30. listopadu 2009 v 21:56 | Jannica
|
Pokud máte rádi dlouhé kapitoly plné přímé řeči, myslím, že se vám tohle může líbit. Dost věcí se tu vysvětlí a vlastně by to mohla být i poslední kapitola nebo tak něco, ale to by mi bylo líto a navíc mám ještě rozmyšlených pár věcí. A ty nehodlám narvat do hrozného a depresivního epilogu :D
Poněkud neochotně jsem se vyhrabal z postele, chtěl jsem se jít umýt. Gerard byl v obýváku a koukal do zdi, prošel jsem kolem něj, anižby si mě všiml.
Koukal jsem na sebe do zrcadla, z brady mi ještě kapala voda a oči jsem měl trochu červené. Cítil jsem, že se z nich snaží vytlačit nějaké slzy, nevěděl jsem proč a nechtěl jem brečet, avšak nešlo to zasavit.
Když jsem trochu sklidnil své myšlenky, utřel jsem si mokrý obličej do ručníku a před zrcadlem jsem si prohrábl čisté vlasy. Co na mě může milovat? Vždyť vypadám jako troska. Kruhy pod očima, celý červený a neupravený. Oblečení není zrovna dvakrát sexy a můj křivý sarkastický úsměv celkový dojem mého zjevu rozhodně nevylepšuje.
S povzdechem jsem se vydal zpět do obýváku a přemýšlel jsem, jestli mám snídat a nebo raději ne, stále mi ještě nebylo moc dobře.
Odnesl jsem prázdný hrníček do dřezu a pak jsem se konečně otočil k Gerardovi, stále se nehnul z místa.
"Děkuju za čaj." Prohodil jsem.
Obrátil ke mně hlavu a kouzelně se usmál. "Nemáš vůbec za co."
Přisedl jsem si k němu a zahleděl jsem se do jeho tváře, on už po několikáté sklopil pohled, byl jiný než předtím. Teď už jsem to nebyl já, kdo se pořád cítil jako idiot.
"Já si nemám co promýšlet." Promluvil najednou. "Prostě je to tak, chci, abys to věděl, ať už tohle opětuješ nebo ne."
"Gerarde, vím, že…" Zarazil jsem se, když do pokoje najednou vstoupili kluci. Teda - alespoň Bob s Rayem, Mikey si zřejmě zase četl v ložnici. Něčemu se hlasitě smáli a začali se přehrabovat v lednici, asi se chystali nasnídat.
"Nemůžeme jít někam jinam?" Zašeptal a vstal z pohovky, já přikývl a vydal se za ním.
Zapadli jsme do malého prostoru, kam se přišlo při vstupu do autobusu. Za námi byly veře do koupelny, chodba byla malá a tmavá, protože tu nebyla žádná okna.
"Už je ti dobře, Frankie?" Zeptal se mě starostlivě a já přikývl.
"Jo, je to lepší."
"Tak to je fajn. Noc byla hrozná, bál jsem se o tebe."
Pousmáli jsme se na sebe a pak zavládlo opět nepříjemné ticho. Podíval jsem se mu do očí, tentokrát neuhnul, jen si mě v tichosti prohlížel. Malý rozkošný úsměv si pohrával s jeho rty a z jeho osoby sálalo něco velmi zvláštního, nedokázal jsem určit co, avšak hrozně mě to přitahovalo. Prsty jsem nahmatal zeď, co byla za mnou a lehce jsem se o ní opřel, bál jsem se, že mi nohy vypovědí službu, přece jen jsem byl stále rozechvělý. On přistoupil blíž ke mně a nervózně přešlápl.
Pomyslel jsem si, že kdyby tahle chvíle byla v nějaké povídce, určitě bychom se začali líbat.
"Promiň." Řekl najednou a hlasitě si povzdechl.
Přikývl jsem, věděl jsem, proč se mi omlouvá. "Proč jsi byl tak divný?"
"Kdy divný?"
"No pořád…" Rozhodil jsem rukou, nevěděl jsem, jak přesněji se vyjadřovat. "Jednou jsi byl milý, pak ses hrozně rozčiloval, kdykoliv jsem něco řekl. Také ses choval divně… vlastně to trvá pořád."
"Já vím." Promnul si bradu, jakoby přemýšlel a přimhouřil oči. "To proto, že jsem si všechno odmítal připustit."
"Jak odmítal?"
"Nechtěl jsem kazit přátelství mezi námi."
"To přátelství je zkažené a ty to moc dobře víš."
