3. prosince 2009 v 17:48 | Jannica
|
Brzy jsem seděl v autě a nechal se nedobrovolně odvážet někam na druhou stranu LA. Gerard seděl vedle a koukal z okýnka.
"Asi budu muset odjet zpátky do Jersey." Povzdechl jsem si a při tom pomyšlení mi přejel mráz po zádech.
"Jak to?" Zamračil se.
"Nemám peníze na to si platit ten penzion."
Pozvedl pobaveně obočí. "Vždyť je to taková díra, to přece musí být skoro zadarmo."
"Pro tebe možná."
Díval se na mě a vypadalo to, jakoby přemýšlel. "Tak já ti to zaplatím, chci, abys tu zůstal."
Sice jsem doufal, že mi nabídne nějakou ze svých ložnic, ale i tak to od něj bylo moc milé. "Gee, já ti moc děkuju, ale… není to trochu blbý?"
"Proč by to mělo být blbý? Vždyť to pro mě není žádný problém, jak víš, tak mám peněz dost." Pousmál se a znova se zahleděl z okýnka. Jeli jsme v tichosti.
Konečně jsme zastavili před mým nynějším "domovem". Vystoupil jsem z auta, Gerard udělal totéž a pochybovačným pohledem si změřil budovu stojící před námi. "Máš vůbec na pokoji sociální zařízení?" Pozvedl obočí.
"Ne. Koupelny jsou na chodbě."
Povzdechl si a smutně se na mě pousmál. "Tak jdi říct na recepci, že už tam spát nebudeš a sbal si věci."
Zaraženě jsem se na něj koukl a chvíli jsem jen tak nechápavě mrkal. On se trochu zasmál a znovu si prohlédl tu ubytovnu. "Zaplatím ti nějaký lepší hotel, v tomhle přece nemůžeš bydlet."
"To tě vyjde hrozně draho." Namítl jsem. "Nebylo by lepší mě… rovnou strčit do nějakého pokoje pro hosty ve tvém domě?"
Podíval se na mě a rychle zavrtěl hlavou. "Nebylo. Tak už jdi."
Udělal jsem tedy to, co mi řekl. Když jsem vstoupil do svého pokoje, trochu mnou zalomcovaly vzpomínky, jak jsem se zde připravoval na tu autogramiádu. Tenkrát jsem ještě ani nechtěl věřit, že s Gerardem opravdu budu něco mít.
Naházel jsem všechno do kufru a odešel odevzdat klíčky, kdybych se nepřipomenul, zřejmě bych mohl odejít jen tak a bez placení, jelikož zde bylo naprosto mrtvo.
O hodinku později jsme zastavili v takové moc hezké čtvrti města, nebylo to moc v centru a tak tu bylo alespoň trochu zeleně, i když uměle vysázené. Vjeli jsme na parkoviště nějakého pěkného, slušného hotelu.
"Není to nic moc…" řekl Gerard, zatímco jsem si užasle prohlížel krásu zdejší zahrady. "Ale myslím, že by ti mohl stačit. Taky za tebe nechci utratit všechny mé honoráře, jen tak mimochodem."
Drkl do mě, když si všiml, jak těkám očima sem tam a nestačím se divit, kolik cizokrajných druhů rostlin před hotelem mají. Usmáli jsme se na sebe a vyšli před dveře.
Gerard mi zařizovat ubytování, zatímco jsem běhal od jednoho obrazu k druhému a prohlížel si tu nádheru. Některé měly vážně drahý, pozlacený rámeček a některé zase byly takové přírodní a decentní, ty se mi asi líbily víc.
"Podívám se, jaký je tvůj pokoj a pak už opravdu musím jít, ano?" Gee se se mnou rozešel ke schodům, zatímco nějaký pán v uniformě nesl můj kufr. Byl jsem ubytovaný v prvním patře na konci chodby, už podle dvěří jsem poznal, že se mi tu bude líbit.
Pokoj byl nádherný, byla tam velká televize a pohodlná postel, na které by se jistě dalo dělat spoustu zajímavých věcí. Koupelna taktéž skvělá, i když ne zas tak úžasná jako Gerardova.
"Tohle ujde." Přikývl a pak se ke mně obrátil, když jsme prošli všechny pokoje. "Tak se tu měj hezky." Usmál se, chytil mě za pas.
"Uvidíme se?"
"Na sto procent. Brzo ti zavolám." Sklonil hlavou a jemně políbil mé rty. Netrvalo to dlouho, byl to přece jen polibek na rozloučenou, ale i tak mě dokázal rozpálit na tolik, že jsem věděl, co budu dělat, až Gerard odejde. Pevně jsem ho objal a pak už jsem jen viděl, jak se za ním zabouchly dveře.
Sotva jsem osaměl, dopadly na mě pochybnosti. Hlava mě rozbolela pod jejich tíhou a já si lehl na tu krásnou postel, abych si alespoň trochu odpočinul. Byla měkká a hezky voněla aviváží, nicméně vůni domova nepřípomínala a na nočním stolku jsem neměl rozečtené Gerardovy knížky s jeho fotkou v rámečku.
Bylo mi smutno, stýskalo se mi po rodině a po kamarádech. Nikdy dřív mě nenapadlo, že bych mohl tak moc toužit po kontaktu s nimi. Když jsem ještě byl v Jersey, neviděl jsem je třeba dva měsíce a ani mě to netrápilo. To proto, že jsem kdykoliv mohl nasednout do auta a navštívit je, nebo je pozvat na návštěvu.
Ale teď… jsou tak daleko.
A Gerard. Mělo vůbec cenu to všechno podstupovat kvůli němu, když se se mnou stejně chtěl jen vyspat? Teď určitě šuká s Bertem a na mě dočista zapomněl. Nikdy dřív jsem si neuvědomil, jaký je, a připustil jsem si to až teď. Nechtěl jsem na něj házet špínu, byl to přece můj vzor.
No, stále je. Avšak už jenom po té pracovní stránce.
Najednou jsem si připustil, že pro mě má mnohem větší cenu přátelství mezi mnou a Stevem, než vztah s ním. Pokus se tomu tedy vztah dá říkat. Chtěl bych si se svým nejlepším kamarádem znova promluvit, obejmout ho a třeba si i zavtípkovat o zákazníkách. Také bych mohl jet k rodičům na nedělní oběd, i když jsem to vždycky tak nesnášel. Mamka by určitě udělala kachnu nebo tak něco. Šel bych se projít do svého oblíbeného parku a zašel bych si do kina, jel bych autobusem, který tak dobře znám.
Povzdechl jsem si a otevřel jsem svůj notebook. Chvíli jsem koukal na kurzor myši, vyzývavě blikající v liště, než jsem napsal stráku, na které většinou seženete časy odletů letadel.
Zadal jsem dnešní datum a už jen čekal, co mi vyjede.
Přímý let do NY. 15:00.
Podíval jsem se na hodiny. Byla jedna. Teoreticky bych to měl stihnout tak akorát, oběd bych si koupil na letišti a k večeru bych už ležel doma, rozvalil bych se na gauči, uvařil bych si čaj a koukal bych na svůj oblíbený film.
Ta představa mě tak moc lákala, že jsem bez pořádného rozmyšlení vstal a začal si balit věci, které jsem stihl vyndat z kufru. Moc toho nebylo, jen pyžamo a pár zbytečností.
Stále s tím krásným úsměvem na rtech jsem vyšel z pokoje. Strčil jsem klíč do zámku a nemohl jsem se dočkat, až uvidím všechny lidi, na kterých mi tolik záleží.
Sotva jsem udělal pár kroků ke schodům, rozdrnčel se mi v kapse mobil. Kousl jsem se do rtu, když jsem na dysplayi zahlédl Gerardovo číslo. Asi se mi po něm bude přece jen trochu stýskat.
Po chvilce jsem si telefon přiložil k uchu, ihned se ozval jeho sametový hlas.
"Ahoj, Frankie…" říkal, představil jsem si jeho typický úsměv, který mi vždycky věnoval po pozdravu.
"Ahoj. Co potřebuješ?"
"Nic. Jen se tě chci zeptat, jestli je všechno v pořádku."
Musel jsem se usmát, opřel jsem se o zeď a zavřel jsem oči. On si o mě dělá starosti? Zajímá se o to, jak se mám? Třeba mě má přece jen rád, nejsem mu tak lhostejný jak se zdá. Místo toho, aby šukal s Bertem, mi volá a ptá se mě, jestli je všechno v pořádku.
"Jsi tam?"
Probral jsem se a zatřásl jsem hlavou. "Ano. Jsem v pohodě."
"Tak to je fajn." Pousmál se. "Víš, říkal jsem si… měl bys pozítří čas?"
"Pozítří? Samozřejmě!"
"Skvělý, mám totiž celý volný den, právě mi to Bert oznámil, tak jsem ti musel zavolat."
"Aha…" zasněně jsem si povzdechl. On si pro mě chce rezervovat celý den? "A jak se má, Bert?"
"No… nevím." Zamručel. "Právě třískl dveřmi, tak nepředpokládám, že by se měl nějak skvěle."
Musel jsem v sobě potlačit škodolibý smích, zevřel jsem oči, abych se ovládl a nebylo na mě nic znát.
"Takže pozítří pro tebe pošlu auto, ano?" Ozval se znovu. "V jedenáct dopoledne, tak buď připravený. Teď už musím letět, přijde Brian. Tak čau."
Špitl jsem něco jako "ahoj" a zasněně jsem strčil telefon zpět do kapsy. Opravdu je možné, aby mu na mě záleželo?
Odemkl jsem svůj pokoj a všechny věci jsem tam zase vtáhl, najednou jsem úplně zapomněl na to, že bych měl ve tři hodiny stihnout letadlo. Každopádně - asi někdy opravdu odjedu, ale nejdříve tak za čtyři dny, protože mě ještě čeká rande s mým vysněným spisovatelem.
to je tak krasne, ale uz som sa zlakla ze frankie odide....ale verim ze ty tam das nejaky pekny a stastny koniec :)