5. listopadu 2009 v 8:01 | Jannica
|
EDIT: Ještě oznamuji, že jsem právě změnila design (pokud jste si toho nevšimli - nemožné), tak doufám, že se vám bude aspoň trochu líbit :D Já osobně jsem s tím skoro spokojená, potřebovala jsem prostě jen něco optimističtějšího a barevnýho:)
A jen tak mimochodem - tahle povídka mě začala nějak bavit... Hehe :D
Nechal jsem šoféra, aby mi podržel dveře a užasle jsem vyšel ven. Ovanul mě chladný vzduch, ale pomalu jsem to ani nevnímal.
Gerard vytáhl své klíče a pak odemkl velkou bránu, hned za ní vypnul alarm. Rozhlédl se kolem a podíval se na mě.
"To je fantastický!" Vydechl jsem. Byla tam obrovská zahrada plná květin a stromů, mezi nimi malá jezírka a v zadu jsem dokonce rozpoznal altánek.
"Dávám si na zahradě záležet, protože tam nejčastěji píšu," okomentoval to a vedl mě po kamenné cestě směrem k samotnému domu. Bylo tam spoustu cestiček a odboček mezi tu nádheru, litoval jsem, že tu nejsem za světla a nemůžu si to užít. Skvěle by se tu hrálo na schovávanou. "Jen počkej, až to všechno uvidíš ve dne," usmál se na mě jakoby přesně věděl, na co myslím. To už jsme byli před velkými masivními dveřmi. Odemkl nejdřív zámek nahoře, pak bezpečností zámek dole a prudce otevřel. Hned, co jsme vstoupili, zase zajistil alarm a rozsvítil.
Ocitli jsme se v prosklené hale. Naproti byly schody a když jsem se podíval nahoru do patra, mohl jsem vidět podlahu a jakýsi balkónek. Připadalo mi to dost moderní a líbilo se mi to. Na stropě byl obrovský křišťálový lustr, na kterém jsem mohl doslova oči nechat.
"Týjo…" užasle jsem zašeptal a valil jsem oči na všechny stěny kolem.
Gerard se zasmál a šťouchl do mě. "Tak pojď."
Otevřel prosklené dveře vedoucí do obýváku, ale ještě, než jsme vstoupili, ukázal na nějaký vypínač v rohu. "Hele, tímhle můžu rozsvítit úplně celý barák. Ale moc to nepoužívám, protože je to dost protivný."
Prohlížel jsem si tu zázračnou věcičku, i když ne moc dlouho, jelikož už jsem byl zvědavý na obývák. Při vstupu do něj mi úplně ztuhla krev v žilách. Bylo to dokonalé, v takovém přepychu jsem snad ještě nikdy nebyl. Měl domácí kino a bílé kožené sedačky, po celé jedné straně stála skleněná vitrína s nespočetně mnoho knížkama.
"Dáme si víno?" optal se mě, zatímco zadával nějaký kód do přístroje, který byl na zdi. Tentokrát to ale kupodivu nevypadalo jako bezpečnostní opatření.
"No, chtěl jsem si ještě prohlídnout zbytek tvýho baráku."
Zatvářil se trochu otráveně. "To časem, zbláznil bych se, kdybych ti měl ukazovat každý pokoj zvlášť." Čtvercový kus zdi se najednou otevřel, asi tam bylo nějaké víko, kterého jsem si vůbec nevšiml. On sáhl dovnitř a vytáhl z hromady ledu lahev vína. Usmál se na mě, když si všiml, jak překvapeně se tvářím.
"Nikdy jsi nic podobného neviděl?" Pozvedl obočí, a jakoby nic vyndal z poličky správný druh skleniček. Matně jsem si vzpomněl, že ke každému alkoholu se mají používat jiné a trochu jsem se zastyděl, že o tom vůbec nic nevím.
"Ne, neviděl."
"Ani ve filmu?"
Zakroutil jsem hlavou a nejistě jsem se pousmál, když jsem si všiml, jak na mě nepokrytě zírá. Sedl si vedle mě na sedačku až nepřirozeně blízko a já bojoval s pokušením si kousek odsednout. Přece jen mám nějakou svou intimní zónu, kterou nechci překračovat a nezáleží na tom s kým. "Škoda, že už Jeff odešel," pronesl, zatímco utěrkou zkušeně rval špunt z lahve. "představil bych ti ho."
Cukl jsem sebou, když se ozvala menší rána a pevněji jsem sevřel skleničku, kterou mi narval do ruky. Trochu jsem se zamračil, sledujíc červenou tekoucí kapalinu. Kdo je Jeff? Jeho přítel? Bydlí s ním?
"Kdo to je?" zeptal jsem se trochu pochybovačně, neboť jsem začal trochu žárlit, i když jsem věděl, že si na někoho takového jako na Gerarda vůbec nemůžu dělat nárok.
"Moc milej kluk." Pokýval hlavou, lahev vína odložil na stolek. "Jeden z personálu. Stará se o kuchyni a někdy i vaří, když má kuchař volno. To on kupuje všechna tahle vína."
Trochu se mi ulevilo, že s ním nemá žádný intimnější vztah (I když to by se vlastně ani nevylučovalo), a zároveň jsem žasl nad tím, kolik lidí se stará o něj a o tenhle dům.
"Tak na zdraví." Usmál se na mě a pohlédl mi zpříma do očí, když jsme si přiťukli. Chvíli na mě ještě tak zvláštně hleděl, než se konečně napil. Jeho charisma mě opravdu dostávalo do kolen, s každou přibývající vteřinou strávenou s ním jsem si uvědomoval, jak moc je proti mně šarmantní a zkrátka dokonalý.
"Zaměstnáváš hodně lidí?"
"Celkem jo," přikývl a zamyslel se. "Mám několik zahradníků, jeden by to nezvládl. Pak ještě paní na úklid, kuchaře, Jeffa, a občas ještě osobního asistenta - ten za mě vyřizuje různé pracovní záležitosti a tak. Vlastně takový sekretář to je." Začal se zlehka smát, nevěděl jsem proč, ale stupidní úsměv na jeho tváři mi napověděl, že to raději ani nemám chtít vědět.
Opět jsem se rozhlédl kolem, všiml jsem si nádherných obrazů visících na stěnách. Zasněně jsem si usrkl vína a obrátil jsem zrak zpět k němu. "To všechno - tenhle dům - sis vypracoval?"
"Trochu jo…" zamyslel se. "Ale hodně jsem taky dostal po rodičích. Jak peníze, tak jméno. Taťka je ředitel jedné dost úspěšné firmy a po mamce jsem zdědil všechnu tu kreativitu. Je celkem úspěšná zpěvačka a malířka. Takže máme tu slávu už v genech." Tak zvláštně se podíval do skleničky a krátce si k ní přičichl. "Hm, to bude tak ročník sedmdesát pět."
Natáhl se pro lahev a letmo se podíval na její štítek. "Samozřejmě, věděl jsem to."
"Cože?" Nechápal jsem. "Jak jsi to mohl uhádnout?"
Chvíli mlčel a tak roztomile se usmíval. Pak ke mně obrátil pohled a lehce nadzvedl obočí. "Ty taky všemu hned věříš…" Ještě kousek se přisunul a zlehka mi položil dlaň na koleno. "Podíval jsem se na to už předtím, abych pak na tebe mohl udělat dojem, víš?"
"Uh… aha…" Zamumlal jsem a trochu se zatřásl nervozitou. Připadal jsem si trochu hloupě, nevěděl jsem, co dělat, říkat. Nikdy mi nešlo flirtování a tak i když jsem chtěl, žádná sexy věta ze mě prostě nevypadla.
Jeho oči se rozzářily, když se začal potichu smát a trochu se kousl do rtu. Tušil jsem, že začínám malinko rudnout. "Jsi rozkošný…" naklonil se a začal si zblízka prohlížet můj obličej, cítil jsem jeho mentolový dech a příjemný pánský parfém. Trochu jsem přivřel oči a nasál tu vůni, Gerard mi připadal trochu jako bezchybné zjevení. I když mě trochu štvalo, že si před ním připadám jako totální blbec. Vzpomněl jsem si totiž na svůj deodorant z drogerie ve slevě na čtyři dolary a na krabicové víno, které jsem s oblibou pil s kamarády venku před mým barákem. Také jsme grilovali a mastnýma rukama se házeli do bazénku.
To se s tímhle nedá vůbec srovnávat.
"Na co myslíš?" zeptal se mě najednou a zlehka naklonil hlavu, svou dlaň posunul výš na mé stehno.
Lehce jsem zavrtěl hlavou a odvrátil jsem pohled, nechtěl jsem mu líčit své pocity.
"Ale no tak, na co? Mě to můžeš povědět…"
Pousmál jsem se a vpil se mu do očí. "Na tebe," řekl jsem mu, sledoval jsem, jak se jeho tázavý výraz změnil v potěšený. V duchu jsem si gratuloval, že ze mě konečně vypadla nějaká ta sexy věta (i když obsahovala jen dvě slova) a přestal jsem se cítit tak mizerně.
"A o čem konkrétněji přemýšlíš?" Lehce našpulil rty a mě se začalo dělat zle, nikoliv proto, že by se mi nelíbil, ale jelikož jsem se opět dostal do naprosto bezvýchodné situace. Nadechl jsem se, ale svá slova jsem si rozmyslel dřív, než ze mě stačila vypadnout nějaká trapná blbost.
"Že jsi…" zakoktal jsem se, "že jsi… uhm.. prostě skvělý."
Bezva, Franku. Tos to krásně vyřešil!
"Jenom skvělý?" Udělal tak zatraceně smutný pohled, až jsem měl chuť ho k sobě vší silou přimáčknout a utěšovat ho, i když jsem samozřejmě věděl, že to jen hraje.
Povzbudivě jsem se na něj usmál a trochu jsem si poposedl nervozitou. "Ne, ty jsi totiž dokonalý."
Zase se celý rozzářil a vzal mi z ruky tu skleničku vína, položil jí na stolek k té své. Pak mě zlehka obejmul a položil si hlavu na mé rameno. Nejistě jsem kolem něj obmotal své ruce a dech se mi zrychlil. Člověk by řekl, že pokud objímáte člověka, kterého máte rádi, cítíte se příjemně. Já jsem se příjemně necítil, přestože to byla tolik let má platonická láska. Nechoval jsem totiž k němu žádnou důvěru. Vím, že nic z toho, co jsme dělali, nebylo o důvěře a tohle obzvlášť, ale všechno mi to přišlo až moc krkolomné a hrané, musel jsem se přetvařovat.
Povzdechl jsem si a zkusil jsem se to brát z té pozitivní, příjemné stránky. Zavřel jsem oči. Objímám Gerarda Waye! Ozval se hlas v mé hlavě a já se poprvé pořádně usmál. Zabořil jsem nos do jeho vlasů a na okamžik jsem vdechl tu vůni. Najednou mi připadalo, jakoby mé srdce začalo bít rychleji a hlasitěji, prsty se mi rozechvěly něčím zvláštním, co už nebyla nervozita. Snažil jsem se nemyslet na to, že si jen něco nalhávám a plnými doušky jsem si vychutnal ten kouzelný okamžik.
moc pěkný, jako vždy.
by mohl z Frankieho udělat svýho osobního asistenta.....