Přikývl a opět se na mě nejistě zahleděl. "Pořád jsem doufal, že to bude jako dřív. Na Projectu Revolution. To bylo tak krásné, bezstarostné. Co se stalo?"
"Omrzelo nás hrát."
"Pamatuješ si, jak jsi mě za dob Revenge držel na posteli a já měl absťák? Chtěl jsi zabránit tomu, abych udělal nějakou blbost."
"Přivázal jsem tě k ní spolu s klukama. Hrozně jsi vyváděl, bylo to hrozný." Perfektně jsem si vybavil ten den. Byl naprosto nezvladatelný, mlátil kolem sebe a chtěl za Bertem. Tvrdil, že s ním nic nemá, avšak já moc dobře věděl, že s ním šuká aby mu dal další dávku. Proto se pak rozešli tak moc ve zlém. Gerard přestal, pomohli jsme mu, a Bertovi se to vůbec nelíbilo. Pořádně se pak porvali.
Připadalo mi divné, že teď najednou začal vytahovat věci z této temnější doby naší kapely, když o tom nikdy nechtěl mluvit. Vlastně se nikomu nesvěřoval se svými dojmy a pocity z Revenge, nechtěl si to připomínat a znovu se vracet k časům, který byly nenávratně pryč.
"A pamatuješ si, co jsem ti v ten den řekl?"
Zarazil jsem se a naprázdno jsem polkl. "A-ano…" špitl jsem. Bolelo to, i po těch všech letech. "Řekl jsi… nebo spíš jsi zařval, že…"
"že tě nenávidím." Dopověděl za mě. Když si všiml, že jsem smutný, chytil mě za bradu a mou hlavu si zvedl k sobě, aby se mi mohl podívat do očí. "Moc se omlouvám, nechtěl jsem to říct, byl jsem mimo."
"To chápu. Ale bolelo to. Tys to tak bezcitně vykřikl, dvakrát za sebou s mým jménem na konci, jakobys chtěl zdůraznit, že to patří opravdu mě."
"Mě to také moc mrzelo. Chápu, že určitě ne tak moc jako tebe, ale nechtěl jsem tě ničit. Včera jsem o tom přemýšlel a uvědomil jsem si, že jsem se ti za to ani neomluvil. Jako za spoustu věcí. Je potřeba si to později vyjasnit, jinak se všechny ty špatnosti usazují a je to ještě horší."
Nevěděl jsem, co na to říct. Jen jsem zmateně kulil oči před sebe a zhluboka jsem dýchal, věděl jsem, že má pravdu. Najednou mi připadalo, jakobych cítil všechno, co na mě bylo spácháno, ty dny, kdy jsem se cítil ukřivděný, když jsem byl neprávem obviněn ze lži a nebo když na mě někdo bezdůvodně křičel.
Došlo mi, že za většinu z toho mohl Gerard. To on mi nejvíce ublížil, vždycky byl jízlivý a sobecký, když jsem něco potřeboval, vyštěkl, ať se starám sám o sebe. Nezajímal se o mě, ačkoliv já o jeho pozornost tak moc stál. Proto všechny ty kraviny na pódiu…
Chtěl jsem ho zaujmout, chtěl jsem se mu líbit a chtěl jsem se mu podobat, vždycky to vlastně byla taková má platonická láska, přestože se ke mně choval tak hnusně. Jeho jen zajímala vlastní sláva a o ostatní se nestaral, pro něj nebylo nic cenné, ani naše přátelství. Všechno se zničilo jen díky tomu, že ho lidé poznávali na ulici a říkali mu, jak moc ho obdivují.
Cítil jsem, jak mi po tváři stekla jedna studená slza. Zaschla na mém líčku a pálila mě tam jako důkaz toho všeho, co ve mně zůstalo. Najednou jsem se rozplakal za všechny ty věci, křivdy, nemohl jsem to v sobě déle dusit. Jestli jsem někdy nechápal, proč jsem "bezdůvodně" smutný, teď už jsem to věděl. Kus toho všeho vždy vyplaval na povrch nezávisle na čase a místě, prostě jen tak, aby se alespoň něco přestalo hromadit a pomalu mě ničit.
"Frankie, tohle jsem nechtěl…" zašeptal najednou a lehce se zamračil.
Podíval jsem se na něj, nestyděl jsem se za své vlhké oči. Vždyť to bylo jen a jen kvůli němu. A teď… změnil se trošku? Je lepší?
"Tys… tys mi toho tolik provedl." Zavzlykal jsem. "Ani nevíš, jak to bolí."
"Já?" nevěřicně vykulil oči. Ztěžka jsem přikývl. "To… to jsem nechtěl. Co třěba?"
