Can´t see the rainbow 26 - The End

30. ledna 2010 v 14:32 | Jannica |  Cant see a rainbow

Zvláštní, že tuhle povídku jsem si zas tolik neoblíbila a přitom je mi teď líto, že končí. Ale hrozně mě bavil ten začátek, šlo to do háje až později a ke konci jsem se do toho zase vžila :D

Jedna oddechovka nám teda skončila a za chvíli začne druhá oddechovka - tak do 14ti dnů tady máte první díl. Je to ta s dětmi, ale teď, když jsem si to po sobě četla (Mám to už celé dopsané) se mi to přestalo líbit :D No, uvidíme:)

Takže teď už si přečtěte, jestli tohle dopadne dobře nebo špatně a byla bych ráda za nějaký komentář, alespoň takhle ke konci:)




Snažil jsem se si co nejvíce užít ty dny, když ještě pořád neviděl. Obletoval jsem ho a neustále jsem ho zahrnoval nečekanými polibky. Uvědomil jsem si, že když se ta operace povede, už nikdy ho nebudu moct překvapit svou přítomností a už neuvidím ten jeho vyjukaný výraz, když se ocitne někde, kde to po hmatu nezná.

Hrozně jsem se bál. Celou cestu letadlem do LA jsem ho držel za ruku a přemýšlel jsem o věcech, které bych v žádném případě nevyslovil nahlas. Bál jsem se, že když uvidí, svět se pro něj najednou rozšíří a nebude mě potřebovat. Zjistí, kolik hezkých mužů je všude okolo a začne se mu líbit ta nespoutanost života, kdy vás nikdo nemůže v ničem omezovat.

Věděl jsem, že je hrozně povrchní mít srach z toho, že se mu nebudu líbit já a tak jsem to nijak neřešil. Avšak co když se vyděsí toho, že jsem jiný než v jeho představách? Lekne se a přestane se se mnou bavit tak otevřeně jako dřív, už se vztah mezi námi nikdy nenapraví a zůstane mezi námi pomyslná nepřekonatelná díra.

Bylo více než jasné, že se tím mezi námi změní úplně všechno, ale nebylo jisté, jestli k lepšímu nebo k horšímu. Trápilo mě to, ale zároveň jsem to Frankovi hrozně přál. Chtěl jsem, aby byl šťastný on, na mě už tolik nezáleželo.

Netrvalo dlouho najít tu nemocnici, už jsem tam přece jednou byl a cestu jsem si pamatoval. Byli jsme tam přesně na domluvenou schůzku, ten chirurg - postarší muž s důvěryhodným úsměvem na tváři - nás vřele přivítal. Jeho hlas mě uklidnil, byl takový klidný a vyrovnaný, dával tak na jevo, že se nic nemůže stát.

Vyplnili jsme ještě nějaké formálnosti a vyslechli jsme si, jak přesně bude operace probíhat. Děsilo mě to, bylo to hrozně složité a vůbec jsem tomu nerozumněl.

Nechali nás čekat v jedné místnosti, věděl jsem, že za pár okamžiků ho už odvedou na sál.

"Frankie?" Otočil jsem se k němu a chytil jsem ho za ruku, netvářil se o moc veseleji než já. "Ty víš, že je úplně každá operace dost riskantní."

"Bude to dobrý, Gerarde." Posunul se ke mně a otřel se hlavou o můj obličej, než si povzdechl. "Říkal jsi, že je tenhle nejlepší."

"Já vím, ale stejně mám strach."

Za nedlouho přišla sestra, že už je všechno připraveno. Věnoval jsem tedy Frankovi polibek - poslední polibek, při kterém na mě v žádném případě nemohl hledět - a pustil jsem jeho ruku, když mi ho vzali a odvedli pryč.

Mohl jsem zůstat v té místnosti, byla hezky zařízená, sekretářka toho doktora mi připravila kafe a křeslo bylo měkké. Ale já nedokázal jen tak nečinně sedět. Pořád jsem musel sledovat ty dveře, za kterými Frank zmizel.

Mimoděk jsem se hryzl do rtu samou nervozitou a vstal jsem, rozhodl jsem se jít ven. Ani jsem nevnímal prostředí nebo počasí, v hlavě se mi honilo spoustu myšlenek a všechny směřovaly jen k tomu jedinému.

Sedl jsem si na lavičku v parku, který byl vystavěn okolo té nemocnice a poslouchal jsem zpěv ptáků. Zavřel jsem oči a vnímal jsem tu tmu, představil jsem si, že bych v ní měl žít celý život. Pak jsem oči otevřel a všechno bylo najednou tak krásné. Až do té chvíle, kdy po cestě projela nepříjemná zdravotní sestra s úplně bledým člověkem na vozíčku.

Uvědomil jsem si, že Frank procitne a najednou spatří všechnu hrůzu světa, uvidí nemocné děti, zmrzačené žebráky na ulici a teroristické útoky svítící z televize. Bude mít hlavu plnou krve a násilí, brutálních věcí, před kterými byl všechny ty roky schován.

Najednou jsem si nebyl tak jistý, jestli jsem udělal dobře. Třeba by pro něj bylo i lepší žít bez zraku, přece jen si na to už zvykl. Ptal jsem se ho, jestli si je operací jistý, on pořád jen nadšeně mlel, že konečně bude vědět jak vypadám.

Ještě chvíli jsem jen tak seděl a snažil se uklidnit tok svých myšlenek, když jsem usoudil, že už je dost hodin, vydal jsem se zpátky.

Zaťukal jsem a vstoupil do kanceláře toho doktora, on se na mě podíval a zamračeně kývl na pozdrav. Netvářil se zrovna vesele a to mě děsilo. "Jak… jak to dopadlo?" Vyhrkl jsem na něj, až se lekl.

"Nejdřív se posaďte, pane Way." Pokynul na křeslo vedle jeho stolu. "Musím si s vámi vážně promluvit."

"Nějaké komplikace?" Cítil jsem, jak mě začínají pálit oči, byl jsem si téměř jistý, že se to nepovedlo. Soudil jsem tak z jeho zmučeného a starostlivého výrazu v tváři, každou chvíli si nervózně posouval brýle, jako by mi snad měl říct něco, k čemu se musí dlouho připravovat.

"Minimální. Teď mě však poslouchejte. On v dětství viděl, že ano?"

Přikývl jsem, zmatený tou otázkou. "Nějak do pěti let."

"Takže to pro něj nebude zas tak složité."

"A povedlo se to teda?" Zoufale jsem sevřel opěrku křesla, on se na mě podíval, jakobych se úplně zbláznil.

"Samozřejmě, že se to povedlo. Za koho mě máte? Pan Iero vidí a dokonce tak ostře, jako málokdo!"

Cítil jsem, jak mi spadl kámen ze srdce. Odlehčil mě tak, až jsem měl pocit, že mohu vzlétnout. Připadalo mi to jako sen.

"Poslouchejte mě konečně…" Chirurg začal být poněkud netrpělivý. "Je to dost důležité, pokud mu chcete pomoct."

Konečně jsem mu věnoval pozornost. Vyslal jsem k němu šťastný úsměv a on mi ho krátce oplatil. "Pro pacienty to není zrovna jednoduché po tolika letech spatřit světlo světa," říkal. "Někteří z nich dokonce chtějí znovu oslepnout, protože nedokážou snést obyčejné věci - jakože autobusy jsou červené a jejich pes je hnědý, ne bílý, jak si původně mysleli. Musíte s ním o tom hodně komunikovat, snažte se mu to ulehčit. Je teď v podstatě jako malé dítě. Existují speciální školy, aby se vyléčení mohli naučit číst normální písmena a psát, poznávat barvy."

Usmál jsem se, protože jsem byl rád, že Frank tu mou knížku k narozeninám už přečetl. Pak by byla docela nanic, kdyby si jí mohl přečíst i normálně. Říkal něco o tom, že písmenka zná, ale nikdy nečetl. Bude to složité.

