24. listopadu 2009 v 12:14 | Jannica
|
Jsem moc ráda, že se vám to tak líbí, úplně mě to nabíjí novou energií na psaní:)
Vážně mě tohle baví, možná proto, že u toho nemusím tak přemýšlet co dál, ale všechno mě to tak nějak samo napadne. Jen prosím z téhle kapitoly nebuďte zmatený a zkuste pořádně pochopit Frankovu situaci :D
Jinak ještě pro informaci - myslím, že se brzy můžete těšit na tu vaší povídku odehrávající se v první třídě základní školy :D To je totiž další věc, která mě teď baví :)
Prudce jsem opřel svou hlavu o stěnu a trochu jsem vykřikl, protože jsem se o kachličky praštil. Zvedl jsem ruku a promnul jsem si bolavé místo, pak jsem se opět uklidnil a zavřel jsem oči.
Gerard.
Rty se mi zkřivily do podivného úšklebku, sám jsem nevěděl, co znamená. Byl jsem si jistý svými city k němu, avšak nechtěl jsem mu dovolit, aby mě zničil. Kdybychom se spolu vyspali, zmizela by všechna má snaha se k němu dostat blíž. Znělo to sice divně, ale nějakým sexem bychom se dostali na úplný začátek a všechno by šlo zase od znova.
Sice jsem se chtěl vyhnout nějakému vysvětlování, ale teď jsem si uvědomil, že tohle se prostě objasnit musí. Třeba pro něj znamenám víc než jen kamarád, se kterým si prostě může mávat jak chce a využívat ho pro svou vlastní touhu a potřebu.
Gee přece není žádný zvrhlík a není zlý, vždycky myslel na moje dobro, i když možná trochu sobecky. Tohle by si nedovolil, kdyby ke mně nic necítil a kdyby byl on sám naprosto chladný.
Smyl jsem ze sebe poslední kousek té bílé pěny smíchané se vší špínou, která se ve mně usídlila. Připadalo mi, jakobych ze sebe mohl dostat ty hrozné pocity, pochybnosti, a všechno najednou vypadalo světlejší.
Jak se vůbec vyznává láska? Prostě přijdete a řeknete to,co cítíte? To nemůže být tak jednoduché. Ve všech těch filmech a povídkách je to snadné, stačí říct ta dvě kouzelná slova a hned nastane okamžik, který by pasoval leda tak do italské telenovely.
Povzdechl jsem si a pevněji jsem kolem sebe obmotal ručník, zatímco jsem vklouzl do ložnice.
Hrklo to ve mně, když jsem zpozoroval, že Gerard ve své posteli není. Napadaly mě hrůzné věci spojené s fanynkami, dělal to přece jen ze sexuální frustace. A teď k tomu měl ten největší důvod, když už byl tak blízko a já ho odmítl.
Převlékl jsem se do pyžama a začal jsem se šplhat na palandu, čekalo mě tam další překvapení.
Byl tam.
Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo něco jiného, každopádně jsem si pomyslel, že to už snad ani není možné. Co to dělá? Na co si hraje?
Chvíli jsem na něj hleděl, byl jsem si na sto procent jistý, že spí, a tak jsem slezl zase dolů.
Lehl jsem si do jeho postele a krátce si přivoněl k peřinám, měly tu nádhernou Gerardovskou vůni, kerou jsem si za poslední dny oblíbil. Více jsem se zachumlal a na tváři se mi objevil malý úsměv. Ležet v jeho peřinách bylo podobné, jako ho objímat. Zavřel jsem oči a vnímal jsem to teplo, které mě obklopilo, připadal jsem si tak podivně v bezpečí.
***
Cítil jsem na tváři něčí ruku, pomalu jsem tedy otevřel oči a povzdechl jsem si, když jsem spatřil jeho, jak mě lehce hladí po obličeji.
"Odkdy vstáváš dřív než já?" Zeptal jsem se ho a pozvedl obočí, on s úsměvem pokrčil rameny.
"Od té doby, co celou noc kašleš. Uvařil jsem ti čaj."
Podal mi velký horký hrnek a já se na něj nejprve tázavě podíval, než jsem se opřel o loket, abych se mohl napít.
Padl jsem zase zpátky do polštářů, zatímco mi pití položil na noční stolek a nepřestával se na mě usmívat. Myslel jsem si o něm, že se asi zbláznil a tak jsem se to rozhodl neřešit.
"Asi jsi na koncertě nastydnul." Zkonstatoval. "Byla tam docela zima, příště si musíme zařídit, aby nám v šatně víc topili, jinak to vždycky dopadne takhle."
"Uh… jo." Přikývl jsem a pokusil se zvednout, chtěl jsem vylézt z postele a alespoň provést tu nejzákladnější ranní hygienu.
"Jen lež, potřebuješ to." Zatlačil na můj hrudník, takže mě násilně položil zpět do svých peřin. Opět mě do nosu udeřila jeho vůně. Povzdechl jsem si a bojoval jsem s myšlenkou, že bych měl prostě utéct nebo vypadnout někam pryč od něj.
"Nebuď smutý…" zaprosil najednou a mě se udělalo opravdu špatně od žaludku, vážně jsem nevěděl proč. Měl jsem hrozné nutkání zvracet, kdykoliv se na mě podíval. Zkrátka jsem na něj byl najednou úplně alergický.
"Já nejsem smutný, jen je mi špatně."
"Říkal jsem, že je to z té zimy. Napij se ještě."
Udělal jsem to, co mi řekl, avšak z toho čaje se mi dělalo ještě hůř, možná proto, že ho pro mě připravoval on. Ano, bylo to od něj velice laskavé, ale to sakra nemá lepší věci na práci než se o mě starat jako o nějakou zkurvenou panenku?
Zamračil jsem se, když jsem na čele cítil jeho horkou dlaň. "Teplotu asi nemáš."
"Hm."
Mlčeli jsme. Já jsem mlčel, protože jsem nevěděl, co říct a bylo mi zle, on mlčel, protože si mě s úsměvem na tváři prohlížel a zřejmě myslel, že v takovou romantickou chvíli slova nejsou zapotřebí.
"Víš, vlastně jsem ti chtěl něco říct." Odvrátil pohled a trochu se ušklíbl. "Jsem srab, sebral jsem odvahu až teď ráno a vím, že kdybych s tím čekal, tak bych jí zase ztratil."
Trochu jsem se zamračil a podíval jsem se na výraz v jeho obličeji, klopil oči a to u něj určitě nebylo normální.
"Asi tě to už ani nepřekvapí," pokračoval, "po včerejšku." Opět se na mě zahleděl a pokusil se upřímně usmát, naklonil se ke mně blíž a svými prsty našel mou dlaň. "Miluju tě, Frankie."
Trochu ve mně hrklo, avšak ihned se mi udělalo zase nevolno. Zprudka jsem vydechl a zavřel jsem oči. "Jestli mám být upřímný, tak mě to vážně dost překvapilo." Přikývl jsem a trochu jsem se kousl do rtu. "Teď jsem z toho zmatený a ani nevím, jestli to myslíš vážně."
"Samozřejmě, že to myslím vážně!" Ohradil se a pustil mě, zřejmě se ho mé pochybnosti dotkly.
"Já jsem z tebe už tak moc zmatený, mám už dost těch tvých stavů. Jednou jsi na mě hodný, pak zase protivný, děláš věci, co se mi nelíbí."
"Omlouvám se."
"To nestačí říct jen na půl držky ´omouvám se´" Podíval jsem se na něj, tvářil se dost zkroušeně, asi litoval toho, že mi vůbec něco řekl.
"Já vím, promiň."
"Ani promiň nestačí. Víš co, jdi si to pořádně promyslet a pak mi to pověz znova, já teď na to nemám ani náladu, ani se mi moc nechce ti věřit, po tom všem."
Přikývl a jeho výraz v obličeji byl vážně vtipný, asi čekal, že mu hned padnu do náruče. Pak se spěšně zvedl a couvl pár kroků dozadu. "A… a vypij si aspoň ten čaj." Rozhodil rukama, než spěšně opustil ložnici.
Obrátil jsem pohled k tomu hrníčku, ještě stále se zněj kouřilo. Pak jsem si opět přičichl k peřinám.
Gerard… miluje mě?
On mě miluje?!
Já to nechápu. Proč je Frankiemu z něj najednou špatně? Proč Gee ze dne na den otočil vše o 180 stupňů? Proč mu nevěřím ani jedno slovo a proč se mi celé jejich chování nelíbí?
Jsou to psychouši.