18. října 2009 v 21:21 | Jannica
|
Štvete mě s těma komentářema, fakt že jo. Nemyslím si, že je to takový problém napsat pár vět.
A omlouvám se, že teď nepřidávám každý den, ale stále jsem hrozně zaneprázdněná. Doufejte, že se to zlepší.
Jinak jsem si konečně vytvořila nějaký ten
profil. Je to docela dobrá věc:D
Čelist mi spadla, když jsem spatřil zařízení toho podniku. Bylo to lepší než cokoliv jiného, stoly byly v přítmí a hezky rozmístěné, barový pult vypadal luxusně a měl na sobě spoustu dekorací. Číšníci - postarší upravení pánové ve vipinglovaných uniformách - však vycházeli zezadu a s jednou rukou za zády nosily podložky se šálky, ze kterých se linula neuvěřitelná vůně kávy.
"Máte rezervaci na jméno…? Optal se nás jeden muž, který k nám okamžitě po příchodu přispěchal. Gerard se zatvářil otráveně a pak se nadechl k odpovědi. "Way."
Muž zalistoval knihou, kývl a uvedl nás úplně dozadu, k jednomu stolu, který byl trochu stranou od těch ostatních. Okamžitě jsme si objednali, já sice nevěděl, co si dát, ale Gerard mi doporučil kafe s nějakým názvem, který jsem ani nedokázal vyslovit.
"Jak se ti tady líbí?" Zeptal se mě, když číšník odešel a začal si prohlížet lístek nápojů, který byl položen na stole vedle svícnu.
"Dokonalý!" Rozzářil jsem se. "Je to úplně jiný než všechny ty podniky, ve kterých jsem kdy byl. No, já vlastně maximálně zavítal tak do KFC, protože nemám vůbec žádný peníze, ale tohle je orpavdu jako z pohádky! Ty lidi jsou úplně na jiný úrovni, nehoděj ti pod nos hranolky jakobys je nezajímal. Taky jsou tu moc krásný stoly, pohodlný židle, moc hezky to tu voní, je ticho, klid…"
Dál jsem brebentil, Gerard se sice netvářil, že by ho mé povídání nějak zajímalo, ale já si zkrátka nemohl pomoct.
"Hele…" řekl najednou a tím mě přerušil. Tázavě jsem se na něj zadíval, když se náš pohled střetl, usmál jsem se. Stále jsem nemohl uvěřit, že tu jsem s ním. "Četl jsi Monroewill?"
"Samozřejmě!" Vyhrkl jsem, aby si snad nemyslel, že bych nějakou z jeho dokonalých knih mohl vynechat.
"A jak se ti to líbilo?"
"Dokonalý. Jako všechno."
Přinesli nám kafe a já s úsměvem sledoval hrníček, který mi postavili před nos. Linula se z něj totiž úžasná a nesrovnatelná vůně. Vzal jsem do ruky lžičku a pomalu jsem zkoumal vrstvy, které to mělo uvnitř. Opatrně jsem to ochutnal.
Na jazyku se mi okamžitě rozplynula úžasná chuť. Bylo to hořké, ale zároveň jemné a aromatické, zkrátka jsem se nemohl nabažit každého doušku, který jsem si dovolil. Připadalo mi moc trpané to vypít všechno najednou, takže jsem se mučil tím, že jsem usrkoval pomalu a snažil jsem se u toho vypadat co nejlépe, ne jako naprostý buran, kterým jsem vlastně ve své podstatě byl. Po očku jsem sledoval Gerarda, který míchal svůj nápoj tak, jakoby to pro něj vůbec nic neznamenalo. Zakroutil jsem nad ním hlavou a dál jsem si užíval jeden ze svých nejlepších zážitků v životě.
"Nechceš to trochu víc rozvinout?" Zeptal se najednou Gee a já k němu překvapeně vzhlédl.
"Co?"
"No tu mou knihu. Ptal jsem se tě, jak se ti to líbilo."
"Jo tak. No, bylo to dobrý…" Momentálně jsem si chtěl užívat svoje kafe, ale nemohl bych mu přece neodpovědět na otázku.
"Nic víc mi k tomu neřekneš?"
"Víš, já na tvé knihy nemám nic špatnýho. Zkrátka Monroewill patří k mým nejoblíbenějším, líbí se mi, jak je to psaný, jak popisuješ všechny ty lidi, čtenář se tak s nimi úplně ztotžní. Brečel jsem, když Roger umřel, bylo to tak strašně smutný."
"A co ten konec?"
Podíval jsem se na něj a mohl jsem spatřit, jak mu nepatrně zasvítily oči. "Když jsem to dočetl, jen jsem koukal do zdi a všechno mi docházelo," zasnil jsem se. "Ty souvislosti. Tím, jak to bylo neurčitý, jak si každý mohl domyslet svou vlastní verzi… Těch posledních pár vět byla taková třešnička na dortu, Opravdu se ti to povedlo, nikdy jsem nečetl dokonaleji vymyšlený zakončení."