"Ne-nevím."
Kousl se do rtu a najednou mě něžně objal. Přitiskl jsem svou hlavu na jeho rameno a dal jsem volný průchod svým emocím. Připadalo mi divné, že ten, kdo to způsobil, se mě teď snaží utěšovat.
"Sedni si…" zašeptal a pomalu se mnou sjel podél zdi na podlahu. Schoulil jsem se do malého klubíčka a nechal jsem se hladit po vlasech. Vnímal jsem jeho horké, jemné prsty na své hlavě, hrál si s pramínky a to mě trochu tahalo, avšak bylo mi to příjemné. Věděl jsem, že teď trpělivě čeká, až se uklidním, i když by klidně mohl odejít a nechat mě v tom samotného.
Není bezcitný. Určitě ne. Za poslední dny mi byly vyvráceny všechny dosavadní představy o něm - a to ho znám
dostatečně dlouho - teď mi však připadal jako úplně cizí člověk, kterého musím poznat.
Přestal jsem plakat a chvíli jsem byl úplně zticha, otřel jsem si oči a za pár vteřin jsem už na své tváři dovedl vykouzlit upřímný úsměv, který jsem mu věnoval. Zmateně mi ho oplatil a pohladil mě po rameni, aby mi tak dal najevo svou náklonnost.
"Já jsem Frank…" Trochu jsem se zašklebil a oči se mi rozzářily, když jsem mu podával ruku.
Podíval se mi do očí pak mi nataženou dlaň trochu nejistě stiskl. "Uh… Gerard."
"Těší mě." Zašeptal jsem a prohlédl jsem si ho. Ten kluk se mi líbil, měl hezké černé vlasy a příjemný pohled v očích. Jeho pleť nebyla bez chyby, avšak její odstín byl přímo fascinující.
"Proč to, Frankie?"
"Jsi teď jiný člověk, to nevíš?" Pokrčil jsem rameny. "Vlastně už po čtvrtý jsi úplně jiný člověk."
"Jak to?" Zřejmě mou debilní logiku poněkud nepochopil.
"No, nejdřív jsi byl normální kluk z New Jersey, komiksový fanatik, trochu loser, ale jinak naprosto v pohodě. Kvůli tragické události jedenáctého září sis založil kapelu, aby ses mohl vypsat ze svých pocitů a nakonec ses začal hudbě naplno věnovat. Jenže pak jsi se změnil."
"Doba Revenge?"
"Ano. Stal se z tebe drogový závislák, troska, která ve svém žalostném stavu psala ty nejeupřímnější texty na světě. Lidé to zbožňovali, ale za jakou cenu ty písničky vznikly? Byl jsi úplně na sračky a my se chovali podle toho. Jenže pak přišel další zlom. Dostal ses z toho. Za chvíli ti Black Parade přinesla slávu. Stal jsi se platonickou láskou milionů děvčat a snad i kluků po celém světě. Tvé písničky si lidé pískali na ulici, každý to mohl slyšet v rádiu několikrát za den. Po ulici šlo vždy několik lidí, kteří měli naší placku nebo tričko. Mluvili o tobě v MTV, stal ses hvězdou. A tak ses jako hvězda také choval."
Mírně se zamračil, hlavou mi pokynul, abych pokračoval.
"Začal jsi se chovat nadřazeně nejen vůči fanouškům, ale bohužel trochu i vůči nám. Cítil ses důležitý, už jsi nebyl ten kluk z Jersey, kterého ve škole šikanovali a jehož znal jen okruh rodiny a známých. Sledoval jsi pořady v televizi, kde jsi vystupoval, a samolibě ses usmíval. Chodil jsi ven v černých brýlích a s otráveným obličejem podepisoval všechno, co ti kdo podstrčil. V rozhovorech jsi mluvil sprostě a i když byla třeba tma, tak sis ty brýle nikdy nesundal. Musel jsi žvejkat s otevřenou hubou i když jsi mluvil, to bylo vážně nechutný. Nastala chvíle, kdy jsme se sami sobě odcizili."
"Já… nechtěl jsem. Nepřipadalo mi to tak. Ano, líbilo se mi být slavný, ale pak… pak mi to přece začalo lézt na nervy."
"Pak přišel Project Revolution a všechno směřovalo k tvé čtvrté fázi života, která zřejmě odstartovala právě teď. Alespoň mi to tak připadá."
"Na Rev jsem se do tebe zamiloval." Přiznal se mi a sladce se usmál.
"Už tam?"
