoboda!!" Křičel na všechny strany a poskakoval jako retardovaný králík. Pomyslel jsem si, že ho opravdu nebude škoda.
Všichni jsme se vypravili ven, Frankie vypadal trochu nejistě, tak jsem ho začal hladit po ruce. Usmál jsem se na něj, abych dal najevo, že nic náš dokonalý plán nemůže překazit.
Došli jsme na předem určené místo. "André, pojď se podívat, je tady nádherný výhled!" Zavolal jsem na něj. On vesele přišel.
"Víte…" pronesl. "Já si vážně vážím toho, že jste mě tak přijali rápido. Sí. Někdo otro by to udělat nemusel, pero vy…" Podíval se na mě a krátce mě poplácal po rameni. "Já vím, že soy občas na zabití, takže myslím, že-"
Svůj projev nestihl doříct, jelikož jsem do něj prudce strčil a on ztratil rovnováhu. Rychle jsme se s Frankiem chytli za ruce a s hrůzou jsme poslouchali ječení. Pak se ozvala rána, zvuk trhajícího se masa, jak narazil na ostré hrany útesu, a dál už jen opět klidně šuměly vlny moře.
myslim že se čekání vyplatilo---