Usmál se na mě a posunul ke mně ruku, jemně vzal mou dlaň do své. "Jsem rád, že se ti to líbilo. Také jsem si na tom dal záležet."
"Víš, já se jednou také pokusil napsat knížku." Provinile jsem se zašklebil, teď mi to připadalo trochu hloupé.
"Opravdu?"
"Ano. Tys mě tak hrozně inspiroval, že jsem se rozhodl vytvořit něco jako vlastního."
"A o čem je?"
"V podstatě o tom samém, jako tvůj předposlední titul, jen v trochu jiném - o dost horším - poddání."
Oba dva jsme se začali smát.
"To je kradení nápadů, víš to vůbec?"
Přikývl jsem a uculil se. "Chtěl jsem si taky zkusit, jaký to je."
Pevněji stiskl mou ruku a já se zachvěl, bylo dokonalé vědět, že mě drží právě Gerard Way. Stále - i když jsem ho už znal osobně - ve mně přetrval ten fanouškovský obdiv. Byl to zkrátka můj velký idol.
"A co Noční Vlak?"
Povzdechl jsem si nad jeho dalším povedeným dílem a rozpovídal jsem se. Řekl jsem mu, co se mi na tom nejvíc líbilo a u kterých částní jsem se zarážel. O jeho knihách jsme si povídali vlastně téměř celou dobu. Občas se mi povedlo nasměřovat rozhovor k něčemu jinému, ale on se pořád vracel k tomu samému. No dobře, možná není ten nejlepší společník, ale to, jakým způsobem mě hladil po zápěstí a jak se ke mně choval, mě dostávalo do kolen.
Když bylo už dost hodin a já začínal být unavený, Gerard zmáčk na stole nějaký čudlík a za chvíli přišel čísník. Divil jsem se, jak složitou techniku tady mají a mezitím jsem očekával hřášnou sumu, kterou z něj ten muž nejspíš vytáhne. On ale bezslova položil na stolek nějakou koženou knížku a pak zase odešel.
Gee jí vzal do ruky a oteřvel jí. Krátce si odfrkl. "Tolik! A to nám dneska to kafe nějak odflákli." Začal počítat bankovky. Když tam vložil odpovídající sumu, ještě se zamyslel a pak tam šoupl desetidolarovku navíc. Raději jsem nechtěl vědět, kolik za mě zaplatil a tak jsem se neptal. Měl bych hrozné výčitky.
Venku už byla tma, avšak limuzína stále čekala na parkovišti tam, kde jsem ji naposledy viděl. Nasedli jsme dovnitř, bylo tam příjemné teplo. Sotva jsme vyjeli, Gerardovi zazvonil mobil.
"Á Briane!" Ohlásil se jiným hlasem, než jsem znal. Trochu jsem zpozorněl a přestal jsem si hrát s vybavením auta. "Jo, mám se dobře. Co ty?" Opřel se o okýnko a s úsměvem sledoval míhající se světla. "Hrozně se mi po tobě stejská. Kdy se zase uvidíme? … Jo tak, to je škoda. Kdyby se ti chtělo, tak někdy můžeš přijít. Ale před tím zavolej." Krátce se zasmál a rozpustile si strčil mezi rty koneček ukazováčku, zatímco s pochechtáváním poslouchal,co hlas na druhé straně telefonu říká. "To víš, já teď jenom přijímám honoráře, tak mám v celku klid. Je divný, že jsou lidi schopní utratit za nějaký můj titul tolik peněz. Tak drahou knížku bych si já v životě nekoupil."
Otočil jsem se ke svému okýnku a vzpomněl jsem si, jak jsem Gerarda hájil v knihkupectví, když jsem si kupoval Úsvit. Opravdu to stálo dost peněz.
S tím Brianem telefonoval ještě docela dlouho, ale nebylo to nic důležitého. Většinu času jen poslouchal, co říká ten Brian, a vesele se smál. Když domluvil a uklízel mobil zpět do tašky, měl na tváři pořád takový připitomnělý výraz.
"Zastav před hlavním vchodem." Poručil řidiči a vyhlédl z okýnka, pochopil jsem, že už tam skoro budeme, protože byl takový roztěkaný. Míjeli jsme vily boháčů, všechno to vypadalo až nechutně snobsky. Auto ale zatím nezastavovalo. Dojeli jsme až na samý konec čtvrti, tam už nebyl jeden honosný dům vedle druhého. Auto zabočilo do leva a já spatřil doslova palác ve tmě. Limuzína zpomalila a zastavila přímo před velkou branou. Nemohl jsem uvěřit, jak někdo mohl postavit tak velký dům.
no, přispívám svou troškou do mlýna..
to Frankovo žvanění v té restauraci mi hodně připomnělo jeden můj trapas.. no.. ale jinak, nevím pořád, co si mám myslet o Geem. Ted si chudáka Feeho veze domuů, snad aby mu vynahradil to jeho poprvé a přitom tam dělá plány s Brianem..