"Tyto školy jsou ale opravdu dost drahé a nepředpokládám, že byste si mohli dovolit pravidelné navštěvování," pokračoval. "Myslím, že byste ho to všechno mohl doučit sám, zřejmě by to neměl být problém."

Přikývl jsem a byl si jistý, že to zvládnu.

"A ještě jedna věc. Jeho oči nejsou zvyklé na světlo, na barvy a vůbec na všechno okolo. Proto by bylo lepší, kdyby si občas odpočinul a měl zavřené oči - klidně mu je něčím třeba zavažte, i když nebude chtít. Vím, že se bude chovat tvrdohlavě a bude chtít koukat na svět ve dne v noci, ale to by mu jen škodilo."

"Chápu."

"Sestřička vám dá oční kapky, bude je užívat po dobu dvou měsíců, aby zevnitř oka zmizely veškeré stopy po operaci. Pak už uvidí, jako by viděl vždycky. Teď už můžete jít, je na pokoji 216.
Myslím, že vás už očekává."

Usmáli jsme se na sebe a já poděkoval, než jsem doslova vyběhl z jeho kanceláře. Těsně před tím, než jsem vlezl do jeho pokoje, jsem si to rozmyslel a zamířil na pánské záchody.

Koukal jsem na sebe do zrcadla a snažil jsem se všelijak upravit. Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že vypadám špatně, ale najednou jsem si nepřipadal zrovna hezký. Opláchl jsem si vodou unavený obličej a prsty jsem si prohrábl trochu rozcuchané vlasy. Strávil jsem tam docela dlouhou dobu, i když jsem se už nemohl dočkat
Franka.

Nervózně jsem přešlápl přede dveřmi s číslem 216. Ruce se mi třásly a kolena jsem měl jako z rosolu. Připadal jsem si, jakobych měl první rande.

Nesměle jsem zaťukal a opatrně jsem vstoupil dovnitř, zůstal jsem stát na prahu.

Frank seděl na posteli, rozhlížel se všude okolo a na spoustu věcí ukazoval a něco o nich brebentil. Usmíval se na sestru, která stála vedle jeho postele a chápavě přikyvovala. Byl dost roztěkaný, proto si ani nevšiml, že stojím mezi dveřmi.

Počkal jsem, dokud o mou maličkost jeho drahocený pohled nezavadil. Najednou se zarazil. Zůstal nepokrytě zírat. Koukal jsem mu do očí, které se najednou vůbec nedívaly skrze mě, naopak. Propalovaly mě.

"G-Gee?" vykoktal, neschopný sebemenšího pohybu.

Postoupil jsem dále do místnosti a zavřel jsem za sebou dveře. Rychlými kroky jsem přešel k jeho posteli a klekl si k ní. Znervózňovalo mě to, že se na mě ani trochu neusmál. Pak mi došlo, že já se na něj nejspíš sám dost blbě mračím, tak jsem to rychle napravil a věnoval jsem mu jeden z nejmilejších pohledů, jaký jsem kdy dokázal vyrobit.

"Tak jaké to je?" Zvědavě jsem naklonil hlavu, prohlížel jsem si ho. On se opět rozhlédl po místnosti, pak se ale vrátil zase ke mně. Hleděli jsme si do očí.

"Fantastické." Vydechl a natáhl ke mně ruku, přiložil mi jí na tvář. "Jsi to opravdu ty?"

"Kdo jiný?" Rozpačitě jsem se zasmál. Přidal se ke mně a trochu se začervenal, když začal přejíždět prsty po mé tváři.

"Poznávám tě." Usmál se nakonec a nepřestával mě hladit. "Představoval jsem si tě podobně. Jen ty oči máš hezčí. A nos trochu víc nahoru, ale to nevadí, je to roztomilý. Líbí se mi tvůj úsměv."

Naklonil se ke mně a začal se dívat z ještě větší blízkosti, pak zavřel oči a zlehka mě políbil na rty, poprvé ve svém zbrusu novém životě.
 

19 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Pansy.xo Pansy.xo | 30. ledna 2010 v 15:37 | Reagovat

Fantazie!

2 scary scary | Web | 30. ledna 2010 v 15:48 | Reagovat

nádherný konec , upřímně řečeno - čekala jsem že Frank Gerarda opustí jakože po té operaci . ani nevím proč
a tak jsem ráda za tenhle konec

3 Hedr Hedr | Web | 30. ledna 2010 v 18:30 | Reagovat

dokonalý konec:-) awww

4 Danduliii Danduliii | Web | 30. ledna 2010 v 21:55 | Reagovat

Krásné..... :')

5 J. J. | 30. ledna 2010 v 22:30 | Reagovat

jéé krása :) úplne aww :D

6 Květuš Květuš | 31. ledna 2010 v 13:11 | Reagovat

Moc pěkné. :-)

7 Klaudiqa Klaudiqa | Web | 31. ledna 2010 v 13:54 | Reagovat

ja uz som sa na zaciatku zlakla ze frank zomrel alebo take nieco...nebolo by to po prvy krat co nejaka takato super poviedka tak skoncila...ale nastastie to skoncilo presne tak ako som si to od zaciatku predstavovala :D nadhera :D:D:D

8 o o | 31. ledna 2010 v 18:18 | Reagovat

geniální!

9 Darek Darek | Web | 31. ledna 2010 v 22:48 | Reagovat

Vážně moc hezký příběh...

10 Senii Senii | Web | 1. února 2010 v 9:21 | Reagovat

teda, no krásný, romantický, sladký s překrásným koncem.. jak jinak ;) možná by ale bylo zajímavý vidět ten konec z pohledu Franka, když konečně uviděl Geeho ;)

11 KiKuShQ KiKuShQ | Web | 1. února 2010 v 16:59 | Reagovat

úžasné....geníálne stále to ešte rozdýchavam som si myslela že to skonči nejako blbo...a keď už som pod textom videla len čiernu farbu enjakú tabulku hviezdičky a prvý komentár bola somt aká šťastná že top skončilo dobre:)

12 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 2. února 2010 v 21:57 | Reagovat

krásně vybraný konec :)

13 Venom Venom | E-mail | Web | 5. února 2010 v 23:18 | Reagovat

Krásně popsáno :-) tohle předčilo i moje nejoptimističtější představy.

14 Petra Petra | 6. února 2010 v 13:39 | Reagovat

awwww! ani nevíš jak sem se bála že nám Esmeraldu zakončíš tragicky..Myslim že takle to ale je mnohem lepší...takle otevřenej konec je cajk xD
Bude se mi po týhle sladký oddechovce stejskat!
A souhlasim se Senni...z pohledu Franka by to mohlo bejt doost zajímavý ten konec

15 iWusZ iWusZ | Web | 9. února 2010 v 13:23 | Reagovat

Bože, já snad budu plakat! Nesmím! Arghhhhh.... *brečí*
Do háje! :D
Krásné, doslova nádherné... Bude se mi stýskat :( Nerada se loučím s povídkami, které mám ráda.
Usmívám se tady jak tele :D

16 fallen angel fallen angel | Web | 15. února 2010 v 23:27 | Reagovat

awwww... máš štěstí že to skončilo dobře.

Já neci konec.
aww.

17 Renyy.KillJoy Renyy.KillJoy | 9. listopadu 2010 v 16:22 | Reagovat

Jak jsem dřív bez tohohle mohla bejt .?! =D PERFETKNÍ =')

18 Mrs.Kakao Mrs.Kakao | E-mail | Web | 15. března 2011 v 1:00 | Reagovat

*_____*
Chceš mě zabít?
Nejdřív jsem se bála, pak jsem pomalu brečela a nakonec jsem měla pocit, že se rozteču a vsáknu do křesla.
"Frank seděl na posteli, rozhlížel se všude okolo a na spoustu věcí ukazoval a něco o nich brebentil."
Úplně dokonale jsi to popsala, tohle je geniální povídka *____* Někdy si jí přečtu znova, prostě se toho nenabažím..
Aaaaaaah~

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama