What do they know 24

23. ledna 2010 v 14:56 | Jannica |  What do they know

Omlouvám se, že tak pozdě, ale nějak jsem se přes ten minulý díl nemohla přenést. Nevím proč, prostě se u některých povídek jen tak zaseknu a nehnu. Teď už jsem to konečně sesmolila, tak snad to půjde líp. A ještě dodatek: Jsem nemocná a poslední dobou nemám moc dobrou náladu. Tak mě prosím příliš nenaštvěte s komentářema, je to momentálně jedna z hlavních věcí, na kterou se teď upínám:)





Spokojeně jsem ležel na Gerardově posteli, objímal jsem ho a cítil se naprosto v pohodě, ne jako všechny ty předchozí dny, ne jako na začátku toho koncertu. Gerard pořád ještě trochu oddechoval, ale už byl klidnější. Ruku měl zabořenou v mých vlasech a jemně mě hladil, druhou šmátral někde za postelí.

"Co děláš?" optal jsem se a zavrtal hlavu ještě hlouběji do jeho pevné náruče.

"Ale nic, Frankie." Zněl zvláštně, raději jsem tedy otevřel oči a zaostřil na jeho pravačku. V tu chvíli jsem se okamžitě probral.

"Gerarde, okamžitě mi to dej." Zkusil jsem mu ten Xanax sebrat, ale on byl rychlejší a schoval ho za zády.

"Ne, prosím. Teď naposledy a od zítřka na to ani nesáhnu."

"Slibuješ?"

"Slibuju. Mohl bys mi prosím podat tu lahev minerálky, co je pod postelí?"

S povzdechem jsem se natáhl pro vodu a podal jsem mu jí, sledoval jsem, jak neobratně se snaží dostat jeden prášek z obalu. Byl nervózní a tvářil se, jako by ho něco bolelo.

Rychle si ho strčil do pusy a zapil ho, to bylo úplně poprvé, kdy jsem viděl na vlastní oči, jak se ničí. Po pár vteřinách napětí se najednou začal tvářit spokojeně a uvolněně.


"Gee, jak často jsi byl zvyklý to brát?"

Lehl si a koukal někam na strop s rukama pod hlavou. Stupidně se usmíval a jeho oči byly nepřirozeně vytřeštěné.

"Odpovíš mi?"

"Co?" Hlas měl také trochu jiný, klidnější a bez veškerých emocí.

"Jak často jsi zvyklý to brát?"

"Co?"

Povzdechl jsem si a sklonil jsem se nad jeho tváří. Napadlo mě jen jedno jediné slovo. Troska. Položil jsem mu ruku na čelo a odhrnul jsem mu z něj vlasy, pak jsem ho začal hladit po tváři. "Vždycky ráno a večer…" řekl unaveně, než se ke mně obrátil a opět mě vzal nemotorně do náruče. Přitiskl si mě takovou silou, jako by mě už nikdy v životě nechtěl pustit, trochu se třásl a choulil se ke mně. Bylo mi ho líto, věděl jsem, že si právě teď musí uvědomovat, jak těžké časy mu počínaje zítřkem nastanou.

"Jsi prostě feťák…" zamumlal jsem, zatímco jsem cítil jeho naprosto zničené tělo tisknoucí se na mé. To svinstvo ho zevnitř rozežírá, měknou mu játra a ochabují svaly. Lék na předpis proti úzkostem. Proč to vůbec začal brát? No, to je asi poněkud hloupá otázka.

Trochu se pohnul a svou ruku posunul výš po mých zádech. Vzhlédl, aby si mohl prohlédnout mou tvář, natáčel hlavu trochu na stranu a v očích měl něco děsivě zoufalého. "Nejsem feťák," promluvil šeptem. "To bych byl, kdyby mi ty léky dávaly pocit nějaké euforie nebo tak. Já jen bez nich nejsem schopný fungovat. A ty pomalejší reakce přejdou. Cítím se hrozně. Promiň."

"Neomlouvej se a radši spi. Čeká tě spoustu náročných dnů."

***

Jak jsem říkal, tak se také stalo. První den byl celkem dobrý, i když jsem si myslel, že je to dost hrozné. Netušil jsem, že horší časy teprve nastanou. Jak Gerardovo tělo nedostalo látku, začalo panicky vyšilovat. Měl teplotu. Pořád se třásl. A stěžoval si, že ho všechno bolí.

Seděl jsem u jeho postele a každou chvíli jsem mu přinášel černý čaj, aby se trochu posílil. Kafe by možná bylo vhodnější, ale to člověka také dost ničí a nehodlal jsem kazit společné úsilí. V černém čaji je také kofein a navíc je mnohem zdravější.

Musel jsem mu s tím pitím pomáhat, protože by to na sebe vylil, moc se mu třásly ruce. Ničilo mě ho vidět v tak zoufalém stavu, ale věděl jsem, že musím být silný. Tak moc silný, jak jen to půjde. Čekal ode mě podporu a tou jsem ho zahrnoval, věřil jsem mu, že to dokáže. Už jednou to dokázal. A bylo i hůř.

V noci mě prosil, ať si k němu lehnu. Dřív, než jsem to udělal, jsem ale přinesl ručník namočený v ledové vodě a přitiskl jsem mu ho na čelo, i když jsem si nebyl jist, jestli to vůbec vnímá. Pořád si stěžoval, jak ho bolí hlava. S povzdechem jsem vlezl k němu do postele, přestože se mi moc nechtělo.

"Franku…" zakuhral, přitiskl si mě na sebe. "Pomoz mi."

"Nevím jak." Hladil jsem ho a líbal na tváře, zatímco se tak příšerně bolestivě kroutil.


"J-jestli… jestli je tohle… začátek," odmlčel se a na prázdno polkl, třeštil na mě oči, ve kterých se odráželo čisté zoufalství a děs. "tak co bude p-potom?"

"První dva dny jsou nejhorší. Pak to půjde, uvidíš."

Vypadalo to, že ho má odpověď uspokojila. Klidně zavřel oči a snažil se srovnat dech s tím mým. Čekal jsem, až usne, ale já vstoupil do říše snů dřív.



Ráno jsem se umyl, nasnídal, a přečetl si starý časopis. Byl jsem rád, že Gerard spí, i když se mu zřejmě nezdálo nic hezkého. Dělal jsem si o něj opravdu starosti, sice jsem věděl, jak u něj probíhá absťák už z dřívějších dob Revenge, ale to mi moc nepomáhalo. Doufal jsem, že to nebude tak hrozné. Nerad bych si tím vším prošel znova, když jsem to už roky považoval za uzavřené.

Vrátil jsem se do ložnice a odhrnul jsem závěs u jeho postele. Ležel na boku a pořád se převaloval, bolestně sténal. Sedl jsem si na kraj matrace a rukou jsem ho zastavil, zůstal ležet na zádech a dlaněmi překryl tu mou odpočívající na jeho hrudníku. "Pomoz mi…" znovu zašeptal, byla to asi jeho nejčastější věta.

"Co přesně tě bolí?"

"Všechno. Kosti. I ty úplně nejmenší, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám. Je to hrozný, Franku. Asi mě to roztrhá." Dýchal přerývaně a zhluboka, jeho řeči nebylo zas tak dobře rozumět, protože jeho hlas se střídavě zvyšoval a zase klesal, stejně jako ubýval na hlasitosti.

"Dej mi ty prášky…" zaskuhral a mou ruku stiskl tak pevně, až to začalo bolet. Chtěl jsem se mu vytrhnout, ale nešlo to. "Hned mi dej ty prášky. Prosím."

"Ne."

"Dělej! Dej mi je!" Začal kašlat tím, jak moc byl vystresovaný. "Jsou to jediné, a čem mi záleží!"

"A na mě ti nezáleží?" Zkousl jsem si ret, bál jsem se jeho odpovědi.

"T-taky. Ale ty prášky..."

Silně jsem se mu vytrhl a věnoval jsem mu pohrdavý pohled, než jsem vstal z postele. V očích mě pálily slzy, cítil jsem se zrazený. Bylo nespravedlivé, že jsem se tak moc snažil mu pomoct a on se mi odvděčil takhle. Připomnělo mi to noc za Revenge, kdy na mě zařval, že mě nenávidí. Hrozně moc jsem se bál, že to udělá znova a já se budu ještě víc trápit. Předtím jsem ho alespoň nemiloval. Necítil jsem k němu to, co teď. Mrzelo by mě to o dost víc než tenkrát, vždyť se mi do očí nahrnou slzy jen při tomhle. A bude říkat i horší věci.

Šel jsem do obýváku a zhroutil se na sedačku. Teprve po pár vteřinách jsem si uvědomil, že vedle mě sedí Mikey. Zřejmě tu byl už od rána, v dlaních držel hrníček s vystydlou kávou.

"Stalo se něco?" otočil se ke mně a prohlédl si mě.

"On tam leží, nadává, má absťák jak prase a ty se zeptáš, jestli se něco stalo?"

"Myslel jsem tobě." Povzdechl si, tvářil se starostlivě.

Přisunul jsem se k němu a přitáhl si kolena k tělu, nevěděl jsem, jestli mu to mám povědět. "Řekl mi, že mu na mě nezáleží."

Mikey odložil svůj poloprázdný hrnek na stolek a pomalu mě obejmul. Schoulil jsem se k němu, potřeboval jsem někoho, kdo by mě mohl alespoň trochu utěšit a dal mi pocit jistoty.

"Takhle přímo?"

"Ne… ale na ty prášky jsou pro něj důležitější. To řekl."

"Frankie, netrap se." Podíval se mi do tváře a trochu si zkousl ret. Vpil jsem se mu pohledem do očí, hledal jsem v nich naději. Pousmál jsem si, když jsem si všiml, že tam ta naděje opravdu je. "Neví, co říká. Má tě moc rád. Nepřemýšlí o tom, jestli ti ubližuje nebo ne. Vždyť ty sám moc dobře víš, co pro něj znamenáš."

Povzudivě se na mě usmál a já mu úsměv oplatil.

"FRANKUUUU!" Ozvalo se z ložnice, trhl jsem sebou.

"Vidíš? Potřebuje tě. Nezvládl by to bez tebe. Tak jdi." Ještě jednou mě krátce objal a já se vydal do ložnice.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Hedr Hedr | Web | 23. ledna 2010 v 19:38 | Reagovat

:-) dokonalý

2 Tea Tea | 23. ledna 2010 v 19:50 | Reagovat

Hezky napsané :) ale věta "asi mě to roztrhá" mě rozesmála :D i když to rozhodně není chybou autora ;D

3 scary scary | Web | 23. ledna 2010 v 19:59 | Reagovat

dokonalé

4 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 23. ledna 2010 v 21:07 | Reagovat

úžasné...:) BTW...rýchlo sa vylieč..:)

5 Pansy.xo Pansy.xo | 24. ledna 2010 v 9:31 | Reagovat

Nádhera.. :).. doufám, že Frank nebo Gee neudělaj žádnou krávovinu :)

6 Dee Dee | 24. ledna 2010 v 17:04 | Reagovat

To je ten Frank taký sprostý, že mu verí každú absťácku hovadinu? jajááj, dúfam že to zvládnu!

7 Senii Senii | Web | 25. ledna 2010 v 9:05 | Reagovat

no jasně, že je Frank pako, když to bere vážně!!
a jinak, bombastickej desing!!

8 Laivine Laivine | 1. února 2010 v 0:38 | Reagovat

Jéžiš, ty tvoje povídky jsou děsně psychologický! Vlastně teď mi došlo, co všechno se v nich dá najít! Celý tenhle blog je jen rozbor tvých psychických problémů, myšlenek, celé tvé osobnosti, rozepsaný do povídek, charakterů postav a dějů...
Teda alespoň tohle mi tě tak nějak připomnělo. Ne nějak určitě, jako že bys byla jako Gee, nebo jako Frank. Ale celkově to jsi prostě ty... Divný.
Možná jen moc myslím...
Ale drogy jsou fakt svinstvo a Frenkie je na můj vkus moc vztahovačný. I když Gerard je idiot a nemám ho ráda. A to i přesto, že je mi sympatické, že má absťák. Líbí se mi, když má někdo v povídce absťák. Je to tak krásně zoufalé.

9 Laivine Laivine | 1. února 2010 v 0:39 | Reagovat

BTW: pěkný design, chtělo to změnu. (teda, je pěknej celkově, ale ta postava vpravo se mi vůbec nelíbí.)

10 Venom Venom | E-mail | Web | 5. února 2010 v 23:04 | Reagovat

Také smutné ale to Frankuuuuu mě pobavilo :-D on taký malý nymfoman :-)

11 iWusZ iWusZ | Web | 13. února 2010 v 15:19 | Reagovat

Skvělé :)

12 fallen angel fallen angel | Web | 15. února 2010 v 23:08 | Reagovat

ach..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama