5. ledna 2010 v 21:54 | Jannica
|
Gerard pro mě pomalu ale jistě přestával být takovou záhadou. Když jsem zjistil všechno o těch práškách, které byl nucen brát, najednou jako bych procitl a konečně pochopil, proč ve některých situacích jedná tak nesmyslně nebo neočekávaně. Tajemstvích bylo stále méně a já téměř najisto mohl říct, že ho opravdu znám.
Většinu času jsme trávili v koupelně, ložnice byla moc často obsazená a i když to Gerard chtěl alespoň občas dělat v posteli, zarytě jsem odmítal. Co kdyby nás někdo přistihl? Ta myšlenka mě strašila ve dne v noci, hrozně jsem se jí bál.
Seděl jsem zrovna na gauči a četl jsem tu svou oblíbenou povídku od FrerardManiac. Děj se tam pomalu rozplétal, bylo to velice krásně napsané a trochu i dojemné. Občas se mi některé části zdály příliš sladké - tolik romantiky přece v normálním životě nemůže existovat a navíc Gerard by mi nikdy nepřinesl tolik červených růží, na to bych dal ruku do ohně - ale i tak si to zachovalo původní temnější atmosféru.
"Proč se tváříš tak skleskle?" Slyšel jsem vedle sebe Bobův hlas, podíval jsem se na něj a pokusil jsem se trochu usmát. Byl jsem zrovna u velice krásné a dojemné části a on mi to musí pokazit! "No co tam máš? Umřel někdo?"
"Ne…" Zakryl jsem notebook, to však nestačilo a on se tam snažil nahlédnout. Rychle jsem to tedy zavřel a vyplázl jsem na něj jazyk.
"Ukaž mi to!" Přikázal mi na oko naštvaně a začal se smát. "Nebo tě zlechtám!"
Zaječel jsem, když se na mě vrhl a začal jsem se kroutit, měl jsem pocit, že mi z toho praskne bránice. Nesnášel jsem Bobovo lechtání, on to uměl ze všech nejlépe a já byl navíc extrémně lechtivý.
V záchvatu zoufalého křečovitého smíchu jsem spadl z gauče na zem, jemu to ale v ničem nezabránilo a tak vesele pokračoval ve své činnosti.
"N-nech už… toho!" Vyhrkl jsem na něj a pokusil jsem se ho kopnout, on se smíchem uhnul a nepřestával. Vzpomněl jsem si, že bych mu možná mohl něco říct, plánoval jsem to už delší dobu.
"Hele pamatuješ si, jak jsem tě jednou lechtal a tys spadldo toho rybníka?"
"J-jo…" zakřenil jsem se, stále se svíjejíc pod jeho neposednými prsty.
"Skočil jsi tam určitě naschvál, aby ses přede mnou zachránil. To nechápu. Byla docela zima."
"Všechno je lepší než tohle!" Vyjekl jsem a on konečně přestal, narovnal jsem se a nemohl jsem popadnout dech.
Začali jsme se příšerně tlemit té příhodě s rybníkem, bylo to totiž vážně vtipné. Bob mě nepřestával pošťuchovat a hrozně se smál tomu, jak se tvářím, já naschvál dělal ještě větší ksichty.
"Hele to mi něco připomíná…" Vyhrkl jsem mezi tím výtlemem. "Chtěl jsem ti říct, že chodím s Gerardem."
Nepřestávali jsme se řehnit na všechny strany, Bob na mě koukal, úsměv od ucha k uchu. Najednou mu zřejmě došlo, co jsem říkal, protože ztichl a úplně zkameněl. "Cože?!" Vyvalil oči.
"No… chodím s Gerardem. Miluju ho... a tak."
Zírali jsme na sebe bez jediného slova. Mrzelo mě, že jsem tou větou zřejmě zkazil legraci, tak jsem posmutněl. Avšak zřejmě jsem neměl proč, protože za pár vteřin se Bob už zase začal šíleně smát. Nechápal jsem to. Díval jsem se na něj, jak se popadá za břicho a vůbec mi nedocházelo, proč by to mělo být nějak vtipné. "Vy jste dvojka!" Zaklonil hlavu a málem se dusil. "To snad není možný. Vy dva? Haha…"
"Co je na tom tak hroznýho?" Zamračil jsem se.
"Promiň, Franku. Já jen… vůbec se k sobě nehodíte."
Založil jsem si ruce a začal jsem se tvářit nanejvýš naštvaně. To si vážně myslí? Nikdy jsem neviděl harmoničtější a smyslnější pár než jsem já a Gee! Kouzlo protikladů mu nic neříká nebo co? Náhodou, my máme ale i dost společného. Třeba názor na Roberta. Ano, to bude určitě ono!
Přestal se tak blbě tlemit a místo toho mi položil ruku na rameno, stále ještě roztřesený. "Omlouvám se." Podíval se mi do tváře, já se ale rozhodl, že mu odpustím až ve chvíli, kdy se přestane hloupě pochechtávat. "Nečekal jsem to. Kdybych to čekal, připravil bych se na to."
"Kdybys to věděl tak bych ti to vůbec nemusel říkat." Podíval jsem se na něj a probodl jsem ho pohledem. "Jinak děkuju za pochopení."
"Ale no tak, nečerti se hned. Náhodou si dovedu představit, že vám to spolu móc sluší!"
"A jak!" Poprvé jsem se na něj upřímně usmál.
"No vidíš. Hele je mi úplně jedno, co jste vy dva, do toho se vám míchat nebudu. Dělejte si co chcete. Pokud nebudete mravně poškozovat mládež, tak je všechno ok."
"Debile…" utrousil jsem a kamarádsky do něj drkl. Zase jsme se rozesmáli.
***
"Gee?" Nakoukl jsem do jeho šatny a potichu jsem za ním vklouzl. Jedna z mála arén, kde máme každý svou šatnu. Nikdy jsem to neměl moc rád, připadal jsem si tak hrozně sám, takže jsem stejně chodil k ostatním a otravoval je.
Posunul dozaději židli, na které seděl, než ke mně otočil hlavu a krásně se usmál. Pak začal opět lakovat své vlasy. Uculil jsem se nad tím a přišel jsem zezadu k němu, rozcuchal jsem ho anižby to čekal.
Obrátil se ke mně, snad aby mi mohl vynadat, že kazím jeho práci, ale dřív než otevřel pusu, jsem mu věnoval intenzivní polibek na rty.
"Jsi nervózní?" Zeptal jsem se ho, zatímco jsem se k němu skláněl a prohlížel jsem si náš odraz v zrcadle. Položil jsem si bradu na jeho hlavu a rukama jsem ho hladil přes tričko po hrudníku.
"Spíš se mi tam vůbec nechce."
"To mě taky." Povzdechl jsem si. "Chce se mi z toho spíš zvracet, vůbec se netěším."
"A zase ti uječenci k tomu…"
"Fuj." Zamračil jsem se a on se rozesmál potichým, ne moc upřímným smíchem.
"Po tomhle koncertu máme nějakou dobu pauzu, hodně dlouho pojedeme."
"Já vím. Uběhlo to rychle."
"No, jsme teprve v polovině tour."
Povzdechl si a já věděl, na co myslí. Přikryl svými dlaněmi ty mé a smutně se na mě usmíval skrz zrcadlový odraz.
"Po tomhle večeru si začneš odvykat na prášky, ano?" Snažil jsem se, aby to neznělo moc přísně. Cítil jsem, jak se úplně celý stáhl, jako bych ťal přímo do živého. Pohladil jsem ho po tváří, než jsem obešel jeho židli a sedl si na něj, starostlivě jsem se na něj zadíval. Neuniklo mi, jak se mi vyhýbá pohledem. "Slíbil jsi to."
"Já vím." Konečně se na mě koukl. "Bojím se, že to nezvládnu."
"Bude to dobrý, uvidíš." Povzbudivě jsem se usmál. "Pomůžu ti."
Obmotal kolem mě paže a přitiskl si mě k sobě, než se začal pomalu otírat svými rty o ty mé. Vycházel jsem mu vstříc, navzájem jsme si se sebou pohrávali a mohl jsem cítit, jak se kouzelně usmívá. Po chvíli vzájemného oťukávání se odtrhl a položil si hlavu někam k mému rameni. Začal jsem ho hladit po nalakovaných vlasech, teď už mu bylo asi jedno, že mu ten účes zničím. Seděli jsme tam takhle až do té doby, než nás zavolali na scénu.
Jé...
Já mám Bobka stejně nejradši. A sluší jim to spolu moc. :)