"Ano, zdál ses mi dokonalý. Bylo neuvěřitelné, jak moc jsem po tobě prahnul a přitom jsem nechtěl zničit ten vztah mezi námi, i když byl už vlastně jen minimální. Začal jsem se o tebe zajímat a ty polibky… dobře, byl to spíš můj nápad."
"Cože?!"
"Navrhl jsem to Brianovi, že by to mohla být skvělá show a on to pak řekl i tobě. Dělal jsem, že o tom nevím."
Byl jsem téměř v šoku. Já tady rudnu při každém pomyšlení na to, stydím se o tom mluvit, aby si o mě nemyslel, že jsem gay a on byl mezitím tvůrcem toho všeho? Díky němu… to jen díky němu jsem prožil na pódiu ty nejkrásnější okamžiky?
"Líbilo se ti to mě líbat?"
"Moc." Zasněně si povzdechl. "Žil jsem jen z těch chvil. Proto jsem pak byl tak protivný, když to turné skončilo. Najednou jsem věděl, že už se tě nemůžu ani dotknout. A… pamatuješ, jak jsem tě před nedávnem tak hrubě políbil?"
Přikývl jsem, dopodrobna se mi vybavila ta chvilka, kdy mě večer přepadl a pak zase odešel, bez jediného slova, vysvětlení. Bylo to hrozné.
"To jsem udělal proto, že jsem chtěl… jen jsem se chtěl na okamžik cítit jako dřív."
Příjemně mě zahřálo u srdce, když mi došlo, že to v tom případě nebylo tak bezcitné, jak jsem si myslel. Naopak - bylo v tom tolik citu, že to vyústilo v něco až hrubého a vášnivého. Chtěl jsem ho odstrčit, ale on se nedal, protože mé rty potřeboval cítit na těch svých a potřeboval si tak připomenout něco z dřívejška.
Teď měl sklopenou hlavu a padaly mu do očí pramínky těch úžasných ebenových vlasů. Natáhl jsem ruku, abych se jich mohl dotknout, krátce jsem je pohladil. V člověku, který seděl na zemi přede mnou, jsem už neviděl nic arogantního, zlého. Byl prostě jen frustrovaný a zničný z toho, že nemůže mít osobu, kterou tolik chce.
Přisunul jsem se a vzal jsem jeho hlavu do dlaní, zvedl jsem si jí k sobě. Dlouze jsem se mu podíval do očí a teprve když jsem si všiml veselého záblesku v jeho zorničkách, spojil jsem své rty s jeho.
Chvíli byl zmatený, avšak vzpamatoval se brzy a intenzivně se zapojil. Obmotal ruce kolem mého pasu a vysadil si mě na klín, tiskl si mě k sobě tak, jako ještě nikdo předtím. Bylo to tisíckrát lepší než kterýkoliv polibek na Projectu Revolution, jeho rty byly hebké a ochutnávaly mě s lehkostí a něhou, jakou jsem ještě nikdy za celý svůj život nepoznal.
Konečně jsem pustil jeho tvář a jednu ruku jsem umístil za jeho krk, druhou jsem mu vpletl do vlasů. Hladil jsem ho, zatímco jsem se pokusil polibek prohloubit. Po chvíli jsem cítil jeho jazyk, když se střetl s tím mým, připadalo mi, jakobych se vznášel. Najednou jsem se cítil hrozně neskutečně, bylo to zvláštní.
Dokonce i to mravenčení v břiše, o kterém jsem tolikrát četl, se dostavilo a já se celý rozechvěl. Neměl jsem však čas přemýšlet nad všemi rozdíly mezi fikcí a realitou, jen jsem se snažil si situaci co nejvíce užít a vychutnat si jí.
Jemně mi přejel zuby po dolním rtu, než se ode mě odtrhl. Když jsem se na něj podíval, mohl jsem spatřil veselé jiskřičky v jeho očích a úsměv, který jeho tváři celkově dodával šťastný výraz.
"Taky tě miluju." Zašeptal jsem a krátce se otřel svým nosem o ten jeho. "Zapomněl jsem ti to říct."
Oba dva jsme se rozpustile zasmáli, opřel jsem se o něj a zabořil jsem nos do jeho krku, nasál jsem tu krásnou vůni. Teď už jsem si nemusel lehat do jeho peřin, abych ho mohl cítit. Věděl jsem, že od této chvíle bude všechno jiné.
Miluju tě miluju tě!! úžasné, skvělé, trochu psycho... áááááááááááá.... :D.. Myslím, že tento můj projev hluboké inteligence postačí :D