Can´t see the rainbow 25

25. ledna 2010 v 11:16 | Jannica |  Cant see a rainbow

Jelikož se vzhled webu většinou odráží od mé nálady, je tu teď tohle. Ani jsem nezamýšlela nový design, prostě to ze mě najednou vypadlo a pak jsem si řekla, že to snad není tak k zahození a že se mi to staré už docela okoukalo. Asi to není zrovna nejlepší, co tu kdy bylo, ale snad se to líbí:)

Jinak teď přináším předposlední díl téhle dlouhé a naprosto nenapínavé povídky. Co myslíte, skončí to dobře nebo se na poslední chvíli něco pokazí, když už to bylo tak dlouho bez jediné špatné události?





Další dny byly více než hektické. Nejen, že jsem se staral o nemocného Franka, ale i jsem mu zařizoval dárek a snažil jsem se to všechno skloubit s prací. Den před jeho narozeninami a na samotný Halloween jsem si vzal dovolenou, i když se to Mattovi ani trochu nelíbilo. Ale když jsem mu vysvětlil situaci, pochopil a řekl, ať za něj Frankovi popřeju.

Frankie odjel domů, přece jen tam pořád ještě bydlel, i když většinu času trávil u mě. Měl štěstí, že tu chřipku dostal relativně brzy a nemusel mít teplotu na své narozeniny. To by mi zkomplikovalo celkem dost věcí.

Když v den D zazvonil zvonek, neubránil jsem se malému uličnickému úsměvu. Hrozně moc jsem se těšil, snad ještě víc než samotný oslavenec. Všechno už jsem měl nachystané, dokonce jsem mu i upekl dort, i když jsem u toho téměř celou dobu telefonoval se Sharon a snažil se pochopit, jak se oddělují bílky od žloutků a podobně. Člověk by řekl, že když pracuju v restauraci, alespoň bych mohl umět něco uvařit. Ale ono na ty jídla nestačí jen koukat a nosit je, samozřejmě.

Přejel jsem pohledem po perfektně prostřeném stole, z ubrousků jsem téměř složil málem origami a ty talíře se jenom leskly. Musel jsem se pousmát nad vlastní pečlivostí a pak jsem mu konečně šel otevřít.

Místo pozdravu mě začal líbat, nějaké "ahoj" bylo stejně úplně zbytečné. Jeho rty byly horké a vášnivé jako vždycky, podlamovaly se mi z nich kolena. Tiskl jsem si ho k sobě, byl jsem rád, že už od něj konečně nemůžu nic chytit a tak si mohu jeho blízkost užívat na plno.

Když jsme se od sebe odtrhli, jen jsem si ho prohlížel a nepřestával jsem se tak blbě usmívat. Asi to vycítil, protože přejel prsty po mém obličeji a pak se začal culit také.

"Doufám, že máš hlad…" prohodil jsem, zatímco jsem z něj svlékl bundu a pověsil jí na věšák. Koncem října už není tak teplé počasí. "Něco jsem ti upekl."

"Jé, vážně?" Vypadal potěšeně a pobaveně zároveň. "Nevěděl jsem, že umíš i péct."

"Neumím." Zasmál jsem se. "Ale zkusil jsem to. Poprvé."

"To jsi nemusel, to si ani snad nezasloužím."

"Ne, ty si zasloužíš mnohem víc." Přitáhl jsem si ho k sobě, abych ho mohl znova obejmout, nikdy jsem ho neměl dost. Zase jsme se jen tak otlapkávali, bylo mi s ním nádherně. Jeho narozeniny jsem schválně prodlužoval, nejspíš proto, že jsem se tak zatraceně moc těšil.

Po chvíli jsem ho konečně zavedl do obýváku. "Tady to voní…" Začal se procházet po místnosti, než došel ke stolu, chytil jsem ho a natáhl jsem se dopředu, abych mohl zapálit devatenáct svíček. Uvědomil jsem si, jak moc mladý je a opět jsem se neubránil malému pousmání.

Obmotal jsem mu jednu ruku kolem pasu a druhou jsem uchopil jeho dlaň, pomalu jsem mu jí vedl nad ty svíčky, aby podle tepla mohl poznat, kde asi tak jsou. "A něco si přej," podotkl jsem, když jsem ho pustil, aby mohl foukat.

Přestože se netrefil úplně doprostřed, zhasly všechny úplně napoprvé. Udělalo mi to radost, bylo vidět, že po té nemoci už nejsou ani památky.

Poblahopřál jsem mu, a dal jsem mu jeden svůj dárek, byl to velký plyšák, podobný, jako jsem mu vyhrabal když ležel s chřipkou v posteli, ale o dost hezčí, větší a měkčí. Předtím mi totiž neuniklo, jak moc si oblíbil s ním spát. Dokonce mi ho chtěl i odvézt, ale to jsem mu nedovolil, protože jsem měl k němu přece jen nějaký osobní vztah z dob dětství.

"Gee, to je nádherný." Vydechl a jeho tvář se úplně rozzářila. Okamžitě mi skočil kolem krku a začal mě pusinkovat na obličej, smál jsem se tomu, že má radost i z takové kravinky.

