15. prosince 2009 v 22:02 | Jannica
|
Atmosféra výrazně zhoustla, zdálo se, že se v chodbě už ani nedá dýchat. V krku se mi udělal knedlík a pokusil jsem se naprázdno polknout. Sžíralo nás to ticho, hrozné skličující ticho, které naznačovalo vážnost chvíle. Doufal jsem, že se tohle neprovalí a že všechno bude v pořádku, i když to samozřejmě byla blbost. Jednou se to muselo stát, ašak proč zrovna dnes v takový nádherný den?
"Gerarde, máš ponětí, čí to je?" Jeho bratr pozvedl obočí a zpříma se mu podíval do tváře. Naprosto ho propaloval a uváděl ho do neřešitelné situace, ze které nemohl vybruslit nějakou obratnou lží. Měl jsem chuť se natáhnout a chytit ho za dlaň, chtěl jsem mu trochu pomoct, ale věděl jsem, že tohle si zkrátka musí vyřešit sám a já nemám právo do toho jakkoliv zasahovat. Je to jen a jen jeho vina, jeho blbost.
Sklopil hlavu a nechal si do čela spadnout několik pramínků vlasů, takže už nikdo z nás nemohl vidět, jak se tváří. "Já…" zašeptal, dlaně doslova zaryl do stěny, o kterou se opíral. "Každý z nás si tím prošel. Měl jsem problémy." Dělalo mu velké potíže před námi mluvit o takových osobních věcech, zvláště když na něj Mikey stále tak nenávistně zíral.
"A teď už je jako nemáš nebo co?"
Gerard zvedl hlavu a střetl se s mým pohledem. Dlouho se mi vpíjel do očí, než konečně zavrtěl hlavou. "Myslím, že to bude lepší." Vypadalo to, jako by se pokusil o nepatrný úsměv, avšak místo toho jen utrápeně svraštil čelo.
Povzdechl jsem si a trochu jsem se oklepal, bylo mi z toho zle. Všichni jsme moc dobře věděli, že kdyby měl problémy, rozhodně by nebral zrovna tenhle driák, který se prodával pouze na předpis psychiatra.
"A kdy jsi byl u doktora?" Nepřestával do něj rýt Mikey, tváři se snad ještě napruzeněji než předtím. Byl pekelně naštvaný a to ho činilo obzvlášť strašidelným.
"Je to… delší dobu. Ale byl jsem tam."
"Pokud si pamatuju, tak naposledy asi před rokem. A tohle se nesmí dělat. Psal sis to sám, že?"
"N-ne." Zmateně se na nás podíval, pak si pomalu sedl zpátky na zem a prsty levé ruky si vjel do vlasů. "Teda… pomáhal mi s tím Jimmy."
Tohle byl vážně šok. Jimmy - kamarád ze štábu, který kolem nás vždycky lítal před koncertem a snažil se dávat do pořádku věci na scéně. Byl to mladý usměvavý kluk, vypadalo to, že s námi pracuje rád. Ale vždycky mi na něm něco nesedělo, na tom jeho přehnaně veselém obličeji. Připadal mi falešný.
"On je také potřeboval, tak jsme se domluvili. Umí napodobovat podpisy a tyhle věci. Stačilo si ofotit ten původní předpis a on to pak celé překreslil, včetně inkoustového razítka."
S Mikeym jsme se na sebe znechuceně podívali. Poznal jsem na něm, že tomu všemu snad ani nechce uvěřit, naštvaně se hryzal do rtu a tu krabičku s prášky držel tak pevně, až se celá zmačkala. "Gerarde, a já myslel, že už to máš za sebou," zasyčel. Léky po něm hodil, než se otočil na patě a hlučně odkráčel pryč.
Rozhodl jsem se ho následovat a vydal jsem se tmavou chodbou směrem k obýváku, avšak ve dveřích jsem se ohlédl. Vyděl jsem Geeho jako malou hromádku neštěstí, krčil se na zemi a celý se třásl. Nejspíš si myslel, že už jsem pryč, protože dva prášky vymáškl z obalu a rychle si je strčil do úst, než všechny jeho svaly povolily a on si hlavu bezvládně opřel o zeď.
***
V pokoji nebyl nikdo z kluků, jen Mikey, který se opíral o stůl a strnule se díval z okna. Oči mu těkaly sem tam, jak sledoval míhající se krajinu, občas na okamžik zavřel roztřesená víčka, aby si odpočinul.
"Jsi v pořádku?" optal jsem se potichu a pomalým krokem jsem k němu přišel.
"Blbější otázku jsem ještě nikdy neslyšel," odbyl mě a otočil hlavu ještě víc do strany, takže jsem mu už vůbec neviděl do tváře. Nevěděl jsem, jestli ho mám nechat o samotě a nebo si s ním naopak promluvit, nakonec jsem mu lehce položil ruku na rameno a zkoušel jsem, jestli mě odstrčí nebo ne.
Pootočil se ke mně a letmo se na mě podíval, než mě neobratně objal. Přitiskl jsem se k němu a nechal jsem se pohladit po zádech, bylo hezké vědět, že se někdo cítí úplně stejně.
"Bude to dobrý?" zašeptal někam do mého krku, já upevnil svůj stisk a váhavě jsem kývl. "Franku, dej na něj pozor, prosím. Na tobě mu záleží a tak si možná nakonec nechá říct."
Odlepili jsme se od sebe a chvíli jsme jen tak mlčky stáli, přemýšleli.
"Asi si půjdu lehnout. Celou noc jsem nespal." Krátce se na mě usmál, než odešel do ložnice.
Sedl jsem si na gauč a koukal jsem okolo sebe. Kolik věcí se ještě o Gerardovi dozvím? Co mě vůbec ještě může překvapit? Nejradši bych byl, kdyby prostě přišel a všechno vyklopil najednou, bez zbytečného zdržování. Takhle si nebudu nikdy jistý, jestli ještě něco závažného neskrývá. Každopádně tak jako tak by mu možná pomohlo si o tom promluvit, ačkoliv o to třeba nestojí. Je ten typ člověka, který všechno dusí v sobě a myslí si, že by svými problémy jen zatěžoval ostatní. Už ho nenapadne, že když všechno skrývá, je to naopak ještě horší, než kdyby se jednou za čas přemohl a svěřil se.
Povzdechl jsem si a otočil jsem hlavu ke dveřím zrovna ve chvíli, kdy do nich vstoupil on. Vůbec nevypadal jako sjetý, naopak se zdál být plný síly a energie. Mračil se a vypadalo to, jakoby svým chováním děsil i sám sebe. Podíval se na mě a pak přešlápl na místě, chvíli se rozmýšlel, jestli si má přisednout nebo ne.
Posunul jsem se a tak jsem mu dal jasně najevo, aby zaujal místo vedle. Udělal tak, jak jsem chtěl, a provinile se na mě podíval. Muselo mu být více než jasné, že mě zklamal.
"Nechci, aby se to řešilo," promluvil jako první, začal si hrát se svými prsty. "Nesnáším řešení problémů. Nebaví mě to."
"Ale co s tím chceš dělat?" Pozvedl jsem obočí. "Bereš to proto, že ti to dělá dobře nebo bys jinak normálně nefungoval?"
Chvíli neodpovídal, chytil jsem ho za ruku a více se k němu přisunul, aby mu došlo, že ho nechci tak nepříjemně zpovídat jako Mikey.
"Je mi špatně, když to neberu," váhavě se přiznal. "Zkoušel jsem přestat. Mockrát. Ale nemohl jsem vás zradit."
"Jak zradit?" Nechápal jsem. Znělo to dost hloupě.
"Kdybych abstinoval, nebyl bych schopný fungovat. Nedokázal bych vůbec vystupovat."
Zamračil jsem se na něj. "Ty jsi mnohem důležitější než všechny ty koncerty."
Poprvé se trochu usmál a obmotal ruce kolem mého pasu, prohlížel si mě. V jeho pohledu se skrývalo opravdu hodně věcí, omlouval se jím a zároveň byl plný přesvědčení, že se všechno zlepší. Věřil jsem mu, že to dokáže. Prošel si tím už jednou - a teknrát to nebyly "jen" prášky. Nejspíš si znova absolvuje dost těžkou cestu, ale její cíl snad bude nádherný a osvobozující.
"Budeš se snažit přestat, ano?" Lehce jsem naklonil svou hlavu a počkal jsem na jeho kývnutí. "Pomůžu ti. Ještě si odbydeme dva koncerty a pak máme delší dobu pauzu, takže nebudeš muset mít pocit, že někoho zklameš."
Byl mi zřejmě vděčný za to, co jsem mu řekl. Vtiskl se do mé náruče, začal jsem ho jemně hladit po vlasech a líbat na čelo, na jeho tváři jsem mohl spatřit šťastný úsměv. Měl jsem trochu hlad a byl jsem utahaný ze dne plného vysvětlování, výčitek a omluv. Vyčerpávalo mě to, nikdy jsem nebyl zvyklý tolik mluvit a přemýšlet.
Až do nedávna byla má psychika založená na celkem jednoduchém principu. Nic mě netrápilo, občas jsem sice měl depresivnější stavy, ale to bylo spíše z celkové únavy. Teď jsem však měl starostí až nad hlavu, k těm mým mi přibyly i ty jeho, avšak ani by mě nenapadlo mu něco vyčítat. Vždyť on se tak moc snaži mě před tím chránit. Až teď jsem si uvědomil, že hodně věcí, co jsem mu kdy měl za zlé, vlastně dělal pro mé dobro. Protože mě měl rád a mě to připadalo skoro jako pravý opak.
Tourbus najednou začal zastavovat, nechápavě jsem se na Gerarda podíval a první, co mě v tu chvíli napadlo bylo, že nám asi došel benzín nebo něco podobného.
Ve dveřích se najednou objevil Bob a my poněkud ukvapeně pustili své ruce.
"Rychle, ať to stihneme." Řekl a začal si prozpěvovat Disappear.
"My dneska… hrajeme?" Optal jsem se, podíval jsem se na Gerarda, který po krátkém zaváhání nejistě kývl.
"No, ale máme dost zpoždění, tak honem, ať stihneme zkoušku."
"Vždyť jsem ještě ani neobědval." Namítl jsem a rychle běžel k lednici vytáhnout z ní něco stravitelného. Našel jsem kousek sýra a na lince se válel starý rohlík, s chutí jsem se do toho pustil, abych na večer načerpal sílu.
"Klid. Můžeme si tam ohřát třeba párek, ne?" Bob působil celkem klidně na to, že jsme měli jen pár hodin na to se tam vůbec dostat a všechno si vyzkoušet.
Začalo to být hektické. Hektická byla jak zkouška, tak čekání na koncert a dokonce i samotná show. Nedalo mi to a při přípravách jsem si pořád prohlížel Jimmyho. Tvářil se stejně jako vždycky, běhal tam s blokem a snažil se organizovat všechno možné. Na tváři měl ten připitomělý úsměv, který jsem dříve dokonce považoval za sympatický. Teď se mi úplně zprotivil. Samozřejmě jsem věděl, že tenhle kluk nemůže za všechno, avšak souviselo to s onou smutnou událostí a kdyby nic nepřepisoval, možná by bylo všechno jinak. Neměl to dělat a moc dobře to věděl, akorát tak uvedl jak sebe tak Gerarda to průseru, který se jen tak napravit nedá.
Na kytaru jsem hrál doslova jako mrtvola, ale vůbec to nepůsobilo tématicky, naopak. Stál jsem tam jako sloup a bezmyšlenkovitě hrál akordy, vůbec to v sobě nemělo energii nebo náboj. Když na nás nesvítilo tolik světel, koukal jsem do lidí a záviděl jsem jim. Užívali si to a smáli se, blbli na naší hudbu, poskakovali. Ječeli a pištěli, občas někdo omdlel nebo se nechal vyzdvihnout nad ruce a posílat se někam jinam. Sledoval jsem ten houf dětí a na okamžik jsem si přál být zase tím teenagerem, kterého zajímá jen to, aby ho brali ve škole. Chtěl jsem unikat do fiktivního světa hudby a černě si malovat oči v domění, že je to cool. Jednou za čas jsem znova zatoužil mít starosti jako co si ráno vezmu na sebe nebo jestli neproletím u závěrečných zkoušek z matiky.
Když jsem si uvědomil, jak moc jsem chtěl být tenkrát dospělý, jak jsem si naivně myslel, že s dovršením dvaceti let ze mě odpadnou všechny starosti a já půjdu v klidu pracovat, začal jsem hrát ještě hůř. Kdybych jen tenkrát tušil, kam to všechno povede, zřejmě bych si svá školní léta pořádně užil.
Sledoval jsem ostatní členy kapely. Ray byl podivně veselý, mával afrem jak se dalo a občas si i zadupal do rytmu, Bob soustředěně mlátil kolem sebe a Mikey na tom byl podobně jako já. Stál na pódiu s nohama do X a oči třeštil před sebe, občas se tak zmateně rozhlédl. Ale u něj to nebyl takový rozdíl oproti dřívějšku. On se nikdy přehnaně neprojevoval jako já.
Gerard byl trochu vykolejený, ale nic na něm nebylo poznat. Mluvil k lidem jakoby nic a smál se svým hloupým kecům, zřejmě sám věděl, že říká naprosté hovadiny. Narozdíl ode mě do těch písniček dával všechno, nejspíš proto, že pro něj ty texty význam měly. Já jsem se jim mnohokrát pokusil porozumět, ale nikdy se mi to nepovedlo, protože on je člověk, který si v hlavě neumí udělat pořádek.
páči sa mi to :)