25. listopadu 2009 v 15:08 | Jannica
|
To koukáte, že přidávám každý den, co? Jsem už úplnej fanatik :D
Víte, co je zvláštní? Tenhle blog mám asi tak dva roky a celé ty dva roky přidávám nové díly téměř každý den. Žádný výpadek, když odjedu na prázdniny, tak to přednastavím. To je hrozný, jak se můj život skládá pořád jen z psaní. By mě zajímalo, jak dlouho mi to ještě vydrží, kdy mi dojdou nápady, a co budu dělat dál. Abych řekla pravdu - nedovedla bych si představit svůj život bez psaní Frerardů. To už je asi jen čistá závislost. A nebo jsem prostě magor.
Přitáhl jsem si deku více k tělu a zachumlal jsem se, ještě se mi nechtělo vstávat. Postel příjemně voněla včerejší nocí, trochu jsem se pousmál při té vzpomínce.
Najednou mě popadlo nutkání ho zase vidět a tak jsem pomalu otevřel oči. Gerard seděl na jedné z dek, už oblečený, a vyřizoval si něco na mobilu. Připadalo mi vtipné, jak si u toho kousal nehty.
"Dobré ráno…" Usmál se na mě, když si všiml, že už nespím. "Jaká byla noc?"
"S tebou báječná." Zasněně jsem přivřel oči a protáhl se, on se na okamžik zasmál.
"Jak jinak." Kousl se do rtu a já nevěděl, jestli to byla reakce na mě nebo na SMS, kterou právě teď četl. Pak něco zmáčkl a přiložil si telefon k uchu.
"Čau Briane!" Ohlásil se a zasmál se něčemu, co muž na druhém konci řekl. "No jasný, že to myslím vážně. Tak, jak jsem napsal." Odmlčel se, ten druhý mluvil dlouho. "Ne, seru na manažera. Akorát mi leze do prdele…" Zase se smál svým zženštělým, avšak rozkošným smíchem. "Ne, tentokrát jsem to nemyslel do slova. I když v tom druhém případě je to taky pravda, až na to, že to mám radši na opak.… Jo, já vím…. Samozřejmě…. Ne, neumím zpívat. Vážně ne. Mě je jedno s kým jsi se vsadil, ale já zpívat nebudu. … Chceš to slyšet? Vážně?" Najednou začal hrozně hlasitě a falešně zpívat, musel jsem se schovat pod peřinu, aby mi to neurvalo uši. I přes jeho andělský hlas se mi to nelíbilo.
"Tak mi zase později napiš. … Ne, já mám teď návštěvu. … V osm ráno? Nevěděl jsem, že je osm ráno. … A jaký zase?!" Opět se začal chechtat. "Jen občas. Tak se měj a zavolej, až budeš moct. … Já vim, pa."
Po chvíli mobil položil a nepřestával se něčemu tlemit.
"To je pako…" zakroutil hlavou a podíval se na mě. "Chce, abych zpíval, magor."
"Vážně dost špatnej nápad." Přikývl jsem.
"Taky si říkám."
"A o co se vsadil?" Zeptal jsem se, i když to možná znělo moc vlezle.
"O svoje auto, vůl jeden."
"Uh… kdyby byl kámoš v takovym průseru, tak bych mu zazpíval."
"No, myslím, že bulvár by za nahrávku mého zpěvu platil ještě víc než kolik to auto stojí. Má stejně jenom levnější typ mercedese. To mu nemůže ublížit."
Pozvedl jsem obočí a nechápal jsem svět bohatých lidí. Co bych dal za obyčejnou audi nebo forda! A on má mercedes a ještě ho prohraje. Vážně vůl, ten Brian.
"Vlastně si ale tak můžeš dost dobře vydělávat." Zamyslel jsem se. "Uděláš nějakou hroznou ptákovinu a pak to prodáš bulváru."
"To je dost blbej nápad," zamračil se a já se začal cítit poněkud trapně, protože jsem řekl vážně krávovinu. "Moje čest je dražší než ty peníze. Navíc je ani nepotřebuju."
Najednou se zarazil a hnusně se na mě podíval. "Nemáš tady foťák, že ne?"
"Ne…" zavrtěl jsem hlavou.
"Ani kameru, diktafon…"
"Ne."
"Vážně? Franku, jestli lžeš, tak si tě normálně prohledám!"
"Jak tady mám mít k sakru něco takovýho, když jsem úplně nahej! Co bys prohledával? Jedině, že bych si ten diktafon strčil do prdele, ale to bych už po včerejší noci asi nevyndal!"
Naštvaně jsem založil ruce na hrudi, zamračil jsem se na něj. On pozvedl obočí a podíval se na svůj mobil, protože mu přišla další zpráva. "Máš pravdu, promiň."
"V pohodě. Člověk nikdy neví, že jo."
"Přesně tak. Pak se objeví můj ksicht v novinách a já ani nevím jak. Jednou jsem tam byl dokonce v plavkách, to vážně nevim, jak se to mohlo stát, když ani do žádnýho bazénu nechodím. Museli mi nějak vlézt do ložnice nebo co."
"Proč bys byl v ložnici v plavkách?"
Najednou se začal smát a trochu přivřel oči, jakoby vzpomínal. "Blbli jsme s… s kamarádem."
"S Brianem?"
"Ne, s jiným. Už ani nevím, jak se jmenoval. Říkal jsem mu Tedy, ani nevím proč. Asi jako Tedy Bear."
Přikvýl jsem a nešlo mi na mozek, proč chodil po ložnici v plavkách s někým, koho označoval za plyšového medvěda.
"Půjdu se umýt." Oznámil jsem mu a vyhrabal se z postele. Gerard jen přikývl a zase začal telefonovat, tentokrát to bylo něco pracovního.
Odolal jsem svítící vaně a tentokrát jsem zalezl do toho skleněného sprchového koutu. Připadalo mi to skvěle erotické, pomyslel jsem si, že takový bych chtěl i domů. I když tam by mi byl na nic, když vlastně nemám přítele. A ani jsem ho nikdy nehledal, chtěl jsem jen Gerarda. Teď ho mám a nikoho nepotřebuju.
I když já s ním vlastně nechodím.
Zatřásl jsem hlavou, chtěl jsem si alespoň na chvíli myslet, že je to můj přítel. Přestože to bylo děsně nereálné. Tak naivní, abych si myslel, že se do mě zamiloval, jsem zase nebyl.
Vylezl jsem z koupelny a jen s ručníkem kolem pasu jsem zamířil do ložnice. Gerard seděl u počítače a něco psal.
"Co děláš?" Zeptal jsem se.
"Ale. Napadla mě nová knížka, tak si píšu děj, abych to nezapomněl."
"A o čem bude?"
"Nepovím!" Otočil se na mě s úsměvem a text stáhl do lišty. "Ty by sis to pak nekoupil."
"Ale koupil, určitě. Když mi to řekneš, slíbím, že si to koupím dvakrát."
Začal se mi zase smát a zavrtěl hlavou. "Vážně si myslíš, že jedna knížka něco změní v těch milionech?"
Trochu jsem se začervenal, opět jsem se styděl.
"Teď jsem se díval na svůj účet ve vydavatelství. Úsvit je na trhu teprve chvíli a už je prodaných přes dvěstě tisíc kusů."
"Páni," obdivně jsem vydechl. "Jsi vážně dobrej."
"Taky si to někdy říkám." Vstal ze židle a přišel k nějakému přístroji zabudovanému ve zdi. "Půjdeme se najíst?"
"To by bylo fajn."
"A chceš to sem nebo radši dole u stolu."
"To je jedno."
"Tak dole." Přikývl a něco zmáčkl. "A co si dáme?"
"Třeba… rohlík?"
"A nízkotučný jogurt by byl fajn. A ještě cereálie, ne?" Něco zmáčkl a ozvalo se krátké pípnutí.
"To… to z toho jako vyleze nebo co?" Vůbec jsem nechápal tento důmyslný systém.
Opět se mi smál (To už mi jako docela vadilo.) a pak mě krátce pocuchal ve vlasech. "Samozřejmě, že ne. Tohle se zobrazí dole na obrazovce hospodyni a ta to připraví." Povzdechl si mé blbosti a přístoj vypl. "Měl by ses možná obléct. Chceš dát nějaký čistý trenky? Jsou v tom velkém šuplíku napravo."
Přikývl jsem a s potichým děkuju jsem otevřel ten velikánský šuplík. Oněměl jsem úžasem, kolik spodního prádla tam měl. "A který si mám vzít?" Zeptal jsem se ho.
Gerard právě dopisoval ten svůj nápad, na chvíli odtrhl oči od obrazovky. "Vidíš tu přihrádku na kraji se spoustou černejch boxerek?" zeptal se mě, já přikývl. "Tak si jedny z nich vezmi. Ty jsou pro návštěvy."
Obrátil jsem pohled zpět do šuplíku a na prázdno jsem otevřel pusu. Připadalo mi to více než podivné, ale raději jsem se ničemu nedivil. U Gerarda mě vážně už vážně nemůže překvapit vůbec nic.
***
Sešli jsme dolů na snídani, pořád jsem se musel ohlížet po všech těch drahých obrazech, které visely na stěnách. Některé z nich se mi moc líbily, ale našly se i takové, které bych nechtěl ani zadarmo.
"Čau…" pozdravil Gerard paní, která právě na stůl pokládala naší snídani.
"Ahoj, Gerarde." Kývla a mile se usmála. "Kdopak je tvůj nový chlapec?"
"Jo, to je Frank, kamarád. Franku, Ruth, má hospodyně."
Podali jsme si ruce a pousmáli jsme se na sebe. Pak jsme si sedli ke stolu a začali jsme spořádaně jíst.
"Normálně mi tu vaří kuchař Thomas," řekl Gerard a zamyšleně si míchal své cereálie. Trochu se pousmál a já nevěděl, co to má znamenat. "Ale ten chodí vařit až oběd, nestihl by dojíždět hned ráno. Když jsem mu nabízel, aby spal tady, odmítl to."
"A ty se mu divíš?" Promluvila Ruth, zatímco vyndavala nádobí z myčky. "Člověk by se tu ztratil."
"Ztrácíš se tu, Franku?"
Trochu jsem zavrtěl hlavou, svou odpovědí jsem si nebyl zas tak jist. Kdyby mi teď řekl, ať jdu do koupelny číslo čtyři, netrefil bych.
Když jsem dojedl, zůstal jsem sedět na stole a prohlížel jsem si dřevěný vyřezávaný obraz, který byl přímo naproti mně na stěně. Líbil se mi, byl velice zvláštní.
Najednou se ozval domovní zvonek, měl velice zajímavý a takový sametový zvuk, nikdy jsem neslyšel nějaký podobný alarm.
"Já tam dojdu! To bude Bert." Řekl a rychle vstal ze židle, odešel dřív, než stačil kdokoliv něco zaregistrovat.
"Tohle už jíst asi nebude," povzdechla si Ruth a sebrala ze stolu Gerardovu nedojedenou snídani. Pak se na mě trochu zahleděla a usmála se. "Víš o tom, že jeho poslední vážná známost ti byla celkem podobná?" Poznamenala a uklidila talíře."No, poslední. Vlastně spíš jediná vážná. Má vkus na takové kluky jako jsi ty."
Potěšilo mě to, možná by mě tedy mohl mít trochu radši.
"Řekni mi - je mezi vámi něco víc nebo jste opravdu jen kamarádi, jak říkal."
Zamyslel jsem se a mimoděk se hryzl do rtu. "Já… já vlastně ani nevím."
Zasmála se a trochu zakroutila hlavou. "Tak to neví většina kluků v Gerardově okolí."
Za chvíli se ve dveřích objevil Gee s nějakým vysokým mužem, který měl perfektní postavu a divoký pohled v očích.
"Berte, tohle je Frank." Představil mě. "A Frankie, právě máš tu čest potkat mého osobního asistenta Berta."
Vstal jsem a šel jsem si s ním potřást rukou. Měl pevný mužský stisk, začal jsem je okamžitě podezřívat z pohlavního styku. No… vlastně mi to bylo více než jasné.
"No, já tě nebudu zdržovat, když tu máš návštěvu." Usmál se na Geeho a sjel ho lačným pohledem. Pak se obrátil na mě, jakoby chtěl dát na jevo, že mám dát ruce pryč od jeho milence. Nelíbilo se mi, jak se na mě koukal. "Budu ve své pracovně."
"Můžeš jít do ložnice na můj počítač a přečíst si to, co mě napadlo dneska ráno. Budu rád za kritiku."
"Dobře." Přikývl, zase se tak záhadně pousmál. "A ještě, než odejdu…" Vytáhl elektronický diář a cosi tam naťukal. "Co máš v plánu dělat dneska? Mimo Franka, samozřejmě."
Zamračil jsem se na něj, ten dvojsmysl zněl dost blbě. Jakoby chtěl naznačit, že jsem nějaká kurva na jednu noc.
"Nějak po obědě se tu staví Brian."
"Jasný, zapíšu to. Jinak v 17:00 máš být…" Vytáhl z kapsy nějaký papírek, pak zřejmě začal hledat propisku.Na chvíli se zamyslel, než sáhl Gerardovi do zadní kapsy od kalhot, odkud vytáhl zřejmě dost drahé pero. "Vždycky ho tam máš, že?" Pousmál se a pozvedl obočí. Opsal na papírek nějakou věc z toho diáře. "Tak. Máš být tady na té adrese." Podal mu to.
"No a co tam?"
"Co asi. Rozhovor." Zakroutil hlavou. "Občas seš neuvěřitelně tupej." Zasmál se, než konečně odešel do té pracovny nebo kam.
Gee za ním chvíli hleděl, než pozvedl obočí a pousmál se na mě. "Asi bys měl už jít. Vyprovodím tě."
Kývl jsem, i když se mi ani náhodou nechtělo do toho hnusného motelu.
teda, to byl nářez!! ale stejně mě nejvíc dostaly ty boxerky pro hosty ;)