"Jenom maličkost." Pousmál jsem se a rozcuchal jsem ho, bylo úplně úžasné, jak zářil. "Mám pro tebe ještě něco…" Sebral jsem z kraje stolu svůj dárek - ten už byl zabalený ve světlém papíru a ovázaný červenou mašlí.

Položil jsem to Frankovi do rukou a zavedl jsem ho k pohovce, aby si na to mohl sednout. Nedočkavě jsem se díval, jak jeho prsty šmejdí pod stužkou a snaží se najít správný konec. "Sháněl jsem to docela dlouho," přiznal jsem se. "Vůbec nikde to neměli, nakonec jsem musel jet úplně do jiného státu."

"Cože?" Zarazil se a nevěřícně se ke mně otočil. "Až tak? To si vážně nezasloužím."

Zasmál jsem se, byl tak rozkošně v rozpacích. Díval jsem se, jak opatrně trhá papír a dlaněma objíždí obrysy té věci.

Byla to knížka. Člověk by řekl, že se knížky dají sehnat snadno a levně, ovšem ne ty pro Franka. Všude byly jen samé blbosti a já mu chtěl koupit něco pořádného. Nakonec jsem na internetu sehnal Shakespeara - Frankova oblíbence a tak jsem si ho zarezervoval a zajel si pro něj, protože kdybych si to objednal na dobírku, nepřišlo by to v čas.

Frankie vydal podivný okouzlený vzdech a prsty přejížděl po titulní stránce, tvářil se, jakoby měl každou chvíli dostat infarkt samou radostí. "Romeo a Jůlie?" Obrátil se ke mně, celý nadšený. "Vždycky jsem chtěl ten příběh číst. Strašně moc. Víc než cokoliv jinýho!"

Jeho rty se roztáhly do širokého hřejivého úsměvu a pak ke mně natáhl ruce. Posunul jsem se a nechal jsem se obejmout, byl jsem rád z jeho nadšení. Začal mě vděčně líbat, jednou rukou mě držel za záda a tiskl si mě k sobě, druhou stále svíral tu velkou knihu a dával na ní pozor, aby se jí při tom děkování něco nestalo.

"Nechceš ochutnat ten můj dort?" optal jsem se, když jsme se od sebe konečně odtrhli.

Přestože jsem tak perfektně prostřel stůl, Frankie si mi stejně sedl na klín a nechal se krmit. Pořád se tak krásně usmíval a tulil se ke mně, cítil jsem se šťastný.

Byl jsem rád, že jsem to své veledílo nepřipekl a že se to dalo alespoň trochu jíst, přestože to nebylo zrovna nechutnější. Podle Franka to byl úplně nejlepší dort, co kdy měl, ale to jsem mu samozřejmě nevěřil.

Poté, co jsme dojedli, jsme si zase sedli na pohovku, byla přece jen o něco měkčí než kuchyňská židle.

"To tě muselo stát hrozně moc peněz…" Trochu nevěřícně zavrtěl hlavou. Uchechtl jsem se při předtstavě, že tohle byla hračka oproti té další věci, co jsem si přichystal.

"Nebylo to zas tak hrozný. Prostě jsem si sáhnul hluboko do kapsy." Zasmál jsem se. "Mám pro tebe ještě něco."

"Opravdu?" Díval se na mě s otevřenou pusou, pak se začal znova vesele usmívat. "A co je to?"

"Něco nehmotného. Nemohl jsem ti to zabalit, promiň."

"Asi tuším, co to bude…" Zahihňal se a přisunul se víc ke mně, sám jsem si ho přitáhl a pevně kolem něj obmotal paže.

"Myslím, že to nevíš." Vlepil jsem mu krátkou pusu. "Asi by tě to ani nenapadlo."

"A co teda?"

"Mám tady alespoň symbolicky obálku…" vytáhl jsem si jí z kapsy a podal jsem mu jí. Trochu zamračeně ji roztrhl, zřejmě urputně přemýšlel, co mám ještě v plánu. Já nedočkavě poposedával, byl jsem celý natěšený na to, až mu to budu moct oznámit.

Vytáhl dva složené papíry, opatrně je rozložil a přejel po nich prsty. "To se mi zdá jako… letenky?"

"Přesně tak."

"Gee! My pojedeme někam na dovolenou? Vážně? To je to úplně-"

"Jsi vedle!" Rozesmál jsem se, sledoval jsem, jak je zmatený. "Na dovolenou bychom taky mohli jet, ale spíš až později, aby sis to víc užil."

"Tak kam poletíme?"

"Do Los Angeles."

"Cože?" Sledoval jsem jeho překvapenou tvář a potichu jsem se smál, nechal jsem ho se v tom ještě chvíli plácat. "A proč? Co tam budeme dělat?" Zřejmě si myslel, že jsem se dočista zbláznil.

"Je tam ten nejlepší optický chirurg ve státech."

Rozhostilo se ticho. Já jsem se vesele usmíval a on zkameněle seděl naproti mně, čekal jsem, až mu to dojde.

"Uh…" Vypadlo z něj nakonec a on se po chvíli opět pousmál, trochu sklopil hlavu, takže mu do očí spadlo pár pramínků tmavých vlasů. Odhrnul jsem mu je z čela, abych se na něj mohl pořád dívat. "Uhm…" Vydechl znova a pak se nejistě narovnal. "Gee, tohle… tohle by mě ani ve snu nenapadlo."

"Máš radost?"

"Samozřejmě!" Zase se usmál, avšak pořád byl tak strnulý. "Dokonce takovou, že nevím jak jí projevit."

Natáhl jsem se a vzal jsem ho pevněji do náruče, lehl jsem si s ním a přitiskl jsem si jeho hlavu nahoru na svůj hrudník.

"Gee, myslíš, že bych mohl…"

"Mohl bys znovu vidět." Sledoval jsem jeho široký nadšený úsměv. "Ne, tam není žádný "mohl bys"," opravil jsem se. "Ty prostě znovu uvidíš."

Natáhl se ke mně a věnoval mi jeden z nejintenzivnějších a nejkrásnějších polibků. "Takže poznám, jak vypadáš."

"Abych řekl pravdu, toho se nejvíc bojím." Nervózně jsem se zasmál.

"Ale jdi ty." Šťouchl do mě. "Vždyť jsi nádherný."

"To nevíš."

"Vím to na sto procent. Nemáš se čeho bát." Začal se zase tulit, prsty přejížděl po mém obličeji, věděl jsem, že si mě už zase prohlíží. "Hrozně moc děkuju…" zašeptal po chvíli."Vážně jsem to nečekal. Navíc to stojí několik set tisíc, to si dovedu až moc dobře představit. Mohl by sis místo toho koupit třeba dům nebo nové auto…"

"A k čemu by mi to bylo?" přerušil jsem ho. "Záleží mi jen na tobě."

"Kde jsi na to vzal?"

"Přispěli mi trochu rodiče a taky Mikey. Nějak jsem to nakonec dal dohromady, i když už jsem to začal málem vzdávat. Nejhorší bylo stejně najít tu nemocnici v LA, když jsem tam nikdy nebyl."

Převalil jsem se na něj a opatrně jsem položil tu knížku i s letenkama vedle na stolek, než jsem mu zvedl ruce nad hlavu. Začal jsem ho pomalu líbat na krk a rozhodl jsem se, že ty jeho narozeniny zakončím tím úplně nejperfektnějším.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Senii Senii | Web | 25. ledna 2010 v 12:08 | Reagovat

já v to doufala!!!! jaj, já mám snad ještě větší radost jak Frank ;) taky bych chtěla být slepá a pak uvidět Geeho...........♥

2 Dee Dee | 25. ledna 2010 v 14:37 | Reagovat

Len aby sa to podarilo, a zostalo to tak. A len aby im nespadlo lietadlo, Frank neumrel pri operácií, a aby Žeryk nevyhodil tie $ zbytočne...XD

3 Senii Senii | Web | 25. ledna 2010 v 15:09 | Reagovat

[2]: huh, co šílíš??!!!! to bude happy end, že ano??

4 Jannica Jannica | Web | 25. ledna 2010 v 16:01 | Reagovat

Nešilte a nechte to na mě, co jsem s tím provedla, to tam taky bude a zjistíte to až příští díl. Pak si můžete rozmyslet, jestli mě chcete zabít jako Franka nebo nezabít jako Franka a nebo jenom přizabít jako Franka :D

5 Hedr Hedr | Web | 25. ledna 2010 v 16:09 | Reagovat

juuu krasny a doufám happy end protože douho tu nebylo nic hooodne sladkého:-)

6 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 25. ledna 2010 v 21:39 | Reagovat

heeej, že ho pak neopustí? potřebuju ujistit!!!! :D

7 ... ... | 25. ledna 2010 v 21:51 | Reagovat

nie bude to takto: operácia dopadne veľmi dobre ale na spiatočnej ceste lietadlo spadne a zomrú :D ale nie dúfam v happy end :D

8 Senii Senii | Web | 26. ledna 2010 v 7:42 | Reagovat

[4]: heey, toto není žádnej masakr.. a já klidně počkám........... ale potom počkej ty, jestli to bude mít jen nepatrně tragický konec !! ;)

9 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 26. ledna 2010 v 19:08 | Reagovat

to musí mať happy end prosím prosím prosím.... ved 25 dielov je úplne sladkých a úžasných....ten posledný nemôže byť iný...:)

10 Klaudiqa Klaudiqa | Web | 31. ledna 2010 v 13:42 | Reagovat

aaaaaaaaaaaaaaaaaaa ja som to vedela ze to takto nejak musi dopadnut =))

11 Venom Venom | E-mail | Web | 5. února 2010 v 23:12 | Reagovat

Ne hnusný konec neeee, už jich bylo dooost...

12 iWusZ iWusZ | Web | 9. února 2010 v 13:14 | Reagovat

Sweet... <3

13 fallen angel fallen angel | Web | 15. února 2010 v 23:18 | Reagovat

awww. já mám radost za ně :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama