What do they know 25

7. února 2010 v 11:20 | Jannica |  What do they know

Měla jsem zakázaný net a proto přibývá další díl po tak dlouhé době. věřte mi, měla jsem hrozný absťák. Horší než vy. Tak si nestěžujte :D

Za pár dní tu bude povídka s malejma, která mi teda k srdci moc nepřilnula, ale nevadí, mám už jí celou dopsanou.

A za dalších pár dní tu budete mít povídku, původně anglickou, kterou překládá Pansy.xo a to se máte vážně na co těšit!

Třeba vám to vynahradí mou občasnou absenci, kterou vás posledních pár týdnů asi trochu štvu :D


Dvě probděné noci a dva hororové dny. Trpělivě jsem naslouchal Gerardovu bolestnému kňourání a rozmlouval jsem jakékoliv důvody pro užití těch smrtelných tablet. Držel jsem ho za ruku, když se převaloval ze spaní a občas jsem mu vyprávěl příběhy, které jsem si sám vymyslel - to aby pořád nemusel myslet na to, jak mu je. Opravdu jsem se snažil a neposlouchal jsem jeho řeči, které ke mně směrovaly v ne zrovna dobrém úmyslu. Usmíval jsem se na něj, i když mi bylo do pláče. Mým hlavním úkolem bylo ho přesvědčit, že všechno bude v pořádku, tak, jak má být a že už se do konce života nebude muset trápit s něčím takovým. Nasliboval jsem mu spoustu věcí, i nesmyslných. Jako třeba, že když to vydrží, už nikdy víc ho nebude bolet hlava. Je to samozřejmě hloupost, ale v takové chvíli tomu věřil a byl zas o něco klidnější.

Dalo by se říct, že byl občas opravdu dost energický a protože už nevěděl, co proti té bolesti dělat, každou chvíli se šel do koupelny zchladit ledovou vodou. Zřejmě to dost pomáhalo, protože se mu tak zklidnila rozdrážděná krev a snížila se teplota, kterou měl permanentně.

Jednoho dne mu už došly síly na nějaké převalování a skuhrání a bezcílné chození po autobuse, ležel na posteli a jen koukal nad sebe, oči prázdné a vyčerpané.

"Frankie…" slyšel jsem jeho těžké zašeptání, zrovna ve chvíli, kdy jsem mu do ložnice nesl čaj. Položil jsem ho na prkno u postele, které imitovalo noční stolek, a opatrně jsem vyndal promáčený sáček. Sykl jsem, když jsem se trochu spálil, ale nevěnoval jsem tomu větší pozornost.

"Ano?" optal jsem se a obrátil k němu pohled, on pomalu otevřel oči a pousmál se.

"Pojď si ke mně lehnout." Posunul se na posteli, aby mi udělal místo.

"Hned, Gerarde. Nejdřív se napiješ." Opatrně jsem ten hrnek zvedl a pomohl jsem mu s pitím, věděl jsem, že kdybych tu nebyl, skončil by úplně dehydratovaný a vyřízený. Neměl ani pomyšlení na jídlo nebo vodu, vlastně mi připadalo, jako by nemyslel už vůbec na nic.

Poté jsem si k němu konečně lehl, okamžitě se ke mně stočil a popadl mě do náruče. "Děkuju," zašeptal, zatímco mě líbal do vlasů. "Nevím, co bych bez tebe dělal."

"No, to si taky nedovedu představit," dodal jsem s trochou hořkosti v hlase. Mou kousavou poznámku přešel a jen si mě prohlížel, jakobychom se viděli úplně poprvé.

Nadechl se a pak jeho tvář ozdobil malý, kouzelný úsměv. "Chci se s tebou milovat."

"Cože?" Prudce jsem zvedl hlavu nahoru. Nevěděl jsem, jestli to vůbec myslí vážně, ale netvářil se na to, že by jen tak plácal do vzduchu. Opravdu mě to překvapilo. Už jsem se smířil s tím, že od něj dlouhodoběji nic nemůžu čekat a on mi to sám nabídne? Zvládne to vůbec?

"Prosím. Chci abys byl šťastný. Chci to štěstí vidět v tvých očích, potřebuju to."

"Jsi si jistý?"

Přikývl a opatrně spojil své rty s mými, zatímco se na mě převalil. Ležel jsem pod ním a na okamžik jsem si připadal zase jako dřív. Jakobych byl já ten, o kterého se musí starat. Líbily se mi jeho doteky, jeho pohyby dlaní, kterými mě obratně svlékal. Zbožňoval jsem hebkost těch horkých rtů a vlhkost jazyka. Zároveň jsem však stále měl pochyby, nevěřil jsem, že je pro to ta správná chvíle. Nechtěl jsem, aby si tím akorát tak uvědomil, čím momentálně je a jak moc je neschopný.

Jeho nahá rozpálená kůže se třela o mou, když se pokusil o pár prvních přírazů, které mě vyzdvihly až na samotný vrchol blaha. Bylo to tak čisté, nevinné a upřímné. Nikdy se mnou nespal s takovou něhou jako teď. Nešlo mu o to si užít, jen mě chtěl udělat šťastným a snažil se o to opravdu bravůrně, až mě to dojímalo. Nechal jsem se objímat, ležel jsem v jeho silných bezpečných pažích a hlavu jsem každou chvíli prohnul dozadu. Nehty jsem ho škrábal po zádech a pobízel ho, i když jsem věděl, že je už naprosto vyčerpaný. Dýchal rychleji než kdy předtím a tvářil se maximálně soustředěně.

"Frankie…" potichu zakňučel těsně před mým obličejem, otřel se čelem o mou tvář. "Už nemůžu."

"Jsem blízko…" zašeptal jsem. Nevadilo by mi, kdyby toho nechal. Pokud by to opravdu nezvládl, nic by se mezi námi nezměnilo. Ale věděl jsem, že si to přeje, že to dělá kvůli mně a nemohl jsem mu tu snahu zkazit tím, že bych mu řekl, ať přestane. Musel jsem ho povzbuzovat jak jen to šlo.

Gerard najednou zrychlil, s vypětím všech sil se hnal do cíle, i když ho to stálo tolik přemáhání. Hladil jsem ho a tiskl si k sobě jeho tělo, prohýbal jsem se v naprosté agónii.

Pak konečně přišla ta vytoužená chvíle. Projela mnou ostrá vlna slasti a přesto, že jsem měl chuť zavřít oči a vyjít tomu vstříc, jsem stále koukal na Gerarda, viděl jsem jeho úsměv, jeho spokojený výraz ve tváři. Tyčil se nade mnou a pozoroval mě, hltal doslova každý můj pohyb hlavou.

Když všechno odeznělo, popadl jsem ho kolem boků a přivinul si ho k sobě, zatímco jsme se otočili na bok. Přetáhl jsem přes nás peřinu, nechtěl jsem, aby ještě k tomu všemu nastydl.

Odhrnul jsem mu vlasy z očí, abych na něj lépe viděl a pokusil jsem se co nejupřímněji usmát. Oplatil mi to, nic neříkal, jen na mě hleděl. Ve jeho tváři se odrážel úplně jiný výraz než předtím, přestože mu bylo tak špatně, tvářil se naprosto bezstarostně a možná i trochu vesele.

"Jsi spokojenej?" zašeptal jsem, zatímco jsem svůj obličej přiblížil a začal mu rty přejíždět po koutku jeho úst. Zpozoroval jsem, jak nepatrně kývl a zavrtal se hlouběji do mé náruče. Zamumlal něco jako "dobrou noc" před tím, než začal zhluboka a pravidelně oddechovat.

Cvhíli jsem jen tak ležel, hladil spícího Gerarda po vlasech a sám pro sebe jsem se přihlouple usmíval. Poprvé za těch několik dní mi bylo hezky, cítil jsem pravou radost, štěstí a spokojenost, ty stavy mysli, jejichž chuť jsem už nejspíš dávno pozapoměl. Bylo mi fajn, když jsem věděl, že v mé blízkosti je někdo, kdo mě má rád a komu mohu věřit.

Zasněně jsem si povzdechl a vzpomněl jsem si na svou oblíbenou povídku. Byla zdlouhavá, vážně to trvalo, než jsme se tam s Gerardem dali dohromady, avšak výsledek stál za to. Podobně, jako v reálném životě.

Opět jsem na okamžik zatoužil ponořit se do té sladké fikce, nechat se unést něčím nereálným a strhujícím. Natáhl jsem se pro počítač, který byl pohozený na posteli - to aby ten můj závislák přežil dlouhé dny a ještě delší noci - a netrpělivě jsem ho zapl.

Docela mě zklamalo, když jsem zjistil, že u mé oblíbené story přibyl jen jeden díl za celou tu dobu, kdy jsem na livejournal vůbec nechodil. Nicméně jsem byl rád, že tam je alespoň něco a než jsem se pustil do čtení, zkontroloval jsem, jestli Gerard opravdu spí.

Bylo to zajímavé, ale už mě to nebavilo tak jako dřív. Děj byl stále poutavý a napínavý, zajímalo mě, jak to bude pokračovat, ale nijak zvlášť mě to neoslovovalo. Také jsem tam našel několik chyb, slov a vět, které bych nikdy neřekl. Ale to se samozřejmě musí odpouštět, píše to člověk, který má pár tisíc fotek naší kapely v počítači a z toho usuzuje, jací doopravdy jsme.
Už jsem myslel, že tam bude rozřešení jedné ze záhad doprovázejících příběh, ale těsně před tou větou, která by to prozradila, kapitola skončila. Měl jsem vážně vztek, sotva jsem se začetl, takhle hnusně se to usekne. Je poznat, že ten autor je chladnokrevný a bezcitný vůči svým čtenářům.

Vztekle jsem zavrčel a naposledy přejel očima pár řádků, ze kterých jsem se snažil vyvodit souvislosi. Přemýšlel jsem, jak to bude pokračovat, opravdu mě to zajímalo. Jenže tenhle díl byl zveřejněn před několika týdny, pochybuji, že se zde ze dne na den objeví další.

"Co děláš?" zamumlal Gerard a jeho tvář se objevila těsně u té mé, když pohledem skenoval obrazovku.

Automaticky jsem okno stáhl do lišty, ale pak jsem si uvědomil, že tohle vůbec nemusí být žádné tajemství. Koneckonců, Frerard na internetu je prostě jen sranda. "Čtu si," odpověděl jsem klidně a nechal opět načíst ten text, chvíli jsem nervózně mlčel, zatímco se Gee zahloubal do několika řádků.

Legračně se uchechtl a natáhl se pro peřinu, aby si ji mohl přitáhnout blíže k tělu. Oddechl jsem si, nevypadal nijaka pohoršeně nebo naštvaně. "Není to jedna z těch trapnejch povídek o nás dvou?"

"Jo, je." Trochu jsem sklopil hlavu.

"Je to všechno o tom samym," zabručel otráveně a trochu zívl.

"Tys něco četl?"

Teď se zarazil a obrátil ke mně pohled, provinile se usmál. "No, jo. Byl jsem zvědavej."

"A co třeba?"

"Třeba tohle." Ukázal na monitor. "To je jedna z mála povídek, kde není pořád jen sex, sex, sex…"

"Jo, máš pravdu." Usmál jsem se na něj a raději jsem nezmiňoval, že ty přisprostlé povídky mám nejraději.

"A jak se ti teda líbí tahle?"

"Je to fajn, myslím, že ta autorka má talent. Víš, skoro jako kdybys četl knížku, vtáhne tě to do děje a ty s tím nemůžeš přestat. Neuvědomuješ si, že čteš. Tak by podle mě měla vypadat kvalitní povídka. Tahle je má oblíbená," přiznal jsem se a v hlavě si rekapituloval její děj.

Přikývl a chvíli se ještě díval na ten text.

"Jen by mě zajímalo, kdy přibyde další díl," povzdechl jsem si. "Skončilo to teď tak debilně."

"Já myslím, že už nepřibyde vůbec." Gerard se mi na okamžik podíval do očí a čekal, jak na to zareaguju.

"Proč?"

"Protože tímhle si autor nahrazoval to, co se najednou stalo realitou a tak nemá potřebu psát."

"Jak ty to můžeš vědět?" Pobaveně jsem zakroutil hlavou, to byl prostě celý Gerard: vždycky určoval fakta, jako by to byla ta jediná pravda, a přitom o tom nemohl vůbec nic tušit. Najednou jsem se zarazil a znova jsem si v hlavě přehrál tu větu, kterou před chvílí řekl. Párkrát jsem překvapeně zamrkal, zatímco mi jeho slova docházela. Nejprve mě vůbec nenapadlo, jak to myslí, až po chvíli jsem naprázdno otevřel pusu a prohlédl jsem si jeho potěšený úšklebek ve tváři. "Tys - to - psal?!" vyjekl jsem a střídavě se díval z Gerarda na monitor a zpátky.


Nic neodpověděl, jen se provinile usmál a přikývl. Byl jsem z toho docela zmatený, mou oblíbenou povídku, kterou už několik měsíců čtu, psal člověk, který se mnou byl každodenně ve stejné místnosti, anižbych cokoliv třeba jen tušil! Proto mi tolik míst přišlo tak známých, proto se to docela podobalo našemu skutečnému životu, na rozdíl od všech ostatních. A ty srdceryvné pocity, které ten fiktvní Gerard měl - byly skutečné?

"Musel ses cítit strašně," řekl jsem najednou, když jsem si vybavoval všechny ty zoufalé pasáže nešťastné lásky.

"Jo, tohle pomáhalo. Když už jsem tě nemohl mít normálně, upínal jsem se na vymyšlený příběh."

Vzpomněl jsem si, že se děj povídky vždycky odehrával podle toho, jak jsem se k němu choval nebo co jsem dělal. Přetvářel si realitu do vlastní, vymyšlené podoby a zlepšoval jí.

Musel jsem se začít smát, bylo mu to totiž docela podobné. On si vždycky vymyslí způsob, jak dostat to, co chce.

"A opravdu to nechceš dopsat?" zeptal jsem se, mrzelo by mě, kdyby to najednou jen tak skončilo. Bylo mi jedno, kdo to píše, ale hlavně jsem potřeboval číst dál!

"Já nevím. Už to nepotřebuju."

"Prosím! Chci vědět, jak to skončí."

"Chce to říct?"

"Ne. Chci, abys to dopsal."

Povzdechl si a trochu se ode mě odvrátil, když si lehl zpátky na postel, přemýšlel. Pak zavřel oči a vypadalo to, že se pokouší usnout.

"Tak dobře," zaeptal ve chvíli, kdy jsem odložil notebook a lehl si k němu. "Až mi bude líp, dopíšu to."
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Petra Petra | 7. února 2010 v 11:55 | Reagovat

ha! omg....tak to bylo....nečekaný xD málem sem se zadusila jogurtem xDD áááá libovej díl :) Chci číst ten Gerardův frerard!

No mě ani neštve že nepřibejvaj díly tak často, já to chápu...sama bych byla líná dopsat i blbou jednoázovku....tenhle koníček musí bejt asi dost náročnej na čas...já si to ani neuvědomuju protože vždycky jenom přídu, přečtu, občas se snažim napsat koment a du dál...Ale i tak s pořád jeden z teď už mála aktivních autorů, takže smekám a doufám že to vydrží co nejdýl

2 KiKuShQa KiKuShQa | Web | 7. února 2010 v 15:55 | Reagovat

to som teda nečakala...nikdy som moc nedávala pozornosť tej story čo Frank čítal a teras zrazu toto!!! skvleý nápad!! skvelá časť xD

3 Dark_Butterfly Dark_Butterfly | 7. února 2010 v 16:35 | Reagovat

tak tohle bylo nečekané :D

4 Scary Scary | Web | 7. února 2010 v 17:06 | Reagovat

tak to bylo překvápko :D:D

5 Pansy.xo Pansy.xo | 7. února 2010 v 17:32 | Reagovat

UH! :D To jsem opravdu nečekala :D

6 Hedr Hedr | Web | 7. února 2010 v 19:22 | Reagovat

tak to bylo hodne prekvapivy:-D

7 Senii Senii | Web | 8. února 2010 v 8:43 | Reagovat

nejen že překvapivý, ale taky hodně dobrý !! a Gerard je prostě dokonalej ;P

8 iWusZ iWusZ | Web | 13. února 2010 v 15:30 | Reagovat

Tak to jsem nečekala, wow :D Skvělé, úžasné, krásné.

9 fallen angel fallen angel | Web | 15. února 2010 v 23:33 | Reagovat

chňá :D dobře, Gerarde :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama